Kolíkování nového státu: Jak se kreslily hranice mladého Československa

Již v průběhu první světové války nikdo nepochyboval o tom, že bez ohledu na to, kdo vyhraje, dojde k zásadnímu překreslení mapy Evropy. Mocnosti cynicky handlovaly s budoucími územními zisky a nestydatě porcovaly divočáky, kteří ještě běhali v lese. Konec konfliktu pak obrovské územní změny posvětil. Mimo jiné přinesl také kolaps tří obřích říší – Rakousko-Uherska, Ruska a Osmanské říše, na jejichž troskách vznikla řada menších států. Ty se nyní snažily urvat pro sebe co největší kořist často bez ohledu na preference místního obyvatelstva nebo udržení dobrých vztahů se svými sousedy.

Stejně jednalo také nově vzniklé Československo, jehož ministr zahraničí Edvard Beneš hodlal pro svou zemi získat co nejvíc. Většinou se mu to podařilo, což nejenom jeho přivedlo k mylnému přesvědčení, že Praha je „miláčkem Dohody“. 

Co s „potomky kolonistů“? 

„V Evropě leží Germánie, v jejíchžto krajích ke straně půlnoční rozkládá se místo velmi široce, kolem dokola obejmuté horami, které se podivným způsobem táhnou okolo celé země, takže na pohled jakoby jedna souvislá hora tu zemi obcházela a ohražovala.“  Nejstarší geografický popis českého knížectví, pocházející z Kosmovy kroniky z 12. století, jako by předurčil podobu státu na celá století. Právě kontinuální podobou hranic sahající hluboko do středověku se mohli českoslovenští diplomaté zaklínat při vymezování československo-německého pomezí. Jednoduchou a logickou argumentaci však komplikoval fakt, že v pohraničních oblastech žilo v roce 1918 na tři miliony německy mluvícího obyvatelstva. A ti měli tehdy pramalou chuť stát se takřka přes noc československými občany. Jejich neochota podřídit se nové pražské vládě šla dokonce tak daleko, že již na konci října deklarovali v pohraničních oblastech nezávislost na Československu a později připojení k Rakouské republice, popřípadě Německu.

Tyto separatistické tendence se sice postupně podařilo zlikvidovat vojenskou silou, ale hranice mladého státu bylo potřeba zajistit také de iure. A Edvard Beneš se měl co ohánět, aby vítězným velmocem na konferenci vysvětlil, proč v případě sudetských Němců právo národů na sebeurčení neplatí.

Československá strana argumentovala tím, že pohraničí je ekonomicky propojeno se zbytkem země a že odtržení německých území by novou republiku připravilo o strategickou ochranu v podobě hor. Nechyběly ani tradiční historické poučky: „Je nezbytno uvážit fakt, že Němci v Čechách jsou jen kolonisty nebo potomky kolonistů,“ argumentoval Beneš v jednom z memorand. Aby získal pro svou podobu hranic podporu velmocí, musel kromě argumentů přislíbit menšinám rozsáhlá práva.

Jedinou oblastí, které se Československo neváhalo vzdát, představovalo Chebsko, na oplátku však požadovalo určité revize v oblasti Kladska a Ratibořicka, což Německo odmítalo. Velmoci ovládající pařížskou mírovou konferenci nakonec mladé republice ve většině požadavků vyhověly a hranice Čech a Moravy se víceméně ustálila na dnešní podobě. K drobným korekcím dochází dodnes, například v roce 2004 došlo k posunu hranice mezi Českou republikou a Německem u přechodu Rozvadov.

Hranice na Dunaji

Ještě problematičtější vyjednávání čekala na čs. delegaci v souvislosti se Slovenskem. Na rozdíl od oblastí Čech a Moravy žádná historická hranice mezi Horními Uhrami a zbytkem Uher neexistovala, a muselo tedy dojít k jejímu novému vymezení. Jednoznačný problém zde přitom představovalo promísení slovenských a maďarských obyvatel, které fakticky znemožňovalo území spravedlivě rozdělit – ostatně, ani se o to nikdo nesnažil. 

Edvard Beneš se v případě Slovenska opíral především o strategické potřeby státu. Českoslovenští zástupci poukazovali na to, že jedinou hájitelnou hranici pro oblasti západního Slovenska představuje Dunaj, i když se tím na území republiky ocitnou desetitisíce Maďarů. O potřebě získat hájitelnou hranici koneckonců svědčily pokusy Budapešti o vojenské udržení slovenských území z první poloviny roku 1919. Edvard Beneš v jednom z memorand uvedl:  „Kdekoliv máme hranice s našimi odvěkými nepřáteli, kteří se ukázali tak krutými a nelítostnými, je naší povinností v zájmu míru, aby byly pro ně co možná nejméně strategicky výhodné.“

Také zde přišly na řadu argumenty historické, když čs. diplomaté poukazovali na to, že maďarská menšina z velké části vznikla maďarizačním úsilím uherských vlád. Republika tak nakonec získala prakticky vše, co požadovala, s čímž se Budapešť nemohla smířit. Další křivdu představovala v očích Maďarů ztráta Podkarpatské Rusi, jejíž zástupci se ústy Hrihorije Žatkoviče vyslovili pro přičlenění území k Republice československé.

