Když hlad svírá žaludek: Co konzumovali naši předci v dobách hladomoru?

Život středověkého člověka řídily změny ročních cyklů víc, než si dnes dokážeme představit. Platilo to zejména na venkově, kde na jaře začínal nekonečný koloběh s jasným cílem zajistit co nejvíce zásob na zimu a kvalitní osivo pro další rok. Tyto záměry mohla zhatit spousta faktorů. Podobně jako dnes zemědělcům i tehdy škodily rozmary přírody v podobě povodní či sucha, pozdní jarní nebo naopak příliš brzké podzimní mrazy nebo řádění škůdců v podobě drobných hlodavců a hmyzu.

Vážné problémy čas od času působil i průchod vojsk, která místním rekvírovala zásoby a také mohla pošlapat čerstvě vzešlá pole. Pokud válka zapříčinila odvod části bojeschopných mužů či nárůst úmrtí v důsledků nakažlivých nemocí, které jí od nepaměti šly v patách, hrozilo, že budou chybět ruce, které by pole obdělávaly. V tu chvíli se zcela reálným stávalo nebezpečí hladomoru.

Období nedostatku

Nejkritičtějším obdobím roku byl konec zimy a začátek jara, kdy obvykle začaly docházet zásoby předem přichystaných potravin. Pokud byla situace obzvlášť svízelná, čekalo hospodáře těžké rozhodování, zda uschované osivo zkonzumovat a uchránit se tak před bezprostředním hladem, nebo ho uchovat a netrpět nouzí později.

V této době, kdy došla i uskladněná zelenina a ovoce, lidem scházely vitaminy. Jejich cenným zdrojem se potom stala jídla, která dnes vnímáme jako typicky velikonoční – pražmo, pučálka a různé saláty a nádivky z jarních bylin.

Pražmo se připravovalo tak, že se obilí nechalo naklíčit a potom se opražilo, obdobně tomu je při přípravě pučálky, tedy naklíčeného hrachu. Spásu znamenala chvíle, kdy teploty poprvé na delší dobu stouply – tehdy začaly rašit první jarní bylinky a stromy se obsypaly pupeny. Lidé vyrazili na louky a sbírali zde mladé kopřivy, sedmikrásky, šťovík, hluchavky či fialky, ze kterých připravovali již zmiňované saláty a nádivky. V největší nouzi také vařili nerozvinutá poupata ze stromů břízy, buku, topolu a lípy.

Pečlivá konzervace a uložení zásob na zimu byla důležitou součástí přežití pro každého hospodáře. Lidé si k tomuto účelu pod domy budovali sklepy či vývojově o něco starší pivnice – prostory vyhrabané pod domem či vedle něj, zakryté prkenným stropem. V nich se zahrabaná do suchého písku skladovala například mrkev nebo zelí, které bylo možné také naložit a konzervovat kysáním.

Dobře uskladněná jablka či hrušky uložené na slámě v pivnici také mohly vydržet až několik měsíců. Ovoce se dále konzervovalo sušením, nebo se svařovalo a následně uchovávalo v hrncích a zásobnicích. Obilí se v raném středověku dlouhodoběji skladovalo ve speciálně vybudovaných zásobních jamách, později v sýpkách či v menším ve velkých keramických nádobách.

Hlad je nejlepší kuchař

Lidé v minulosti byli co do objemu spotřebovaných potravin daleko šetrnější a jejich jídelníček vypadal daleko rozmanitěji než náš, takže se na tehdejších stolech běžně ocitaly pokrmy z rostlin a zvířat, jejichž konzumaci si dnes dokážeme představit pouze v případě krajní nouze. Lidé chytali a jedli zpěvné ptactvo i vodní živočichy jako bobři a raci, na talíři také běžně končili sysli, kuny a ježci – ve všech případech jde dnes o chráněné druhy. Možná také překvapí, že třeba takové veverky či medvědí paznehty se mohly běžně ocitnout na hodovní tabuli šlechty. V sousedním Německu máme z obrazových pramenů doloženou konzumaci hlemýžďů a žab, která je u nás písemně potvrzena až pro období raného novověku. Téměř s jistotou zde ale ani ve středověku nebyla nijak neobvyklá. 

Ačkoliv byl pro středověkého člověka les tajemným a nebezpečným místem, stal se pro něj také cenným zdrojem potravy zejména v dobách nedostatku. I když středověcí lékaři obecně nedoporučovali jíst houby, vesničané si s tím hlavy nelámali a v letních i podzimních měsících nepohrdli ničím z toho, co jim les nabízel. Kromě hub stejně jako my sbírali i lesní plody jako jahody, maliny, ostružiny, borůvky či brusinky, dále také bukvice a v dobách největší nouze i žaludy, ze kterých připravovali náhražkovou mouku.

Hlad také nastával při dlouhodobějším obléhání měst či hradů. Pokud se obléhatelům podařilo úspěšně přerušit zásobovací cesty, znamenalo to pro obránce pohromu. To se stalo například v roce 1420 při obležení katolického Vyšehradu utrakvisty. Posádka tehdy byla donucena vybít koně, pro které jí došla píce. Protože jim ale začaly docházet i zásoby, maso obránci nenechali přijít nazmar a koně snědli. V takovýchto vypjatých případech se v minulosti začala na talíři objevovat dokonce i zvířata, která se běžně nekonzumovala – z ulic tak často mizeli třeba kočky a psi, v nouzi největší došlo i na krysy. V takových chvílích platilo dvojnásob známé přísloví, že hlad je nejlepší kuchař.