Když se vaří bahno: Sopky v rumunském Paclele Mari

Zdánlivě nezajímavá krajina východní části Rumunska skrývá jedno velké překvapení. Když totiž návštěvník přijde k nejvyšším partiím zcela pustého území, nemůže si nepovšimnout, že v kráterech plných tekutého bahna probublává plyn. Lokalita nazývaná Paclele Mari je největší bahenní sopkou Evropy. 

Prostor pro víkendové davy

Nevelké sídlo Berca, severovýchodně od průmyslového města Buzau, je cílovým místem většiny návštěvníků, ale k vulkánům je potřeba jet ještě dalších skoro 15 kilometrů. Značení k turistickému místu je nevýrazné, ale v městečku se nachází informační kancelář. Pokud návštěvník nevlastní podrobnou mapu či GPS souřadnice a navigaci, cestu mu ochotně ukážou domorodí obyvatelé, kteří při okrajích silnic prodávají místní produkty. 

Blíž k lokalitě jsou již nepřehlédnutelné směrovky a také množství aut v obou směrech silnice přibývá. V sezóně a během víkendů připomíná tato přírodní zajímavost množstvím lidí, kteří se ji vydali obdivovat, například Macochu nebo Staroměstské náměstí. Kapacita bezplatných parkovacích míst je ale dostatečná. Když v provizorním kiosku zaplatíte vstupné, které v přepočtu dělá cca 30 Kč, můžete na místě pobýt libovolnou dobu. 

Bahno uprostřed pustiny

Lokalita se nachází na plošině Meledic v jižní části Východních Karpat. Lidé o ní věděli po staletí a roku 1924 byla vyhlášena přírodní památkou, včetně nedaleké menší bahenní sopky, Paclele Mici. Oba vulkány se nacházejí v nadmořské výšce mezi 300–350 metry. 

Větší sopka Paclele Mari, se rozkládá na ploše 162 hektarů, menší Paclele Mici na ploše 62,5 hektarů. Krátery sopek ční z pusté krajiny nazývané „badlands“. Právě tato neúrodná zem postrádající vegetaci vytváří charakteristické scenérie – erozí rozbrázděné svahy protkané vysychajícími bahnotoky s typickými bahenními prasklinami.

Menší bratři klasických sopek

Bahenní sopky vznikají v tektonicky aktivních oblastech a často jsou vázány na ložiska zemního plynu a ropy. Princip jejich vzniku je odlišný od známějších magmatických vulkánů. Nad tepelným zdrojem v zemské kůře se koncentruje plyn, což se v případě sopek u Bercy děje přibližně v hloubce 3 000 metrů. Plyn stoupá vzhůru spolu s podzemní slanou vodou a rozpouští jílovité usazeniny. Vzniká tak velmi husté jemné bahno, které pak již ochlazené vyvěrá spolu s unikajícím plynem na povrchu a vytváří krátery.

Neustále opakované probublávání plynu skrz bahnitá jezírka na vrcholcích vulkánů je nepravidelné a intervaly jsou dlouhé od několika až po desítky sekund. Někdy je vývěr téměř neznatelný, jindy dochází k efektu který připomíná gejzír.

Bahenní vulkány nedosahují svými rozměry velikostí klasických sopek. Největší takový útvar se nachází v Ázerbájdžánu nedaleko hlavního města Baku. Ázerbájdžánský bahenní vulkán nazývaný Taragaj Dagh dosahuje výšky 410 metrů a průměr jeho základny je jeden a půl kilometru. Známé jsou také bahenní vulkány v Palm Springs v USA, či na Islandu. V České republice lze bublající bahno spatřit v Národní přírodní rezervaci Soos u Františkových Lázní.

Pomíjivá krása bahna

Bahenní sopky nedaleko Bercy jsou fotograficky mimořádně atraktivní. V době hlavní turistické sezóny je však problém pořídit snímky bez rušivých vlivů, což jsou v tomto případě proudící davy turistů. Každý totiž čeká na vrcholech u kráterů na okamžik, kdy se v jezeru tekutého bahna na zlomek sekundy objeví velká bublina plynu. Je nutné obrnit se trpělivostí nebo lokalitu navštívit brzy ráno či v podvečer. Velmi působivá atmosféra je zde také během mrazivých dnů při východu či západu slunce. To však musí člověk navštívit místo cíleně a vyčkávat třeba pár dní na optimální podmínky. 

TIP: Okna do Vulkánovy říše: Atraktivita i hrozba sopečných kráterů

Ale i při příležitostné návštěvě lze vidět pozoruhodné jevy, které stojí za to zaznamenat nejen do rodinného alba. V jezerech se průběžně utvářejí zajímavé kruhovité struktury světlejšího a tmavšího bahna připomínající letokruhy. V odlehlejších částech, v erozních korytech, lze spatřit praskliny ve vysychajících bahnotocích a přímo pod krátery proudí drobné potůčky tekutého bahna. Vulkány jsou stále živé a každým okamžikem na nich vznikají zcela nové struktury. Jejich existence je ovšem časově velmi pomíjivá.