Konec dávného tajemství: Zmizení britské ponorky HMS Triumph

Třída dieselelektrických ponorek T, do které patřil i Triumph, se začala rodit v polovině 30. let coby náhrada za starší třídy O, P a R. Ty se příliš neosvědčily kvůli své nespolehlivosti a do šrotu postupně musely i vzhledem k mezinárodním úmluvám omezujícím tonáž, stejně jako ke stále větší opotřebovanosti.

S mohutnou výzbrojí

Výslednou podobu třídy T ovlivnily kromě smluvních omezení požadavky na silnou výzbroj a schopnost zvládat i dlouhé hlídky – nové ponorky byly totiž primárně určeny pro službu v Tichomoří. Z často protichůdných požadavků vzešla řada kompromisů, čluny se navíc stavěly v několika odlišných sériích. Triumph patřil do první várky dodávané ještě před válkou, nicméně i v jeho konstrukci už se stihly projevit provozní zkušenosti. Nejvýraznější úpravu oproti plánům představovala přepracovaná příď. Úvodní čluny měly v této partii kromě vnitřních torpédometů i externí vypouštěcí zařízení, kvůli nimž byla příď tak baňatá, že její tvar nepříznivě ovlivňoval rychlost při vynořování. A Triumph se zařadil k jednotkám, u nichž se inženýři rozhodli původní chybu opravit. 

Stavba ponorky začala v březnu 1937 v Barrow a napřesrok v únoru bylo hotovo. Oproti člunům z válečných časů, které měly svařovaný trup, se u člunu s kódovým označením N18 používalo výhradně nýtování. Plavidlo o délce 84 metry mělo po ponoření výtlak 1 575 tun, posádka čítala 64 mužů. Pohon zajišťovaly dva diesely o jednotlivém výkonu 1,86 MW a dva elektromotory po 1,08 MW, které Triumphu udělovaly rychlost 15,3 uzlu (28,3 km/h) na hladině a devět uzlů (16,6 km/h) pod ní. Výzbroj sestávala primárně ze šesti příďových torpédometů ráže 533 mm. 

Před válkou byla N18 zařazena do stavu 2. ponorkové flotily, kterou velení kvůli zhoršené mezinárodní situaci koncem srpna 1939 svolalo na bojové základny Dundee a Blyth. Odtud vyrážela ponorka Triumph na hlídkové plavby a 26. prosince 1939 narazila na německou minu v Severním moři. Ztratila kus přídě o délce 5,5 metru a došlo k poškození tlakového trupu, nicméně vezená torpéda neexplodovala. V doprovodu torpédoborců a letounů RAF se Triumph dobelhal do přístavu a opravy trvaly až do září 1940.

Torpéda i agenti

Začátek roku 1941 zastihl N18 ve Středomoří a posádce se konečně začalo dařit. Při četných výpadech potopila Italům tři obchodní lodě, čtyři pomocná hlídková plavidla, remorkér nebo vyprošťovací loď Hercules. Během téhož roku torpéda Triumphu poslala ke dnu i německý parník Luvsee a další menší cíle. Navíc britští ponorkáři poškodili hned pět dalších plavidel včetně dvou italských tankerů a pomocného křižníku Ramb III, který torpédovali 10. května 1941 v přístavu Benghází. 

Skutečně husarský kousek se N18 podařil v následujícím měsíci, kdy nedaleko egyptského pobřeží narazila na italskou ponorku Salpa. Ta mířila z Messiny k libyjskému pobřeží, aby napadla spojenecké transportní lodě. Jakmile ji Britové z můstku Triumphu 27. června spatřili, zahájili palbu čtyřpalcovým (102mm) dělem a následně zasáhli i torpédem. Italský člun o výtlaku 660 tun šel okamžitě ke dnu i s posádkou 44 mužů. 

K dalším úkolům N18 patřila účast na speciálních operacích včetně těch spojených s vysazováním agentů SOE či MI6 a diverzantů na okupovaných územích. Její posádka kupříkladu prováděla průzkum břehů Dodekanéských ostrovů a zachraňovala obklíčené vojáky z nevydařených akcí, kteří potřebovali evakuovat z Řecka do Alexandrie. Riskantní mise často končily neúspěchem nebo přinejmenším zajetím většiny elitních bojovníků. 

