Krajina sežehlá kometou: Zkáza syrské vesnice Abu Hureyra

Byl horký letní den. Slunce stoupalo po obloze a jeho paprsky rozehrávaly na hladině nedalekého Eufratu záplavu třpytivých záblesků. Žena si setřela hřbetem ruky pot z čela a zadívala se proti proudu řeky, kam před několika dny vyrazila většina mužů ze vsi na lov gazel. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se už vraceli. Žena usedla před chýši z cihel ze sušené hlíny. Chvíli ještě pozorovala děti, jak se s výskáním přetahují o kus oslí kůže. Pak nasypala na plochý kámen semena travin a začala je ohlazeným říčním valounem drtit na mouku. 

Oslnivý záblesk a zaburácení ji donutily vzhlédnout od práce a podívat se k obloze. Kde by se za jasného dne vzala bouřka? Valoun jí úlekem vypadl z rukou a s třesknutím padl do napůl namletých semen. Na nebi plála ohnivá koule a řítila se k zemi. Žena měla pocit, že míří přímo na ni. Vzápětí žhavé těleso s ohlušivým rachotem explodovalo a jas výbuchu zastínil slunce. Země se otřásla. Tlaková vlna srazila ženu k zemi. Než si stačila uvědomit, co se děje, udeřil ji do obličeje spalující žár. Vše kolem ní vzplálo a rychle se měnilo v popel. Nic z toho však už žena nevnímala…

Tak nějak mohly vypadat před 12 800 roky poslední chvilky lovců a sběračů obývajících pravěkou osadu v Abu Hureyře na březích Eufratu, zhruba 120 kilometrů východně od dnešního syrského města Aleppo. Zánik vsi se snažili vědci vysvětlit bezmála půl století. Spekulovali i o tom, že ji dobyla jiná skupina lovců a srovnala ji se zemí. Nejnovější výzkumy dokazují, že vesnici zničila exploze úlomku velké komety.

Z lovců zemědělci 

Lidé natufienské kultury se usadili v lokalitě Abu Hureyra na pískovcových terasách nad Eufratem zhruba před 13 500 lety. Byli to lovci a sběrači. Okolní krajina jim nabízela tolik potravy, že se nemuseli neustále stěhovat z místa na místo. Vybudovali si kruhové chýše z cihel ze sušené hlíny a zastřešili je větvemi křovin a rákosím. Každý příbytek zahloubili do pískovce a uvnitř vytesali do skály prostory pro skladování potravy. Ukládali do nich nasbíraná semena plané pšenice, žita, šťovíku, rdesna, hrachu a čočky i sušené maso gazel, divokých oslů, ovcí a turů. Řeka jim nabízela nepřeberné množství ryb. V dobách hojnosti si dokázali natufienští lovci a sběrači vytvořit dostatečné zásoby na období, kdy byla krajina kolem nich na potravu skoupější.

Po mnoho generací obývaly Abu Hureyru zhruba dvě stovky lidí. Před 12 800 roky však ves zanikla a lidé zmizeli. Když pak Abu Hureyra znovu ožila, její obyvatelé už nespoléhali na lov a sběr. Byli to zemědělci. Seli a sklízeli. Základem jejich jídelníčku se stalo žito, pšenice a ječmen. Semena šťovíku a rdesna už jim sloužila jen jako doplněk stravy. Také lov gazel a dalších zvířat rychle nahradili chovem ovcí a koz. 

Přechod od nomádského lovu a sběru k usedlému životu a následně k zemědělství se odehrál před 12 000 roky na Blízkém východě v oblasti tzv. úrodného půlměsíce. Ten zasahoval na západě do dnešního Izraele, na severu do oblastí jižního Turecka a na východě až do Íránu a Iráku. I když je přechod od lovu a sběru k zemědělství označován jako neolitická revoluce, probíhal postupně a pozvolna. V Abu Hureyře jej však podle nejnovějších výzkumů výrazně urychlila přírodní pohroma. 

Svědectví minulosti

Abu Hureyra se dostala do popředí zájmu archeologů v druhé polovině 60. let minulého století, kdy se Sýrie rozhodla postavit na Eufratu přehradu Tabqa. Vzniklé přehradní jezero mělo zaplavit krajinu na ploše 610 kilometrů čtverečních. Údolím Eufratu „procházely dějiny“ a bylo jasné, že přehrada jednou provždy pohřbí pod vodou jedinečná archeologická naleziště. Vědci z celého světa se proto o překot pustili do záchranného průzkumu. Do Sýrie dorazili archeologové ze Spojených států, Velké Británie, Německa, Francie, Nizozemí, Švýcarska či Belgie.

