Konec žlutých trabantů? Velký rozhovor s Danem Přibáněm

S trabantem jste už projeli Evropu, Asii, Afriku, Jižní Ameriku i Austrálii. Nabízí se otázka, kdy přibude Severní Amerika?

Tam se nám nechce. Ověřili jsme si to v Austrálii: Jakmile někde získá vliv „bílá huba z Evropy“, tak se daná civilizace natolik znormalizuje, že je to úplně o ničem. Všimněte si, že se v australském filmu vůbec neobjevují města, protože prostě nejsou zajímavá.

Vy už ale víte, kam zamíříte příště. Můžete to prozradit?

Ne, to je tajné. To vám nemůžu říct.

Kdy to zveřejníte oficiálně?

Asi příští rok. Teď jsme úplně vytížení, máme jednu přednášku za druhou, řešíme stolní hry…

Už dřív jste ale naznačil, že trabant zůstane v garáži. Povíte nám aspoň, jaké vozítko vás bude doprovázet tentokrát?

Jde o naprosto jiné auto a zcela jiný koncept, ještě jsme to úplně nedotáhli. Řeknu jen, že kus auta, kterým pojedeme, je vidět na konci posledního filmu. A poznat se to dá, už šest lidí nám napsalo, že ho poznali. Jde o posledních třináct vteřin filmu.

Proč ta změna? Po dvanácti letech už si vás fanoušci bez trabanta nedovedou představit…

Mysleli jsme si, že už to nikoho nemůže bavit, že je všechno pořád dokola. Fanoušků už máme tolik, že nám občas chtějí říkat, co máme dělat, a to nám není příjemné. Tak jsme si řekli, že v nejlepším je potřeba přestat, nejde to dál moc ždímat. Odskok od trabantů nám umožní začít znovu s čistým štítem.

Kde se trabant nachází teď, když není potřeba?

V Nové Vsi pod Pleší má jeden náš kamarád takové minimuzeum trabantů, tam jsme uskladnili i všechny suvenýry z cest, on tam přidal svoje auta. Od května do října má otevřeno, točí malinovku a prodává zmrzlinu. Musí na tom strašně prodělávat, ale jedná se o ohromně sympatický místo. 

Mimochodem, kde jste trabant sehnali?

První auto jsme asi za šest tisíc koupili od nějakého slovensko-maďarského důchodce. V Maďarsku se totiž jako v poslední zemi ještě dají najít dobré trabanty, protože tam není taková zima a nesolí se silnice, takže jsou vozy dosud v dobrém stavu. Ten člověk, aby na tom co nejvíc vydělal, ještě vyměnil původní pneumatiky za nějaké extrémně ojeté gumy. Bylo jasné, že takhle nemůžeme jet, takže jsme tam na jakémsi cikánském dvorku plném krámů našli nějaké dvě gumy, ale byly moc široké. Když auto pérovalo, brousilo to o podpěry… Museli jsme ho nechat obout v jednom servisu, kde nikdo neuměl slovensky, navíc cestou domů začalo za Brnem šíleně sněžit… No, bylo to docela vtipný. Druhý trabant pak pochází odněkud z Ústí.

Myslíte, že původní majitelé tuší, jak se jejich auta proslavila?

Ten Maďar to podle mě určitě neví, ale ten chlapík z Ústí si to možná nějak spojil.

To by mě nepřekvapilo, jen na Facebooku má projekt Transtrabant přes sto tisíc fanoušků. Poznávají vás lidé na ulici?

No jasně, pořád, chtějí se fotit… (I během rozhovoru přišla jedna dáma požádat o fotografii, pozn. red.) Přiběhne třeba krásná sedmnáctiletá holka, že se se mnou chce vyfotit. Ze začátku mi to připadalo skoro jako ze Simpsonových. Až si někdy říkám, jak musí být náročné být opravdová celebrita, třeba na úrovni Brada Pitta. Protože ty lidi podle mě musejí být ze všech těch fanoušků úplně vynervovaní. I já si říkám, že bych si někdy potřeboval odpočinout, občas je to opravdu náročné. 

Nicméně od příprav na další výpravu vás to neodradilo. Jak se vlastně taková expedice plánuje? Prostě otevřete mapu a vytyčíte si trasu „prstem“?

Přesně tak. Teď je to hračka, protože vám Google Maps naplánují trasu úplně po celém světě – jenom zadáte, odkud a kam se chcete dostat. Ale před první cestou jsme seděli s kalkulačkou a sčítali jednotlivé úseky. Tehdy GPS stála třeba čtyřicet tisíc a my jsme chtěli dokázat, že to jde bez drahého vybavení. I dnes je ovšem každá cesta naplánovaná velmi vágně, ty kilometry ve výsledku nikdy nevycházejí. 

Při každé expedici jste měl s sebou jiný doprovod. Jak tým sestavujete? Co kdyby s vámi někdo chtěl vyrazit taky – stačí se vám ozvat?

Pořád nám někdo píše. Když jsme se vrátili z hedvábné stezky (první výprava, pozn. red.), ozvala se spousta lidí, že nás sledovali, líbilo se jim to a že by jeli taky. Tak jsem se jich potom ptal, když jsme plánovali Afriku. A oni se najednou začali vykrucovat, že nemůžou, že se jim to nehodí… No a po Jižní Americe to bylo úplně stejný. Teprve když jsme byli v televizi, tak se situace změnila. Televize má takový magický vliv a lidi by najednou asi opravdu jeli. Ukázali jsme, že se to dá přežít. Jenže takhle my tým vůbec nestavíme. 

