Kraken s tenkým brněním (2): Sovětské výsadkové vozidlo 2S25 Sprut-SD

V roce 1982 začal v Sovětském svazu vývoj samohybného 125mm děla s hladkým vývrtem a na podvozku sdíleném s připravovanou třetí generací výsadkových bojových vozidel BMD-3. Na samotném vývoji se podílely tři subjekty: Ústřední vědecko-výzkumný ústav pro přesné strojírenství (jinak známý jako CNIITOČMAŠ), Továrna č. 9 ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg) a Volgogradský traktorový závod.

Předchozí část: Kraken s tenkým brněním (1): Sovětské/ruské výsadkové vozidlo 2S25 Sprut-SD

Vývojáři z CNIITOČMAŠ zjistili, že mohou použít podvozek z existujícího Objektu 934 „Sudja“, a požádali o předání jednoho ze tří prototypů pro úpravy. V období 1983–1984 vznikla maketa samohybného 125mm děla. Zvažovalo se několik variant včetně stíhače tanků s umístěním zbraní v kasematové nástavbě nebo verze využívající externě lafetovaného kanonu. Nakonec však zvítězila klasická varianta s otočnou věží, s níž projekt dostal zelenou pod názvem Sprut-SD.

Po výstřelu neodletět

Nové samohybné PT dělo ráže 125mm pro výsadkové síly na svých pouhých 18 tun vyhlíželo působivě. Podvozek, odvozený z Objektu 934, vznikl ze svařovaného hliníku a jen na některých místech ho vyztužily ocelové desky, aby si vozidlo udrželo co nejnižší hmotnost. Odolnost tím pádem nebyla velká – obrněnec odolal 12,7mm průbojné munici dopadající pod úhlem 40° od osy vozidla a 7,62mm střelám a střepinám dělostřeleckých granátů pod jakýmkoliv úhlem.

Nepředpokládalo se však, že by spruty přišly do styku se zbraněmi mohutnější ráže nebo se účastnily tankových soubojů, pálit měly jako první s využitím překvapení tak, aby se vyhnuly čelnímu setkání se silnějším soupeřem. Pro vytváření kouřové clony sloužil granátomet s dýmovými projektily.

Hlavní přednost Sprut-SD kompenzující zmíněné nedostatky spočívala v přesné palbě z mohutného 125mm kanonu 2A75 L/48 (modifikovaná verze standardního tankového 2A46). Dosáhnout symbiózy děla s takto lehkým podvozkem nešlo nijak snadno – zpětný ráz kanonu určeného pro bojové tanky (byť s hladkým vývrtem) může být pro výsadková vozidla ničivý, dokáže způsobit praskání úchytů a poškození závěsů. Původní verze kanonu měla úsťovou brzdu, to však nestačilo a problém nakonec vyřešilo prodloužení zákluzu až na 740 mm a použití hydropneumatického odpružení, schopného absorbovat značné síly, působící při palbě na podvozek.

Palba i během plavby

Automatické nabíjení zajišťované karuselem pod věží (munice je dělená) umožňuje kadenci 7 ran/min. Plně stabilizovaná zbraň schopná přesné palby za jízdy používá jakoukoli standardní munici ráže 125mm, ale i řízené rakety 9M119 Refleks. Vozidlo veze 40 nábojů, z toho 22 v karuselu připravených k okamžitému použití. Obvykle jde o 20 vysoce explozivních granátů, 14 podkaliberních průbojných a 6 kumulativních střel nebo PTŘS. Kanon má 15° elevaci (náměr směrem nahoru od osy hlavně) a 5° depresi (respektive 17° a 3° v případě, že míří dozadu). Obojživelný Sprut-SD dokáže střílet ve směru plavby nebo 35° na obě strany, ovšem palba s větším odměrem doleva nebo doprava by mohla způsobit kritickou nestabilitu vozidla ve vodě.

Stíhač ovládá tříčlenná osádka – řidič sedící v trupu a velitel se střelcem ve věži. Střelec využívá standardní tankový zaměřovač 1A40M-1 s integrovaným dálkoměrem a balistickým počítačem. Pro noční provoz slouží systém TO1-KO1R se zaměřovačem TPN-4R pro pozorování zhruba do 1,5 km. Velitel pak má k dispozici optický systém 1K3-13S, který mu umožňuje sledovat okolí jak ve dne, tak v noci. Pohon zajišťuje šestiválcový vznětový motor 2V-06-2S o výkonu 375 kW, zajišťující rychlost až 70 km/h na komunikaci (45–50 km/h v terénu) a plavbu rychlostí 9 km/h. Do vody může vozidlo vjet bez jakékoli speciální přípravy.

Ambice, peníze a propaganda

Vývoj probíhal v letech 1984–1991, jediný vážnější problém nastal se systémem P260, který zajišťuje letecké vysazení těžší techniky pomocí přistávacích zpomalovacích raket. Komplex P260 přitom vycházel z P235, sloužícího při vysazování BMD-3, se spruty však příliš hladce nefungoval. Další ránu zasadil projektu rozpad Sovětského svazu a následné rušení mnoha vývojových úkolů v resortu obrany. Dosavadní, už tak klopýtavý, vývoj Sprut-SD se zastavil. Oživení nastalo roku 1994, kdy se Rusové vzdali P260 a začali vyvíjet variantu P260M, použitelnou pro větší počet typů techniky – hotová byla v roce 2001. Samotný 2S25 Sprut-SD přijala ruská armáda do aktivní služby v lednu 2006, do roku 2010 se ho však vyrobilo jen asi 40 kusů. Tehdy začal modernizační program – koneckonců vozidlo bylo v té době již 20 let staré. Vznikly tak vylepšené varianty Sprut-SDM a SDM1, jejich výroba se plánuje v příštích letech. V současnosti dosavadní čtyřicítka Sprut-SD slouží pouze v armádě Ruské federace a zatím údajně neprošla bojem.

TIP: Tank Leopard 2: Ocelová šelma nejen pro vojska NATO

Sprut se tak během let stal nepočetnou, ale zároveň oblíbenou platformou, na níž ruská armáda ráda demonstruje schopnosti domácích konstruktérů. Asi nepřekvapí, že v roce 2019 přišla tamní média s informací, že na základě 2S25M Sprut-SDM1 vznikne pro pozemní síly určený lehký tank. Nedokáže sice podstoupit shoz na padácích, ale zato ponese kvalitnější pancéřování, jež muselo u vozidel Sprut-SD ustoupit schopnosti vysazovat stroj z letadel. Zdá se tedy, že vývoj a modifikace lehkého stíhače, ovlivňované ambicemi domácího průmyslu, těžkými ekonomickými problémy Ruska a potřebou propagandistického působení na zahraniční publikum, se budou dál ubírat křivolakými cestami.