Kristovy rány: Jsou stigmata bohapustý podvod, nebo boží zázrak?

Vůči nadpřirozeným jevům zaujímala věda vždy poměrně rezervovaný postoj. Všemožné divy, zázraky, zjevení a proroctví se obvykle ukázaly být mýlkou či podvodem a ve většině případů dříve či později nabyly racionální vysvětlení. Do poněkud svízelného postavení se racionální výzkum dostává v případech, kdy se střetává s náboženstvím a vírou. Ačkoli ve většině případů si záležitosti teologů a přírodovědců nekonkurují a často mohou přežívat ve vzájemné toleranci, existují jevy, kdy se vědecké poznání dostává do přímého rozporu s deklarovaným zázrakem.

Podivuhodné krvácení

Jedním z nejtajuplnějších jevů jsou stigmata. V křesťanském mysticismu se tak označují rány na těle nositele v těch místech, kde je podle tradice utrpěl Ježíš Kristus při ukřižování – takzvaných pět Kristových ran. Jedná se o zranění na rukou a nohou po hřebech a rána v boku po probodení kopím římského vojáka. Samotné slovo „stigma“ (στίγμα) pochází z řečtiny a znamená značku či označení, v biblické době se tak pojmenovával i vypálený cejch otroka symbolizující jeho příslušnost k majiteli.

V češtině má toto slovo význam spíše hanlivý, ve smyslu poznamenání či poskvrny. V křesťanství se však jedná o jakési znamení svatosti zjevené zázračným způsobem. Poprvé slovo stigma v tomto významu použil svatý apoštol Pavel ve svém dopise Galatským, kde píše: „Jizvy (v řeckém originále stigmata) na mém těle jsou znamením, že patřím Ježíši.“ Význam stigmat se odvozuje snad již od tradovaného setkání zmrtvýchvstalého Krista s apoštolem Tomášem, jenž odmítal věřit vlastním očím a uvěřil až tehdy, když se dotkl Ježíšových smrtelných ran. 

Rajská vůně ran

Stigmata a jejich nositelé jsou úzce spojeni s římskokatolickou církví, i nejznámější nositelé stigmat v historii byli římskými katolíky. Není bez zajímavosti, že přes 80 % těchto nositelů zmiňovaných v historii církve byly ženy. Zmiňované druhy stigmat nabývají nejrůznějších podob. Některé měly mít vzezření pěti Kristových ran, jiné bývají popisovány jako zranění hlavy po nasazení trnové koruny. Další případy stigmat byly popsány i jako kapky krvavého potu nebo ran na zádech po bičování. Často se měla znamení projevovat opakovaným krvácením především v souvislosti se svatým přijímáním a jejich nositelé měli silnou potřebu časté účasti na tomto obřadu. 

Někteří z nositelů stigmat navíc prý nemuseli jíst a pít po velmi dlouhou dobu, nebo dokonce vůbec. Relativně vysoké procento z nich udávalo, že nemusejí přijímat jídlo ani vodu, jen svaté přijímání. V tom se zmiňovaná praxe podobá fakírství či jiným paranormálním jevům, které jsou popisovány v mnoha jiných kulturách a náboženstvích. Takovým případem byla například známá německá jeptiška Terezie Neumannová.

Jiní stigmatici zase uvádějí, že sice nenesou viditelné známky zranění, přesto však ve zmiňovaných oblastech vnímají silnou bolest – trpí tedy neviditelnými stigmaty. Jiní popisovali rány, jejichž krev se nesrážela a nehojily se, přesto v nich nedocházelo k infekci ani k zánětu. Naopak krev vytékající z těchto ran měla mít příjemnou a libou vůni (vůni svatosti).

Svatá malárie?

Německý lékař Edward Frederick Hartung se pokusil o vědecké vysvětlení stigmat v roce 1935. Podle popisu pocitů a příznaků usuzoval na přítomnost nějaké infekční choroby, zřejmě kombinaci trachomu (oční postižení) a čtyřdenní malárie (kvartány). Malárie napadá játra, slezinu a další vnitřní orgány, čímž způsobuje intenzivní bolest. Jednou z komplikací malárie, popisované i ve Františkových dobách, je purpura: krvácení do kůže a podkoží. Podle Hartunga šlo o prostý případ projevů infekční choroby. Navíc se některá z kožních prokrvácení mohla otevřít či prasknout a napodobit tak krvácející Kristovy rány. Jiná teorie z roku 1987 zase jako možné vysvětlení jevu navrhovala lepru.

Není lehké dnes zpětně zjišťovat, co se přesně odehrálo ve třináctém století, existují však i případy z novější doby. Asi nejznámějším nositelem stigmat byl svatý Padre Pio z Pietrelciny. Tomuto italskému knězi, narozenému roku 1887, se objevila stigmata poprvé v roce 1918. Zkoumala je řada lékařů své doby, jejichž vztah ani nezávislost na církvi bohužel neznáme. Podle jejich pozorování byla zranění nevysvětlitelná a nikdy nebyla infikována. Jednou se během života zahojila, poté se objevila znovu.