Kdo tedy s vámi může „na palubu“? Nedávno jste v nadsázce uvedl, že normální lidi neberete… 

Vybíráme záměrně lidi, od kterých se dá očekávat, že s nimi budou nějaké problémy. Tým sestavujeme cíleně špatně. Třeba jsme s sebou nikdy neměli mechanika. Kdybychom měli stoprocentně fungující tým, paradoxně to nebude fungovat. Je to potřeba pro film, protože jedině tak je vidět, jak je všechno náročný na psychiku, a generuje se tím příběh, který potřebujeme. 

Začínali jste ve třech, při poslední expedici vás jelo devět. Není to příliš složité na koordinaci?

Máte pravdu, už nás bylo moc – navíc dva vozíčkáři, do toho jsem tam měl svoji přítelkyni… Bylo to celé složité. Kromě toho nic nefungovalo. Už australský film je takový temnější, je vidět, že se občas hádáme, rozejdu se s přítelkyní…

Neslyšíte pak od diváků, že bylo všechno jenom nahrané?

To víte, že jo. Lidé nám pořád tvrdí, že jsme to přehrávali. A já se jich ptám – jak to jako poznáš? 

Takže veškeré záběry jsou autentické?

Předvádět nějaký příběh není vůbec potřeba. Musíte myslet na jediné – že je potřeba natáčet. V celé australské sérii se vyskytuje jediná „zahraná“ scéna, když Marek (motorkář Marek Slobodník, pozn. red.) ochutnává klokana a pronese, že chutná jako člověk. A to jenom proto, že totéž původně řekl mimo kameru, a mně se to tak líbilo, že jsem prohlásil: Tohle je úplně boží, musíš to udělat ještě jednou. Takže jsme se znovu jakoby sešli a všechno zopakovali.

Snažíte se při expedici vyhýbat nebezpečných oblastem?

Nijak zvlášť, ačkoliv ne že bychom je přímo vyhledávali. Třeba teď jsme chtěli jet přes Afghánistán, což je samo o sobě v pohodě, ale hory na hranici s Pákistánem představují risk. Konzultovali jsme to a varovali nás, že by nás někdo mohl unést. Protože jsme velký, jsme známý, jsme vidět v televizi. Tak jsme se na to vykašlali. Totéž nastalo v Jižním Súdánu, který tehdy ještě nebyl samostatný a hodně se tam postrkovali. Tak jsme ho vynechali. Třeba Kongo by člověk taky pořádně promýšlel.  

O život vám nikdy nešlo?

Ne. Ale všechno je o měřítkách. Když vám v Himálaji na uzounkých cestách přestávají fungovat brzdy, někdo by mohl říct, že jde o život… Stejně tak když pod vámi praskají mosty v Amazonii… Ale já jsem tenhle pocit nikdy neměl. Co se týče nebezpečí od lidí, přepadli nám kameramana a vysklili okénko v autě, ale nikdy se nejednalo o nic zásadního.

Jel byste i sám?

Klidně, ale mě by mrzelo, že nic nenatočím. Neumím si představit, že bych jel někam, kde by nešel dělat film. Mě to strašně baví a s cestováním to mám propojené.

Takže pro vás cestování není něco jako meditace, únik z reality? Někteří lidé tvrdí, že jim měsíc strávený o samotě v cizině pomáhá uspořádat si myšlenky, vyčistit hlavu…

Já tomu nevěřím. V tomhle jsem strašný pragmatik. Dřív jsem každému radil, ať cestuje, že mu to pomůže. Ale zjistil jsem, že to tak nefunguje u každého. Existuje pořekadlo, že pohled je tak velký jako oko, které se dívá – a někteří lidé prostě nevidí. Někomu se samozřejmě může líbit, že cestuje sám, a vyhovuje mu to. Ale mně třeba tým vůbec nevadí, navíc mě baví řídit lidi a vím, že je potřebuju pro film. Ale jet někam meditovat úplně sám není nic pro mě.

Ztotožňujete se s cestovateli, kteří projedou celý svět, aby se pak vrátili a usoudili, že doma je stejně nejlépe?

Vůbec ne, to jsou podle mě jenom řeči. Takový pocit jsem zažil pouze jednou, při návratu z poslední cesty. Když jsme jeli z Brna do Prahy, na každém dálničním mostě někdo stál a mával. To má člověk opravdu dojem, že je doma nejlíp. Ale ne proto, že by to tady bylo tak skvělý. Naopak, my jako národ si podle mě strašně škodíme tím, jak dokážeme být zbytečně otrávení. Máme pocit, že nám pořád někdo ubližuje. Pokaždé, když se vrátím, divím se, čím to je – vždyť nás ani není nijak málo, na počet obyvatel jsme někde uprostřed. A umíme tolik věcí, jsme dobří v technologiích…

Láká vás vůbec nějaká zahraniční dovolená, když jste skoro všude byl? Kam byste se vydal?

Nevím, prostě bych si něco našel na Bookingu nebo Airbnb. Já bych vůbec neměl problém vybrat si nějaké pěkné místo. V životě bych ale nešel do cestovní kanceláře, nepřežil bych, kdyby mi někdo říkal, kdy kde mám být. Prostě bych se zamyslel nebo se někoho zeptal a pak bych se podíval, jestli je v daném místě hezký hotel. Pro mě není problém si představit, že se teď seberu a zítra odletím do příjemného hotelu v Mexiku, protože by mi to přišlo jako dobrý nápad. Jde o výhodu cestování – že se svět jakoby smrskne.