Krása obojživelných zvířat: Podivuhodní tvorové země a vody

Obojživelníci (Amphibia) jsou třída čtyřnohých živočichů přizpůsobených k životu na souši. Jsou proto schopni dýchat vzdušný kyslík, ale způsobem rozmnožování jsou stále vázáni na vodu. V současné době jsou považování za jednu z nejohroženějších skupin obratlovců střední Evropy. I proto jsou všichni zástupci s výjimkou skokana hnědého (Rana temporaria) a čolka dunajského (Triturus dobrogicus) v ČR chráněni zákonem. Obojživelníci jsou velmi rozmanitou skupinou živočichů, kteří nás neustále ohromují nejen svou barevností. Pokud však chceme tyto tvory obdivovat i nadále, je třeba chránit jejich přirozená stanoviště.

Ukazatele čistoty a jejich spánek

Obojživelníci jsou rozšířeni téměř po celém světě, ale protože nesnášejí suchý vzduch a nízkou teplotu, rozhodně je nenaleznete v oblastech tajgy a tundry. Dalším nevhodným místem k životu se stávají znečištěné oblasti. Na kvalitu prostředí jsou velice citliví, a proto se vyskytují pouze v oblastech se zachovalým životním prostředím. Z toho důvodu jsou obojživelníci označováni jako bioindikátory. Zjednodušeně se dá tedy říct, že když uvidíte ve volné přírodě chráněný obojživelný druh, s vysokou pravděpodobností se nacházíte v kvalitním, neznečištěném přírodním prostředí.

TIP: Příčiny vymírání obojživelníků: Křehcí živočichové čelí dvojité pohromě

Spadají do kategorie studenokrevných živočichů, což znamená, že se tepelně přizpůsobují vnějšímu prostředí, jelikož si sami neumí udržovat stálou tělní teplotu. Aktivita obojživelníků závisí na teplotě – již při 8 °C upadají do stavu strnulosti a při teplotách pod 2 °C hynou. Zimu přečkávají zahrabáni v bahně na dně vodních nádrží nebo ve vlhké půdě, kde hibernují. Naopak nejaktivnější jsou na jaře, kdy probíhají jejich námluvy.

Nebezpečná cesta za životem

Možná jste někdy na jaře na silnici či lesní cestě potkali velké množství žab. Bezpochyby šlo o tzv. jarní tah, kdy obojživelníci migrují na stanoviště vhodná k rozmnožování. Právě silnice představují pro žáby na jejich cestě největší nebezpečí a dochází zde k největšímu úhynu. Nedočkaví samečci se snaží „rezervovat“ si vyhlídnutou samičku již po cestě k vodní ploše, a to tak, že jí vylezou na záda, přidržují se zduřelými mozoly na palcích, které se objevují jen v době páření, a nechají se odnést až k vodě. Samečci si samozřejmě nic nedarují zadarmo, není tedy divu, že dochází i k soubojům. To všechno cestu po nebezpečné komunikaci rozhodně neurychluje.

Po oplození kladou samičky do vody vajíčka, z nichž se později líhnou larvy (pulci). V chladných jarních vodách probíhá vývoj pomalu, proto si některé druhy žab pro snůšku vybírají mělké tůně a louže, které se rychleji prohřejí. Na druhou stranu zde hrozí velké nebezpečí uhynutí celé snůšky, a to pokud louže vyschne před dokončením vývoje pulců. Obojživelné larvy prodělávají ve vodě při pozdější přeměně v dospělce výraznou anatomickou a funkční přestavbu, zejména dýchacích orgánů, soustavy cévní a svalové. V případě žáby má čerstvě vylíhnutý pulec keříčkovité vnější žábry, ocas a proudový orgán (postranní čáru). Vnější žábry jsou postupně nahrazovány žábrami vnitřními, později vznikají plicní vaky. U skokana narůstají nejdříve zadní končetiny, poté přední. Ocas se postupně zkracuje a jeho svalovina je přebudovávána na svalovinu žáby. Postupným vývojem mizí postranní čára, rostlinná strava je nahrazována živočišnou a z pulce se postupně stává žába.

Regenerace a život s jednou plící

Dnešní zástupce obojživelníků řadíme do tří podtříd, konkrétně ocasatí (Caudata), beznozí (Apoda) a bezocasí (Ecaudata). U ocasatých obojživelníků probíhá vnitřní oplození, tedy uvnitř těla samice, podobně jako u savců. Tito obojživelníci mají dva páry stejně vyvinutých končetin a především nápadný ocas. Velkou část života jsou vázáni na vodu a mají výbornou schopnost regenerace. Do této podtřídy patří například čolek obecný (Triturus vulgaris), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), největší obojživelník velemlok japonský (Andrias maximus) nebo axolotl tygrovaný (Ambystoma tigrinum).

Beznozí mají červovité tělo bez končetin a žijí především v půdě nebo ve vodě tropických oblastí. Pozoruhodné je, že mají vyvinutou pouze pravou plíci. Beznozí mohou dorůstat až 100 cm a jejich typickým zástupcem je např. červor vodní (Ichthyopsis glutinosus).

Kunčí reflex a zkouška žábou

Nejpočetnější a zároveň nejdokonalejší skupinou obojživelníků jsou bezocasí, tedy žáby. Mají velmi nízkou schopnost regenerace a poškozené části jejich těl již znovu nedorůstají. Vyznačují se zploštělým tělem a mohutnějšími zadními končetinami, v nichž mají dost síly k mohutným skokům. Podtřída bezocasí zahrnuje řád žáby, jichž v ČR žije 13 druhů. U žab probíhá vnější oplození, tedy mimo samičí tělo, a pulci se následně vyvíjejí ve vodním prostředí, jak bylo popsáno výše. Mezi české zástupce patří např. stromová žába rosnička zelená (Hyla arborea), která má na koncích prstů přísavné polštářky. Dále několik druhů skokanů a žlutobřichá kuňka obecná (Bombina bombina), známá tzv. Kunčím reflexem. V případě ohrožení se kuňka „prohne“, převrátí na záda a snaží se ukázat co nejvíce z varovného břišního zbarvení.

TIP: Rosnička zelená: Symbol předpovědi počasí je nebojácný akrobat

Jedny z největších pulců (až 10 cm) má blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus). Africký druh drápatka vodní (Xenopus leavis) byl dříve užíván k zjištění rané fáze těhotenství – tzv. Hogbenova testu. Při této zkoušce byla žábě injekčně vpravena moč vyšetřované ženy a v případě těhotenství došlo u žáby k uvolnění vajíčka. Další velice populární druhy, jako je listovnice červenooká, pralesničky z rodu Dendrobates, parosnička srdíčková nebo rosnička harlekýn, jsou ve stručnosti představeny na fotografiích tohoto článku.