Krvavá zkáza perly Filipín: Bitva o Manilu v roce 1945 (1)
Když Američané v únoru 1945 udeřili na filipínskou metropoli, očekávali rychlý úspěch. Oddíly japonských námořníků se ale bránily do posledního muže a ve zdevastované Manile našlo smrt asi 100 000 civilistů
Filipíny se od počátku 20. století nacházely pod správou USA. Washington zde udržoval početné jednotky, avšak se zastaralou výzbrojí a mizerným zásobováním. Jakmile 22. prosince 1941 na souostroví zaútočila japonská 14. armáda, organizovaný odpor se rychle zhroutil. Poslední spojenecké oddíly kapitulovaly na jaře 1942 na poloostrově Bataan. Následovala jedna z nejtragičtějších epizod války v Tichomoří, neboť Japonci donutili 70 000 Filipínců a Američanů absolvovat dlouhý pochod do zajateckých táborů. Podvyživení a nemocní muži nedostávali vodu, takže jich tisíce zemřely. Rozzuřený velitel filipínské posádky generál Douglas MacArthur před odjezdem prohlásil, že právě toto souostroví se stane základním stavebním kamenem vítězství. Projev zakončil slavnou větou: „Já se vrátím!“
Splnění slibu
V následujících měsících čelily císařským vojskům jen skupinky domorodých partyzánů. Až když se válečná štěstěna začala k Tokiu obracet zády, Filipíny se opět ocitly v centru pozornosti. K lámání chleba došlo začátkem roku 1944, kdy se představitelé amerických ozbrojených sil dohadovali o dalším postupu proti Japoncům. Zatímco většina generálů považovala za nejvhodnější odrazový můstek nové ofenzivy Tchaj-wan, MacArthur trval na co nejrychlejším dobytí největšího filipínského ostrova Luzon – splnění slibu totiž považoval za otázku cti. Tentýž cíl preferoval i velitel 3. flotily admirál William Halsey, nicméně vrchní velitel námořních operací admirál Ernest King si uvědomoval, že na Luzonu žije 12 milionů obyvatel. Obával se vysokých ztrát na životech civilistů kvůli bombardování a zeptal se náčelníka Halseyho štábu viceadmirála Roberta Carneye: „Chcete, aby Manilu potkal stejný osud jako Londýn?“ Carney odvětil: „Nikoliv, chci z Luzonu udělat Anglii.“ Předestřel tím záměr využít ostrov coby základnu pro další letecké i vyloďovací operace.
Spor rozřešil až prezident Roosevelt, který po delším váhání tchajwanskou variantu zavrhl – uvědomoval si, že ztrátou Filipín Japonci přijdou o přístup k zásobám ropy ve Východní Indii. Začátkem října tak výbor amerických náčelníků štábů nařídil MacArthurovi dobýt Luzon, zatímco uskupení admirála Chestera Nimitze mělo napadnout Iwodžimu a Okinawu. Američané udeřili na Filipíny taktikou skoků z ostrova na ostrov a v říjnu 1944 se první oddíly vylodily na Leyte. V prosinci následoval výsadek na Mindoro, z jehož letišť hodlal MacArthur vysílat letouny na podporu hlavní invaze na Luzon.
Neshody mezi obránci
Velitelem japonských sil na Filipínách se během podzimu stal generál Tomojuki Jamašita, který si roku 1942 získal respekt dobytím Malajsie. Tokijský štáb stanovil obranu ostrovů za prioritu číslo jedna, ovšem Jamašitovy přípravy brzdily neshody s neústupným nadřízeným – polním maršálem Hisaičim Teraučim v Saigonu. Jamašita navrhoval stáhnout mužstvo, zbraně a zásoby z Leyte a Mindora právě na Luzon a udržet ho tak dlouho, jak jen to půjde. Terauči přesto rozkázal tvrdošíjně hájit každý ostrov, čímž jen zbytečně tříštil síly.
Alespoň na samotném Luzonu byl Jamašita do značné míry vlastním pánem. Po zhodnocení situace se rozhodl, že Manilu nemá smysl bránit. Jednak ji považoval za strategicky nevýznamnou, jednak věděl, že pro milion jejích obyvatel nedokáže zajistit zásobování. Další problém tvořila takřka nehájitelná rozloha města zastavěná hořlavými dřevěnými domy. Jamašita tedy nařídil veliteli manilské posádky generálu Šizuovi Jokojamovi zničit mosty přes řeku Pasig, jež rozděluje město na severní a jižní část. Následně měla 14. armáda složená ze šesti pěších divizí a dvou samostatných smíšených brigád ustoupit do hornatého kraje na severozápadě ostrova, kde by se v okolí řeky Balili mohla bránit dlouhé měsíce a poutat americké síly.
Zcela opačný názor bohužel zastával kontradmirál Sandži Iwabuši, jenž stál v čele manilských oddílů námořní pěchoty nepodléhajících velení pozemních sil. Hodlal metropoli bránit do posledního ze svých 20 000 mužů a ignoroval fakt, že město nabízí minimum vhodných defenzivních pozic. Výjimku představovalo historické jádro Intramuros obehnané starými hradbami, stejně jako úřednická čtvrť s budovami se železobetonovou strukturou. Iwabuši nechal ženisty zdemolovat veškeré objekty, jež by mohly pro nepřítele mít hodnotu, a poté nakázal vojákům v centru se opevnit.
Úspěšné vylodění
Zatímco američtí pěšáci bojovali s posádkou Mindora o ovládnutí letištních ploch, vyslaly Halseyho letadlové lodě bombardéry nad Luzon. Palubní letci zničili 270 císařských letounů a eliminovali hrozbu vzdušného úderu na flotilu, jenže pak do plánů invaze zasáhlo počasí. Sedmnáctého prosince zuřil v oblasti tajfun a Američané měli co dělat, aby uchránili lodě od nejhoršího. Nakonec stálo běsnění živlů Halseyho tři torpédoborce. Přes tuto tragédii přípravy pokračovaly a MacArthur pověřil dobytím Luzonu 6. armádu generálporučíka Waltera Kruegera. Plán operace počítal s tím, že hlavní síly vytvoří v Lingayenské zátoce předmostí, z něhož vyrazí podél planiny ve středu ostrova, obsadí metropoli a ovládnou Manilský záliv.
TIP: K úspěšnému náletu na Filipíny přispěl i japonský válečný zajatec
Ráno 9. ledna 1945 se první skupina sestávající z I. sboru vylodila u města San Fabian a XIV. sbor vyskákal z lodí u Lingayenu a Dagupanu. Partyzáni Spojence předem informovali, že se Japonci nechystají pobřeží bránit, a slabý odpor dal těmto zprávám za pravdu. Americký velitel filipínských odbojářů podplukovník Russell Volckmann při předpovědích vycházel z kopie Jamašitova plánu, který se v prosinci podařilo jeho mužům najít ve vraku císařského letounu.
