Když se Země rozhněvá: V Turkmenistánu stvořili geologové kráter s teplotou 1 000 °C
Ve snaze získat z hlubin Země maximum se lidstvo nezastaví takřka před žádnou překážkou. Těžba surovin nebo odčerpávání vody však nejsou bez rizika a na mnoha místech planety jsme se již přesvědčili, že dobývání geologického bohatství má své hranice
Území středoasijského Turkmenistánu sice ze tří čtvrtin pokrývá nehostinná poušť Karakum, ale státní hospodářství kvůli tomu nestrádá. Hluboko pod písečnými dunami totiž leží odhadem 600 milionů barelů ropy a rovněž gigantické množství zemního plynu. Díky nim dnes někdejší sovětské republice patří čtvrté místo v žebříčku zemí s největšími přírodními zásobami klíčové suroviny. Geologické bohatství si velmi dobře uvědomovali i představitelé někdejšího režimu a v roce 1971 se tamní inženýři vydali podniknout rozsáhlý průzkum ložisek nedaleko nevelké oázy Darvaza.
Ambiciózní plány však vzaly za své, když badatelé při experimentálním vrtu náhodou narazili na strop podzemní jeskyně, jenž se v důsledku nešetrného zásahu zhroutil. Apokalyptický propad se obešel bez újmy na životech, ačkoliv hlubina pohltila průzkumné vybavení. Před šokovaným týmem se v tu chvíli objevil kráter o průměru téměř 100 metrů, z nějž začal okamžitě unikat tolik ceněný plyn.
Za chvilku to vyhoří
Plyn se rychle šířil do okolí a geologové se obávali, že pokud by se oblak dostal do některé z blízkých vesnic, mohla by nastat nekontrolovatelná exploze. Z bezpečnostních důvodů se jej proto rozhodli zapálit. Doufali přitom, že byla zhroucená jeskyně od zbytku naleziště izolovaná, a tudíž obsahovala spíš menší množství plynu, které nejpozději do týdne či dvou vyhoří. Poté se měli vrátit, vyprostit stroje a pokračovat v práci.
Jak se však ukázalo, vědci se přepočítali. Nejenže oheň neuhasl ani po týdnech, ale s nezmenšenou intenzitou hoří i padesát let po události! Vrtná souprava zůstává pohřbená v hloubce 20 metrů a místo, jež si vysloužilo přezdívku „brána do pekla“, nevypadá, že by mohly jakékoliv snahy o jeho uhašení uspět. Pro vládu Turkmenistánu jde o symbol inženýrského nezdaru, na který by nejraději zapomněla. Ostatně v roce 2010 tehdejší prezident Gurbanguly Berdymuchamedov nařídil, aby se kráter o rozloze přes pět tisíc metrů čtverečních zakryl a uzavřel. Nicméně se nepovedlo – a z místa je dnes nejvyhledávanější turistická atrakce v zemi.
Výprava do hlubin
Přestože oficiální bedekry existenci žhavé jámy zatím opomíjejí, ročně k ní míří stovky zájemců. Nahlédnout do jejích hlubin však není nijak příjemné, neboť na dně panuje žár 1 000 °C. Návštěvníci přesto s oblibou alespoň kempují v bezprostřední blízkosti.
Celosvětovou pozornost navíc brána do pekla přitáhla před osmi lety, kdy se do ní v rámci vědecké expedice nechal spustit řecko-kanadský dobrodruh George Kourounis – jako první a zatím jediný člověk, který něco podobného dokázal. Zavěšený na speciální konstrukci a v ochranném oděvu nasbíral v kráteru vzorky půdy, v nichž později mikrobiologové identifikovali bakterie schopné v extrémním prostředí přežít. Opět se tak potvrdilo, že si život najde cestu i na místa, kde by to ještě nedávno nikdo nepředpokládal. A s odstupem půl století lze konstatovat, že jsme díky omylu sovětských geologů bohatší o řadu poznatků ze zcela odlišného oboru.
TIP: Indonéský vulkán Ijen: Strastiplná cesta do pekla a zpátky
Je možné, že vláda Turkmenistánu nakonec změní názor a začne neobvyklou lokalitu propagovat – což už před pěti lety naznačil ministr turismu. Ostatně v okolní poušti jde o jedno z mála skutečně zajímavých míst, za jejichž návštěvu jsou zájemci ochotni zaplatit.