Pod bedlivým dozorem

Luigi Romanelli, vedoucí lékař z městské nemocnice v Barlettě, studoval stigmata Otce Pia asi rok. Jiný lékař, Angelo Maria Merla, konstatoval, že rány nemají původ v tuberkulóze, pro další závěry by ale byly potřeba další testy. Stigmata vyšetřoval i chirurg Giorgio Festa, a to opakovaně v letech 1920 a 1925. Dokonce i osobní lékař papeže Benetikta XV., profesor Giuseppe Bastianelli, tato zranění zkoumal, nezachoval se však žádný závěr.

Římský patolog Amico Bignami popsal rány Otce Pia jako nehluboké, doktor Festa ve svém závěru popisuje, že „na okrajích léze je kůže zcela normální a nevykazuje znaky otoku či zarudnutí, ani po vyšetření lupou.“ Dr. Alberto Caserta provedl rentgenové vyšetření rukou Pia v roce 1954 a konstatoval, že v kostních strukturách se nevyskytují žádná poškození. Stejně tak ani výsledky krevních testů vyšetřovaného nevykázaly příznaky abnormality.

Hysterické zdůvodnění

Objevily se hlasy jak ze strany církve, tak ze strany ateistů, které obviňovaly Otce Pia, že si svá stigmata vytvářel sám karbolovou kyselinou. Podle historika Sergia Luzzatta si v roce 1919 dle dokumentu vatikánského archivu objednával Pio tuto kyselinu v lékárně, údajně na dezinfekci. Amico Bignami se domníval, že se jedná o „neurotickou nekrózu“, tedy rány vzniklé nezáměrně prostřednictvím sugesce, které byly udržovány uměle jodovým roztokem, jejž Pio užíval jakožto dezinfekce. Lékař Agostino Gemelli v roce 1922 napsal, že Pio je hysterický, rány si způsobuje sám a nejsou nadpřirozeného původu. Také Gemelli spekuloval o užívání karbolové kyseliny k udržování ran otevřených. Sám Pio zakrýval za svého života rány rukavicemi, po jeho smrti ale žádné rány na rukou nalezeny nebyly.

Existuje spojení mezi sebepoškozováním a záměrným hladověním (posty) v souvislosti s náboženstvím, a to jako projevy rituální, obsesivně kompulzivní poruchy. Podobné jevy byly pozorovány i u válečných zajatců nebo během hladomorů. Psycholog Leonard Zusne v roce 1989 napsal, že případy stigmatizace lze rozdělit do dvou kategorií – sebepoškozením způsobená zranění (ať už s plným vědomím, či ve stavu psychické nepříčetnosti), a ta vyvolaná emocionálními stavy. Například autosugescí způsobené svědění a následné škrábání (jichž si dotyčný nemusí být ani vědom) míst na těle spojených se skutečným, anebo v mysli přítomným obrazem ukřižování, což je proces, k němuž se může dopracovat sugestibilní osoba, zvláště hluboce věřící. V druhém případě se může jednat i o sugescí vyvolanou reakci organismu, neboť vědě jsou známa i psychogenně vyvolaná kožní poškození bez přímého působení cizích vlivů.

Věřící Tomáš

Ted Harrison, autor knihy Stigmata – středověký fenomén v moderní době, se domnívá, že neexistuje jednotný mechanismus vzniku stigmat; postrádá jakýkoli důkaz o tom, že by mohla být nadpřirozeného původu, přesto nepovažuje zmínky o nich za vymyšlené. Konstatuje, že většina stigmatiků se mohla poškodit sama: Toužili trpět spolu s Kristem a vybrali si tuto formu piety. Dalším vysvětlením by mohla být forma Gardner-Diamondova syndromu, choroby, při níž dochází k psychicky vyvolanému souboru příznaků včetně krvácení do kůže a podkoží. Její mechanismy nebyly dosud uspokojivě vysvětleny, nemoc se často spojuje s psychickými poruchami.

TIP: Turínské plátno: Spor o pravost stále trvá. Jde o Ježíšův otisk?

Magická stigmata jako znamení splynutí s Kristem – to je jistě lákavá mystická představa potvrzení božských zázraků i v moderní době. Bohužel (jak se domnívají ateisté i celá řada křesťanů) se ve většině případů jedná o podvod, nebo o autosugesci. Napovídá tomu koneckonců i historický fakt, že při ukřižování se hřeby navzdory svatým obrázkům zatloukaly nikoli do dlaní, nýbrž do zápěstí. Přesto i dnes mnoho lidí důvěřuje zázračnému původu stigmat, neboť víra, jak bylo v historii mnohokrát potvrzeno, je obvykle silnější než fakta.