Krvavá oběť na Sommě: Kanadský pluk Royal Newfoundland v první den bitvy

Prvního červencového dne roku 1916 se začala psát historie vůbec nejkrvavější bitvy v historii armády Albionu. Mezi tragické příběhy patří i málo známý osud Královského pluku Newfoundland (Royal Newfoundland Regiment – RNR). Téměř všichni jeho příslušníci nasazení 1. července do boje padli. Z 800 vojáků jich zůstalo po krátké řeži bojeschopných pouze 68.

Poprvé v akci 

Ostrov Newfoundland, kde počátkem 20. století žilo jen asi 240 000 obyvatel, představoval nejstarší britskou kolonii na americkém kontinentě. Do Evropy odtud již na podzim 1914 připlulo na 500 dobrovolníků zařazených do RNR. Záhy došlo k jeho doplnění na zhruba 1 000 mužů, kteří prošli výcvikem v Británii a Egyptě, načež je velitelé v rámci 29. divize v září 1915 nasadili na Gallipoli. Z poloostrova se stáhli mezi posledními, přičemž kryli ústup jiných jednotek. Stále jako součást 29. divize se pak Newfoundlanďané přesunuli na západní frontu, kde se v dubnu 1916 dostali do pozic nedaleko obce Beaumont-Hamel. 

Po týden trvající dělostřelecké přípravě odpálili královští sapéři 1. července 19 velkých náloží umístěných v tunelech, které vyhloubili pod německými pozicemi. Jedna z nich explodovala pod nepřátelskou pevnůstkou na Hawthorn Ridge (hlohový hřeben) a výbuch představoval signál k útoku pro příslušníky 29. divize. Podzemní mina sestávala z 18 tun trhaviny a pahorek zcela rozmetala. O mohutnosti exploze svědčí fakt, že ji zaslechli i lidé v 250 km vzdáleném Londýně.

Tudy cesta nevede 

Ačkoliv britská artilerie a podzemní detonace na mnoha místech proměnily německé pozice v trosky, útočníci se tím připravili o důležitý moment překvapení. Krátce po výbuchu vyrazili ze zákopů do území nikoho první královští pěšáci. Jejich velitelé očekávali, že nepřátelský odpor bude eliminován a konečně se podaří rozhodným způsobem prolomit frontu. Mnozí Němci však ostřelování přečkali ve svých úkrytech a záhy spustili na postupující útočníky zničující palbu. 

Útok na většině míst uvázl ještě v zemi nikoho, kde vojáci naráželi na nepřekonatelné překážky s neporušeným ostnatým drátem. Prvním jednotkám se nepodařilo ani obsadit oblast kráteru. Britští velitelé přesto kvůli zmateným hlášením o částečném průlomu i nadále vysílali proti německým pozicím čerstvé jednotky.  

Newfoundlandský pluk, který se do výchozích pozic přesunul předešlé noci, obdržel rozkaz vyrazit do akce v 8:45. Vojáci se rozmístili v krycím zákopu, jemuž podle hlavního města Newfoundlandu přezdívali St. John’s Road. Tato pozice se nacházela více než 200 metrů za předními liniemi britských zákopů, přes něž však postupovat nemohli. Na mušku si je vzali němečtí dělostřelci, a navíc se v nich již mačkalo množství zraněných, umírajících a mrtvých mužů předešlých vln, kteří sem dokázali ustoupit. Podplukovník Arthur Lovell Hadow, jeden z velitelů praporů, proto rozhodl, aby muži postupovali otevřeným terénem.

Muži na mušce 

Jakmile nekrytí Newfoundlanďané doběhli k předním liniím, zaměřila se na jejich řady palba kulometů. V té chvíli představovali prakticky jedinou jednotku pohybující se po bojišti a němečtí vojáci měli o jejich pohybech ze svých vyvýšených pozic dokonalý přehled. Útočníci museli nejprve projít vlastním pásem ostnatého drátu. K tomu určené úzké průchody je nutily zpomalit a muži s nasazenými bajonety namačkaní v těchto uličkách představovali pro střelce snadné cíle. Ti, kteří tudy dokázali proběhnout, se následně pokusili překonat území nikoho. 

Ve stoupajícím a otevřeném terénu představoval jeden z mála orientačních bodů nevelký švestkový hájek nacházející se přibližně napůl cesty mezi zákopy. Newfoundlanďané se pokoušeli seskupit právě tam, ale předchozí dělostřelba strom Brity označovaný jako Danger Tree (nebezpečný strom) zcela připravila o listy a zbytek rozstříleného kmenu neposkytoval téměř žádný úkryt. Kanonýři obou stran navíc byli do těch míst dobře zastřílení a záhy tam začal dopadat smrtící déšť šrapnelů a granátů. Jen několika vojákům se podařilo z místa uprchnout a doběhnout až k nedalekému úvozu ve tvaru Y. Jeden z mužů, který tohoto bodu dosáhl, se skryl v díře po granátu, kde se až do setmění schovával před nepřátelskou palbou. Ustoupit zpět mohl až po setmění. 

Mrtví nepostupují 

Takové štěstí ale většina jeho spolubojovníků neměla. Do 20 minut od chvíle, kdy opustili zákop St. John’s Road, téměř všichni muži pluku padli nebo utrpěli zranění. Do útoku šlo toho rána 22 důstojníků a 758 vojáků – z oficírů nezůstal nezraněn jediný a z mužstva se kulkám a šrapnelům vyhnulo jen 110 vojáků, z nichž ale jen 68 bylo druhého dne bojeschopných. 

Generálmajor Beauvoir De Lisle popsal útok RNR u Beaumont-Hamel cynicky: „Byla to velkolepá ukázka trénované a disciplinované odvahy a jejich útok selhal jen proto, že mrtví muži již nemohou dále postupovat.“ Útok 29. divize skončil toho dne katastrofálním neúspěchem.