Kragujevacký masakr 1941: Předvečer krvavých událostí v srbském městě
Stačilo jen sedm hodin na to, aby tisíce lidí v Kragujevaci zaplatily životem za jednu z akcí partyzánského a četnického odboje
Ráno 6. dubna 1941 začaly na Bělehrad dopadat první bomby. Současně německé a italské jednotky zahájily útok na Jugoslávii, která tak byla nedobrovolně vtažena do druhé světové války. Sebevědomá, ale špatně vyzbrojená královská armáda z velké části nepříliš schopným velitelským sborem se nedokázala postavit na odpor. A zatímco vojska Osy neohroženě obsazovala další a další území, jugoslávské pluky před nimi utíkaly. Některé útvary se dokonce vzdávaly rovnou a hrstka statečných a odhodlaných k boji na odvrácení tragického osudu země sama nestačila.
Pád Kragujevace
Týden nato opustil zemi král Pavel i předseda vlády Dušan Simović s většinou svých ministrů. 17. dubna 1941 generál Danilo Kalafatović podepsal podmínky kapitulace, které mu nadiktoval velitel německých vojsk, a to přímo v budově bývalého československého vyslanectví v Bělehradě. Tím po dvanácti dnech neslavně skončila dubnová válka a země byla rozdělena mezi Itálii, Maďarsko, Bulharsko, Německo a nově vzniklý Nezávislý stát Chorvatsko.
Pod přímou německou vojenskou správou se ocitla jak severní část Kosova, bohatá na suroviny, tak východní část Vojvodiny (tzv. srbský Banát). Zbytek srbského území o přibližné rozloze 45 000 km² s asi čtyřmi milióny obyvatel, do jehož územní kompetence spadal i Kragujevac, okupovalo Německo.
Okupanti neváhali tvrdě potrestat jakýkoliv náznak odporu či neloajality. Byly vydány dekrety nařizující zastřelit každého se zbraní v ruce. Gestapo pozatýkalo několik stovek osob, většinou příslušníků společenských elit, které se v německých rukách staly rukojmími, nad nimiž mohl být kdykoliv vyřčen ortel smrti jako pomsta za diverzní akce. Za několik dní se zformovala tajná policie podřízená gestapu, kolaborantská Rada komisařů a posléze i vláda pod vedením Milana Nediće.
Vlastní Kragujevac byl obsazen již 11. dubna. V okamžiku okupace se zde nacházely jen nepočtené jednotky jugoslávské armády, letadla připravená na místním vojenském letišti shořela na zemi už předcházející noci. Němci navíc okamžitě zabrali místní Vojensko-technický závod.
Hnutí odporu
V Srbsku se nezávisle na sobě začala rozvíjet dvě hnutí odporu. V květnu 1941 se kolem Dragoljuba Mihailoviće zformovala skupina vlasteneckých důstojníků, kteří se soustřeďovali zejména v západním Srbsku. Tento terén v těžko přístupné oblasti v horách nad městy Čačak, Horní Milanovac, Požega, Užice a Valjevo se už tak honosil povstaleckou tradicí. Právě odtud byl totiž v 19. století veden odboj proti Turkům. Toto hnutí se také nazývalo ravnogorské podle svého centra na vrchu Ravna gora nebo četnici, jak se v jihoslovanském pravoslavném prostředí označovaly odbojové skupiny bojující proti turecké nadvládě, i když oficiální název zněl Jugoslávské vojsko ve vlasti.
Zároveň se aktivizovala komunistická strana Jugoslávie. Po napadení Sovětského svazu vytvořilo její vedení hlavní štáb povstaleckých partyzánských oddílů v Bělehradě a vyzvalo národy Jugoslávie, aby se vzepřely okupantům a bojovaly za osvobození země.