Neklidné Těšínsko

Kámen úrazu se nacházel také na nově vznikající hranici s Polskem. Národnostně smíšenou oblast v okolí Těšína si nárokovaly obě strany. Čechoslováci argumentovali historickým právem, Těšínsko patřilo od nepaměti k území Českého království. Navíc tudy vedla důležitá Košicko-bohumínská trať, klíčová spojnice mezi Moravou a Slovenskem. Poláci ovšem poukazovali na převahu polského obyvatelstva a obě strany si navíc dělaly zálusk na bohaté zásoby uhlí, které se v oblasti nacházely. 

Jednání z nejrůznějších důvodů opakovaně selhávala, a když Poláci v oblasti vyhlásili volby do Sejmu, odpovědělo Československo 23. ledna 1919 vojenskou akcí. V takzvané Sedmidenní válce se i díky početní převaze a lepší výzbroji přiklonilo štěstí na stranu Prahy. Podle historika Jiřího Friedla svou roli sehrály též italské a francouzské uniformy, v nichž čs. vojáci, nedávní legionáři, do boje nastupovali. Poláci je totiž považovali za vojáky Dohody a raději se vzdávali či ustupovali.

Vojenský úspěch ale poškodil obrázek země na pařížské mírové konferenci, kde se Československo snažilo prezentovat jako veskrze mírumilovný stát. Snahy o uspořádání plebiscitu nakonec ztroskotaly na polském odporu, a tak se spor táhl až do roku 1920. Tehdy došlo k rozdělení Těšínska na dvě části, přičemž Československu připadla důležitá železnice a uhelný revír, Polsku většina Poláků. Přesto však Varšava rozhodně nebyla spokojena a spory o Těšínsko se táhly dál.

Spojení se slovanskými bratry

V poválečné Paříži se zrodil také plán na připojení území Lužice obývané asi 160 000 slovansky hovořícími lužickými Srby. Poté, co se ukázala nerealizovatelnost tohoto záměru, podpořilo Československo alespoň srbské požadavky autonomie v rámci Německa. „Úplná autonomie musí být žádána pro Lužické Srby. Musí jim být zajištěn přímý styk s Čechy, aby byly usnadněny intelektuální a hospodářské vztahy mezi těmito dvěma národy,“ stojí v jednom z memorand ministra Beneše. Mírová konference se však situací Srbů odmítla zabývat pro její marginálnost – prezident USA Woodrow Wilson dokonce údajně neformálně prohlásil: „Navajů bylo půl milionu a taky skončili v rezervaci.“

Jistě stojí za zmínku, že nápad na připojení Lužice ožil také po druhé světové válce. Tehdy se však ostře proti postavili sovětští představitelé, kteří nechtěli ještě více okrajovat pomalu vznikající Německou demokratickou republiku, svůj nový satelit. 

Druhý zajímavý plán představoval koridor, který měl spojovat Československo a Jugoslávii. Tato úzká spojnice jdoucí mezi územím Rakouska a Maďarska měla podle představ politiků usnadnit obchodní i kulturní vazby. Na druhé straně by takovýto koridor znamenal další provokaci směrem k Rakousku a Maďarsku, navíc by se na území ovládaná Prahou dostali další příslušníci menšin. Sám Beneš si uvědomoval nereálnost tohoto požadavku a jasně deklaroval, že se jedná o návrh, na němž republika nijak netrvá. Také tento projekt konference nekompromisně smetla ze stolu.

Zdroj revanšismu

Přesto mohla být mladá republika s vytyčením vlastních hranic spokojená. Na západě obhájila historickou podobu země bez ohledu na přání německých obyvatel, na Slovensku zase získala strategicky výhodné pomezí na Dunaji. Ve sporech s Polskem se podařilo připojit klíčové části Těšínska a ze strategických důvodů se k ČSR přiklonila také Podkarpatská Rus.

TIP: Rozdrobíme republiku: Jak si počínaly národy v mladém Československu?

Za tyto politické úspěchy však Československo zaplatilo vysokou daň v podobě početných nespokojených menšin a silné touhy po revizi hranic ze strany Maďarska či Polska, kterou sousedé zúročili, když nacistické Německo v září 1938 přitlačilo ČSR ke zdi.