Britský tým pod vedením Andrewa Moorea, působícího dnes na newyorském Rochester Institute of Technology, zkoumal počátkem 70. let vyvýšeninu Abu Hureyra. Jde o takzvaný tel. Tak se označuje mohylovité návrší vzniklé poté, co lidé vystavěli nová sídla na troskách sídel svých předků. Tel Abu Hureyra měl průměr asi pět set metrů a tyčil se nad okolní krajinu do výšky osmi metrů. Dnes leží pod hladinou Assadova jezera vzniklého za přehradou Tabqa. 

Na důkladný průzkum nezbývalo Mooreově expedici dost času. Proto se vědci snažili nabrat na lokalitě co nejvíce materiálu, který od té doby zpracovávají. S nástupem modernějších metod se jim otevírají nové a nové možnosti. Také poslední objevy přinášející zvrat do představ o zániku vsi lovců a sběračů v Abu Hureyře učinil Moore se svými spolupracovníky díky analýzám materiálu získaného z telu na břehu Eufratu před bezmála půlstoletím. 

Ve studii publikované ve vědeckém časopise Scientific Reports vědci dokazují, že se dávní obyvatelé Abu Hureyry stali před 12 800 lety oběťmi kolize Země s kometou. Jejich studie je jen jednou z mnoha vědeckých prací, které razí názor, že srážka naší planety s kometou či jiným kosmickým tělesem poznamenala před 12 800 zemské klima a ovlivnila zásadním způsobem nejen přírodu, ale také lidstvo. 

Záhadný mladší dryas

Před necelými třinácti tisíciletími došlo na Zemi k výraznému ochlazení, které klimatologové označují jako mladší dryas. Planeta se tehdy na 1 300 roků vrátila do poměrů panujících v poslední době ledové. O příčinách této klimatické změny vedou vědci už dlouho spory. Někteří ji dávají do souvislosti s explozí vulkánu, jehož kráter zaplavily vody německého jezera Laacher. Jiní jsou přesvědčeni, že šlo o důsledky exploze supernovy v souhvězdí Plachet. V poslední době získává velkou publicitu teorie, podle které mladší dryas odstartovala kolize Země s vesmírným tělesem. 

Původní teorii o meteoritu, který explodoval nad zemským povrchem, vystřídala v roce 2018 představa o srážce Země s rozpadající se kometou o průměru více než sto kilometrů. To je mezi běžnými kometami „kapitální kousek“. Obří kometa se při průletu atmosférou roztrhala na tisíce kusů o velikosti od několika metrů až po jeden kilometr. Některé dopadly na zemský povrch, jiné explodovaly nad zemí. Na mnoha místech světa vzplály rozsáhlé požáry, jimž padla za oběť desetina všech lesů. Saze, které se při tom dostaly do ovzduší, po čase spadly na zem a vytvořily v usazeninách dodnes patrnou vrstvu, jíž se přezdívá „black mat“ čili „černá rohož“. Ta obsahuje neklamná svědectví o vysokých teplotách a tlacích při explozích a kolizích částí komety. Vznikaly při nich mikroskopické diamantové částice a nepatrné „kuličky“ z roztavených minerálů. V „černé rohoži“ odhalily citlivé analýzy nápadně zvýšená množství platiny, iridia a niklu, což jsou kovy typické pro mimozemská tělesa.

Uhlíkatou vrstvu „černé rohože“ s nanodiamanty, mikroskopickými kuličkami skla a zvýšeným obsahem vzácných kovů ve vrstvách starých 12 800 let nacházejí vědci na značné části severní polokoule. Vyskytuje se v celé Severní Americe s výjimkou Aljašky a na jihu se táhne přes Střední Ameriku až na sever Kolumbie. Nachází se i v jižní části Grónska a v Evropě na jih od Skandinávie. V Asii pokrývá poloostrov Malá Asie a oblast Blízkého východu.  

Zastínění slunce prachem a sazemi zvednutými do ovzduší dopadem či explozí fragmentů komety mělo za následek pokles globálních teplot o 10 °C a drastický úbytek srážek. Změny klimatu dopadly tvrdě na faunu i flóru a také na lidskou populaci.