Situace v Kragujevaci byla zpočátku války, co se týče odbojových akcí i represí, spíše klidná. Četnické hnutí se zde zformovalo až na konci května, kdy je rovněž datován první útok na německou motorizovanou kolonu u Ljuljaku. Akce kragujevackých komunistů měly převážně přípravný charakter a šlo svým rozsahem i dopadem o menší diverzní akce.
O vzniku místního partyzánského oddílu pak bylo rozhodnuto v červenci v Grošnici. Po neúspěšném atentátu na policejního agenta padly v Kragujevaci první oběti. Oba pachatelé byli okamžitě zadrženi a 21. srpna zastřeleni a jejich těla pro výstrahu vystavena v centru města. Hnutí odporu, v němž spojily alespoň zpočátku síly obě odbojové linie, se začalo úspěšně šířit napříč okupovaným územím. Německá správa přecenila svůj úspěch při pacifikaci Srbska. Nepočítala s vypuknutím masového odporu a včas nepodnikla potřebná preventivní opatření. Situace se jim vymykala z rukou.
Během srpna a počátkem září povstalci ovládli rozsáhlé území na západě Srbska a bylo vytvořeno osvobozené území Užická republika. Dne 16. září vydal Hitler nařízení adresované polnímu maršálovi Wilhelmu Listovi, veliteli jihovýchodního úseku, aby za použití co nejostřejších prostředků nastolil na tomto okupovaném území pořádek.
Na Listův návrh připadl úkol potlačení srbského povstání generálovi pěchoty Franzi Böhmovi, který byl podle německých hlášení velmi dobře obeznámen s poměry na Balkánu. Böhme se do nového úkolu pustil se vší vehemencí. Dne 10. října bylo z jeho iniciativy vydáno nařízení, že za každého zabitého Němce, německého vojáka nebo tzv. Volkdeutsche (etnického Němce) bude zabito 100 osob, za každého zraněného pak polovina.
Počátek povstání
29. září zaútočily partyzánské a četnické oddíly z okolí Kragujevace společnými silami a osvobodily obec Horní Milanovac, nacházející se asi 50 kilometrů od Kragujevace. Němečtí vojáci se nejprve ukryli v budově základní školy, ale když jejich útočiště začali bombardovat, sami se vzdali a byli odvedeni do vesnice Planinica, kde pro ně vznikl prozatímní tábor. Německá okupační správa měla velký zájem na jejich osvobození, proto byl do Horního Milanovace vyslán 5. října prapor 3. prapor 749. pluku 717. divize z Kragujevace, ale napoprvé neuspěl.
V té době probíhala mezi místním partyzánským a četnickým oddílem závěrečná jednání, jejichž výsledek zahrnoval rozhodnutí o společném postupu proti nacistickým vojskům a obsazení Kragujevace. Němci se za několik dní pokusili o druhu ofenzivu. Jejich síly, tentokrát doplněné o tři tanky, se 14. října opět pohnuly směrem k Hornímu Milanovaci. Nyní před sebou popoháněly 30 zajatců, kteří jim doslova klestili cestu.
Na místo němci dorazili následujícího dne v 18:15. Sice se jim nepodařilo navázat kontakt s německými zajatci, ale alespoň podle rozkazu obec Horní Milanovac vypálili a zajali 133 osob. Mezi druhou a třetí hodinou ráno 16. října 3. prapor zamířil zpět do Kragujevace. U obce Ljuljak došlo ke srážce s povstalci, při níž bylo devět německých vojáků zabito a dalších 27 raněno, z toho jeden svým zraněním později podlehl. Nakonec se prapor do Kragujevace dostal až v 19:00.
Pokračování: Kragujevacký masakr 1941: Za každého zabitého Němce mělo být popraveno 100 osob
Tento akt odporu nemohl zůstat nepotrestán. 18. října začalo hromadné zatýkání podle seznamu, který ten den vedení městské policie obdrželo z bělehradské centrály. Prioritu měli Židé, po nich nacionalisté, komunisté, členové jejich rodin a sympatizanti.