Když zamrzne horká krev: Italský sbor na východní frontě (2)

V září a říjnu 1942 se italská vojska rozmístila na pravém břehu řeky Don, severozápadně od Stalingradu. Stála mezi 2. maďarskou a 3. rumunskou armádou, přičemž plnila mimo jiné roli nárazníku mezi těmito dvěma ještě nedávno znepřátelenými národy. Všechny tři formace pak měly za úkol krýt levé křídlo skupiny armád B, jež mezitím zápolila právě o Stalingrad.

Hněv Rudé armády

Italové drželi asi 250 km dlouhý úsek fronty, k jehož pokrytí sice měli relativně dost mužů, ale nedostávalo se jim protitankových zbraní a dalšího vybavení. Řeka Don navíc zamrzla, a tak netvořila příliš velkou překážku. Rudá armáda poprvé zaútočila 11. prosince 1942, ale 3. divize Ravenna vydržela.

Předchozí část: Když zamrzne horká krev: Italský sbor na východní frontě (1)

O pět dní později Sověti spustili s 425 000 vojáky, 5 000 děly a 1 000 tanky hlavní nápor. Hlavně obrněnce působily velké potíže, protože italské protitankové kanony neměly dostatečnou průraznost, aby si poradily s pancíři středních T-34 a těžkých KV-1. Gariboldiho muži se i přes těžké ztráty drželi a pomalu ustupovali.

Krvavý účet

Dne 19. prosince se rudoarmějci přehnali přes rumunské pozice a ohrožovali italský týl. Tři divize byly rychle obklíčeny a musely se vzdát. Na konci roku už z celé Italské armády v Rusku zůstával bojeschopný jen Sbor alpínů. V lednu 1943 došlo i na tuto formaci, když Sověti spustili další ofenzivu a horská pěchota se zanedlouho ocitla v obklíčení. Za této situace Italové ještě jednou ukázali, že na východní frontě dokáží bojovat dobře, když alpíni prorazili z uzavřené kapsy k německým jednotkám. I tak ale utrpěli těžké ztráty a ze tří divizí horské pěchoty zůstala jedné třetina mužstva, druhé desetina a třetí byla zničena kompletně. Podobně skončila i celá Italská armáda v Rusku, která utrpěla zdrcující ztráty.

Celkově nechali Italové v Sovětském svazu asi 30 000 padlých a 65 000 zajatých, z nichž většina zemřela v pracovních či zajateckých táborech. Dalších 30 000 mužů utrpělo různě těžká zranění či omrzliny, takže bez úhony vyvázlo z frontového pekla jen něco přes 100 000 vojáků. Zbytek zničené armády, která navíc přišla o téměř všechnu výzbroj a výstroj, stáhl Mussolini na jaře 1943 do Itálie k opětovnému vybavení. Horkokrevní jižané sice v Sovětském svazu bojovali dobře, ale nakonec nad nimi zvítězil houževnatý nepřítel a ruská zima. 

Hlad a zima

Na ústup žalostných zbytků kdysi hrdé armády později vzpomínal jeden z alpínů Tulio Lissignoli: „Všichni jsme šli pěšky, protože všem vozidlům došel benzin, nebo uvázla v hlubokém sněhu. (…) Velký problém představovala zima a nedostatek jídla. Člověk se o sebe musel postarat sám, ulovit něco a sníst to syrové. Asi 80 procent našich vojáků mělo omrzlé nohy, ruce nebo uši. Často se někdo zastavil, sedl si do sněhu. Když pak byl čas jít dál, jiný muž přišel a zatřepal s odpočívajícím, aby vstal. Ten se jen svezl na zem, protože ve spánku zemřel. Nechali jsme je, kde padli. Brzy je zakryl sníh.“