Když poručí generál zima (2): Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?
Teorie o vlivu počasí na celkový neúspěch německých ofenziv na východní frontě se objevují už od druhé světové války. Byla však legendární ruská zima skutečně oním rozhodujícím faktorem v průběhu tehdejších vojenských operací?
Mrazy se koncem roku 1941 v Rusku objevovaly postupně a nešlo o nijak náhlé a celkové zhoršení povětrnostních podmínek. Vzhledem ke špatné vybavenosti německých jednotek je však skutečností, že nástup zimního počasí vyvolával rostoucí problémy. Koncem listopadu postihla mnoho vojáků onemocnění dýchacího ústrojí způsobená chladem a objevily se první omrzliny. Na druhé straně ale zase právě mrazy zlepšily průjezdnost silnic, z nichž zmizelo bahno.
Předchozí část: Když poručí generál zima (1): Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?
Nedostatek všeho
Skutečná ruská zima nakonec přišla až po zahájení sovětské protiofenzivy 5. prosince, tedy v době, kdy už Němci neměli šanci Moskvu dobýt. V prvních dnech úderu Rudé armády klesly teploty rychle na –15 °C i méně a v prostoru bojů vál ledový vítr, což výrazně oslabilo bojeschopnost německých vojáků. Nejnižší teploty panovaly v oblasti kanálu Moskva–Volha, kde bylo v noci běžně okolo –35 °C. Vrstva napadaného sněhu dosahovala až 1,5 m.
Němci v chatrných uniformách hromadně trpěli omrzlinami, silným nachlazením a objevovaly se i zápaly plic. Wehrmacht zoufale potřeboval teplé vysoké boty, košile, silné vlněné ponožky a vlněné kalhoty, jenže většina jednotek nic takového neměla. Kromě zdravotního stavu vojáků se tak prudce zhoršovala také jejich morálka. Jeden rakouský poddůstojník si do deníku 11. listopadu zapsal tuto pasáž: „Člověk vážně nemůže pochopit, proč nedostáváme zimní oblečení. Jestli to bude pokračovat, skončíme jako Napoleon, všechno zmrzne. Ale myslím si, že v roce 1812 byli proti zimě lépe vybaveni než my. Téměř každý má zničené ponožky, nikdo nemá klapky na uši. A stejné je to i v jiných jednotkách. Dávají nám tak málo! V roce 1941!“
Mrazy vs. Wehrmacht
Za dané situace mohla sovětská pěchota i jezdectvo snadno proniknout nepřátelskými liniemi. Další silné mrazy udeřily 13. prosince a divizím Wehrmachtu už selhávala i technika. Zamrzala například mazací kapalina děl a protitankových zbraní, při teplotách pod –20 °C (ty už byly tehdy běžné) se lámaly úderníky a problémy postihovaly také motory tanků, nákladních automobilů a letadel. Vojáci proto nechávali motory stále běžet, čímž ale zase výrazně zvyšovali spotřebu pohonných hmot.
Na druhé straně sovětský tank T-34 zůstával bojeschopný i v mrazivém počasí, zejména díky tomu, že jeho spouštěč motoru na stlačený vzduch „nemocemi“ způsobenými chladem netrpěl. Sovětští vojáci také většinou disponovali dostatkem vhodné zimní výstroje, zejména pak mužstvo čerstvých divizí přisunutých na bojiště z Dálného východu. O tom, že zimu nelze podceňovat, přesvědčil Rudou armádu dostatečně průběh války s Finskem v letech 1939–1940.
Celkově lze tedy říci, že německá neschopnost dobýt Moskvu pramenila především z operačních chyb v kombinaci s logistickými problémy (zejména nedostatky v zásobování). Špatné počasí rozhodující faktor nepředstavovalo, stalo se jenom jedním z důvodů porážky před Moskvou. Silné mrazy však bezpochyby výrazně podpořily úspěch sovětské protiofenzivy, která zatlačila Wehrmacht místy až o 250 km na západ.
Druhý rok války
Promrzlí němečtí vojáci utrpěli na přelomu let 1941 a 1942 těžkou porážku a nějaký čas to vypadalo, že se východní fronta úplně zhroutí. Hitler v této situaci vydal svůj pověstný Haltbefehl, tedy rozkaz přikazující každému muži vytrvat na svém místě a bránit se ze všech sil i v případě obklíčení. Ani Rudá armáda však neměla dostatečné rezervy a její útočný potenciál se v lednu 1942 vyčerpal. Přispělo k tomu také počasí, protože teploty tehdy spadly až k –40 °C, a to už bylo příliš i na sovětské vojáky.
Před německým velením však nyní stála klíčová otázka, co dál. Hitler se svými generály dosud nikdy podobný problém řešit nemusel, protože německá tažení zatím vždy skončila vítězně a netrvala dlouho. Nyní ale bylo zřejmé, že koncept bleskové války na východě selhal a Německo čeká vyčerpávající boj. U špiček Wehrmachtu nakonec přesto převládl optimismus. I když dosavadní ztráty na východě přesáhly milion mužů, Němcům se podařilo krizi překonat a jejich ozbrojené síly nepřišly o schopnost provádět rozsáhlé ofenzivní operace.
Pokračování: Když poručí generál zima (3): Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?
Na jaře 1942 plánoval Hitler nový cíl strategického úderu a namísto Moskvy nyní vybral průmyslové a zemědělské oblasti na jihu Ruska a kavkazská ropná pole. Vrchní velení ozbrojených sil (Oberkommando der Wehrmacht – OKW) přitom mohlo při plánování nového úderu počítat se značným množstvím vojáků. Koncem června 1942 se na východní frontě nacházelo zhruba 3,5 milionu mužů z Německa a také z Finska, Slovenska, Maďarska, Rumunska, Chorvatska, Itálie a dobrovolníků ze Španělska. Ve směru plánovaného úderu se mimo jiné nacházelo i město, jehož jméno měl za chvíli znát celý svět – Stalingrad.