Ohnivé peklo

„Když jsme v roce 1973 prováděli vykopávky, všiml jsem si v jednom místě spáleniště. V té době mi ale nepřišla na mysl nějaká spojitost s kometou či asteroidem,“ vysvětluje Andrew Moore. „Teď se ale ukázalo, že celá ves shořela v důsledku exploze vysoko nad zemí.“

Vědci prozkoumali vzorky půdy odebrané v roce 1973 během záchranného archeologického průzkumu a zjistili, že obsahují maličké kousky skla vzniklého poté, co se půda vysokou teplotou odpařila, následně přešla do kapalného skupenství a její kapénky ještě před dopadem zpět na zem ztuhly. Skleněné granule o průměru jeden až dva milimetry se nacházely všude – mezi zrny uskladněnými v chýších i na povrchu hliněných cihel. Vedle částic skla narazili vědci i na krystalky diamantů mikroskopických rozměrů a také na částice uhlíku vzniklé spálením organického materiálu. 

Vše se shoduje se stopami, jaké po sobě zanechá kolize s kosmickým tělesem. Abu Hureya leží na východním okraji oblasti poznamenané dopadem tělesa, jemuž je přičítán nástup ochlazení mladšího dryasu. Moore je přesvědčen, že jeden z úlomků komety padl právě sem a způsobil tu ohnivé kataklyzma. 

„Našli jsme maličké kuličky skla nalepené na kostech ležících vedle ohniště, takže jsme si jisti, že sem kapičky roztaveného skla dopadly v době, kdy vesnici obývali lidé,“ říká člen Mooreova výzkumného týmu Allen West. 

Složení skleněných částic vypovídá o vysoké teplotě. Vznikly z minerálů, které se taví až při teplotách od 1  700 do 2 200°C. Většina přírodních procesů, jako jsou požáry nebo sopečné erupce, generuje podstatně nižší teploty. Úder blesku sice dokáže roztavit minerály podobným způsobem, ale elektrický výboj po sobě zanechává ve ztuhlé tavenině neklamnou magnetickou stopu. A ta se u skleněných částeček v Abu Hureyře nenašla. 

„K roztavení tohoto skla bylo zapotřebí enormně vysokých teplot, jakých tehdejší lovci a sběrači nebyli s to dosáhnout,“ zdůrazňuje Moore. „Tyhle teploty by proměnily auto v louži roztaveného kovu během necelé minuty,“ dodává k tomu West. 

Zemědělci z nouze?

Dřívější výsledky datování naznačovaly, že po zničení vsi lovců a sběračů zůstala Abu Hureya opuštěná asi tisíc roků. Novější radiouhlíkové analýzy ale dokazují, že ves byla obnovena velmi rychle. Její obyvatelé navíc používali stejné typy kostěných a kamenných nástrojů jako jejich předchůdci. „Z hlediska kultury těchto lidí se absolutně nic nezměnilo,“ říká Andrew Moore. Podle něj obnovili ves její původní obyvatelé. Někteří mohli uniknout katastrofě, protože v kritickém čase pobývali jinde. Muži se možná vydali na lov do míst, kudy migrovala stáda gazel. Ženy snad sbíraly semena planých travin v místech, kde tyto rostliny dominovaly místní flóře a nabízely bohatou úrodu.

Pozoruhodné je, že obyvatelé obnovené vsi už nebyli lovci a sběrači. Začali pěstovat primitivní obilniny a stali se z nich zemědělci. S největší pravděpodobností k tomu byli donuceni změnou klimatu. V chladném a suchém počasí ubylo planých travin a stejně tak se z krajiny vytratila i zvěř. Lov a sběr by lidi uživil jen po krátkou dobu a pak by se museli stěhovat jinam. Obyvatele Abu Hureyry zvyklé na usedlý život však už nomádské migrování nelákalo. Museli si proto najít jiný zdroj obživy.

TIP: Co zničilo Sodomu a Gomoru: Po staletích dohadů se podařilo objasnit záhadu biblické katastrofy

„Nemuseli to nutně být právě lidé z Abu Hureyry, kdo vynalezl zemědělství,“ říká Andrew Moore. „Ale Abu Hureyra je nejstarší místo, o němž můžeme říct, že se tu lidé začali zemědělstvím systematicky zabývat. Po drastické změně klimatu začali farmařit. Obdělávali pole s žitem a později i s ječmenem a pšenicí. Nakonec chovali i ovce a kozy. S postupem času se jejich ves rozrůstala v sídlo, kde žily tisíce lidí. Stala se dominantou celé rozsáhlé oblasti v dnešní Sýrií.“