Takový osud potkal i účastníky operace Colossus, kterou Britové spustili 10. února 1941. Šlo o první vzdušně výsadkový podnik královských ozbrojených sil za druhé světové války, při němž měli příslušníci jednotek commandos zničit akvadukt nad italskou řekou Tragino. Letouny Whitley startující z Malty vysadily diverzanty u cíle a po jeho zničení se měli speciálové stáhnout k pobřeží, kde by je vyzvedl právě Triumph. Akvadukt se jim podařilo poškodit, jenže při stahování obklíčily commandos italské jednotky a 35 mužů skončilo v zajetí.

Záhadný konec

I kdyby se záškodníci k místu vyzvednutí probili, N18 by nenalezli. Jeden z bombardérů, které prováděly diverzní nálet k odvedení pozornosti obránců, měl totiž potíže s motorem. Jeho pilot poslal na Maltu rádiem zprávu, v níž uvedl svou aktuální pozici. Ta se shodou okolností nacházela nad místem, kde měla ponorka na commandos čekat. V Londýně se ale obávali, že nepřítel zprávu zachytil a Triumph by vplul do pasti, takže člun raději vůbec do akce nevyslali. 

Za další nebezpečnou misi zaplatila posádka N18 nejvyšší cenu. O Vánocích 1941 vyplula ponorka z Alexandrie k řeckým ostrovům, kde měla vysadit trojici agentů na ostrově Antiparos. V noci na 30. prosince vplula ponorka do zátoky mezi Despotikosem a Antiparosem, kde ji opustil tým operativců se zásobami. Poručík James Huddart jim sdělil, že má rozkaz hlídkovat v Egejském moři a vrátit se pro ně 9. ledna, aby je od vezl do Egypta. Na základnu odvysílal hlášení o úspěšném splnění první části mise – a pak se navždy odmlčel. 

Má se za to, že 9. ledna Triumph neúspěšně torpédoval nákladní loď u ostrova Naxos. Poté se po něm slehlo moře a operativce z Antiparosu už nevyzvedl. Italové celý tým SOE zajali a u jednoho z důstojníků našli seznam aténských odbojářů, které během pár dnů čekalo zatčení. Mezitím Londýn marně pátral po osudech Triumphu a 23. ledna prohlásil ponorku za ztracenou. Za nejpravděpodobnější příčinu označili admirálové náraz na italskou minu.

Nález po 81 letech

Osud i místo posledního odpočinku ponorky zůstával po desetiletí záhadou. Skupiny pátračů z Velké Británie, Malty či Ruska se pokusily Triumph nalézt, ale bezvýsledně. V roce 1998 se mezi ně zařadil tým elitního řeckého potápěče Kostase Thoktaridise, který se na hledání potopených plavidel specializuje. Také jeho snahy dlouho vyznívaly naprázdno. Vše se změnilo až 7. června 2023, kdy Thoktaridis oznámil médiím, že vrak konečně objevil. Pátrání označil za „nejobtížnější a nejnákladnější misi, jakou za celý život podnikl“. Podle vlastních slov nedokázal vrak přestat hledat dlouhých 25 let proto, že služba Triumphu byla v námořních dějinách unikátní svou mnohostranností i na pojením na řecký odboj. 

Klíč k odhalení letitého tajemství spočíval podle Thoktaridise ve výzkumu založeném na primárních historických pramenech, kvůli nimž cestoval do archivů ve Spojeném království, Německu, Řecku i Itálii. Nakonec jej dovedly až k vraku ležícímu v Egejském moři v hloubce 203 metry – desítky kilometrů od mysu Sunion, jenž tvoří nejjižnější výběžek poloostrova Attika. Triumph spočívá na pravoboku s náklonem asi osmi stupňů. Obhlídka ponorky potvrdila, že se během svých posledních okamžiků nacházela pod hladinou – má zasunutý periskop a utěsněné poklopy. Hloubková i směrová kormidla se nacházejí ve vodorovné poloze, což naznačuje, že se pohybovala v ustálené hloubce bez snahy klesat nebo se vynořit. Zveřejněné snímky také ukazují, že jeden z torpédometů se otevřel a vyčuhuje z něj torpédo Mark VIII. 

Podle výsledků prvotního ohledání stál za zkázou plavidla silný výbuch v jeho přední části. Příčina exploze je stále předmětem zkoumání – kromě miny mohlo jít o zásah torpédem nebo důsledek technické závady. Vypadá to však, že se veřejnost už brzy dozví, co poslalo člun s dvacítkou bojových plaveb na kontě do vlhkého hrobu.