Když Afrika dobývala vesmír: Kolosální švindl, nebo bláznivý projekt šílence?

Když reportér britské stanice BBC zavítal do něčeho, co mělo být výzkumným centrem poblíž Lusaky, nestačil se divit. Na plácku před změtí oprýskaných přízemních budov přidržovaly dvě starší děti transparent s nápisem „Zambijská vesmírná akademie“. Tato součást Národní zambijské akademie věd, vesmírného výzkumu a filozofie však neměla víc než osm kadetů, vesměs hubených chlapců, které doplňovala jedna lehce zakulacená dívka. Jednalo se o velmi odvážný název pro čerstvě zrozenou instituci v zemi, jež se teprve nedávno zbavila britské koloniální nadvlády a aktuálně bojovala nejen s vybudováním alespoň základní elektrické sítě, ale vůbec s udržováním státu v chodu. Tím, kdo nechal transparent vztyčit, pak nebyl nikdo menší než generální ředitel ústavu a šéf výzkumu v jedné osobě, Edward Makuka Nkoloso. 

Muž s ohromným dobrosrdečným úsměvem, ve vojenských khaki kalhotách, vyšívaném plášti a přílbě odpovídal na kameru bez zaváhání, jako by byl zvyklý davy reportérů rozhánět každé ráno. Odkud se bude startovat? Nkoloso rozmáchlým gestem ukázal na zelený trávník se zhruba padesát centimetrů širokou a metr a půl vysokou trubkou s vyřezaným otvorem. „Raketa je právě zde,“ zněla samozřejmá odpověď. A kam bude směřovat první cesta? „Podle toho, kolik seženu peněz, ale nejspíš na Měsíc.“ A jak se k vašemu nečekanému vstupu do vesmírných závodů stavějí Američané a Rusové? „Pokoušejí se ukrást naše zdroje a vědomosti, ale jednou je chytíme, jsem si jistý.“ 

Kamera chvíli snímala skupinu mladíků, snažících se neohrabaně zvládnout správné sekvence několika jednoduchých cviků, a poté se přesunula na reportéra, který s kamennou tváří zhodnotil šance programu na úspěch: „Pro většinu Zambijců jsou tito lidé pouhou partou pošuků. A podle toho, co jsem měl šanci vidět, s nimi musím naprosto souhlasit.“ 

Misionář a kočky

Nkoloso měl ovšem plán. Jistý novinář ze San Francisca zaznamenal neobvykle vysoký počet koček, které šestnáctiletá astronautka Matha Mwamba chovala. Ředitel programu si ji vybral jakožto prvního člověka, jenž měl stanout na Měsíci, nebo – pokud dárci dostatečně přispějí – dokonce na Marsu. „Ano, prosím,“ vysvětloval trpělivě Nkoloso. „Zaprvé, kočky by jí měly během cesty zajišťovat společnost. Především ovšem představují technické zařízení.“ Když se reportér zeptal, co tím myslí, odpověď zněla: „Až Mwamba dorazí na Mars, vyhodí kočky na povrch a zjistí tak, jestli je planeta obyvatelná i pro člověka.“ 

Úkolem první africké kosmonautky se ovšem neměl stát pouhý symbolický výstup, demonstrující technologickou vyspělost. Cíl mise měl být mnohem duchovnější a osvícenější, jak Nkoloso deklaroval ve svém časopiseckém textu – který se dnešníma očima jeví jako parodie evropského kolonialistického smýšlení, jen po zambijsku obráceného naruby: „Studovali jsme z naší základny planety pomocí teleskopu a nyní jsme si jisti, že vesmír obývají primitivní domorodci. Naše posádka je připravena. Součástí prvního letu budou speciálně trénovaná kosmoslečna Matha Mwamba, dvě kočky (také speciálně trénované) a misionář. Toho jsme ovšem varovali, že nesmí domorodce obracet na křesťanskou víru, pokud si to nebudou přát.“

Svět se mohl alespoň trochu bavit, zatímco v sousedním Kongu se tehdy skrz místní milice odehrávala zástupná válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, která si vyžádala na sto tisíc mrtvých a nesčetná zvěrstva. 

Improvizace nutná

Nkolosův vesmírný program však přes vzrůstající zájem médií neběžel právě podle jeho představ. Vládu úsilí ředitele vůbec nezajímalo a na vybavení tréninkového centra nepřispěla ničím jiným než pozemkem opuštěné farmy. Ačkoliv se Nkoloso obrátil s žádostí o grant na SSSR, Izrael, USA, Spojené arabské emiráty či UNESCO, dostalo se mu pouze spousty dobrých rad a kalendáře s tematikou kosmického programu. Štědrost sponzorů nijak nepodněcovalo ani jeho tajnůstkaření, když zarputile tvrdil: „Spousta našich nápadů je daleko před americkým i sovětským výzkumem, a prostě by je ukradli.“

Musel se tak uchýlit k improvizaci a kadety připravoval na výstup do vesmírného prostoru snadno dostupnými prostředky. Nutil je chodit po rukou, protože podle jeho názoru šlo o jediný způsob, jak se dá po Měsíci pohybovat. Soukal je do prázdných plechových barelů a pak je shazoval z prudkého kopce, aby si zvykli na odstředivou sílu, protože raketu bez motoru měl do kosmu dopravit obří katapult. Jindy je roztlačoval na velké houpačce, jejíž lana při vyšvihnutí do nejvyššího bodu přeřízl, což mělo adeptům přivodit pocit beztíže. 

Morálka posádky ovšem začala brzy upadat. Největším nepřítelem příprav se stal nekontrolovaný sex, což vbrzku vyvrcholilo těhotenstvím vybrané kosmonautky, která tak musela z programu odstoupit. Pár chlapců si založilo kapelu Dynamite rock music group a místo nácviku pobytu v beztíži brnkali na struny. Jiní dokonce začali, ke Nkolosovu zděšení, za své snažení vyžadovat plat. „Peníze? Mysleli si, že jsou filmové hvězdy, nebo co?“ lamentoval před reportérem. „Dva z mých nejlepších  mužů před měsícem vyrazili na alkoholový výlet a od té doby jsem je neviděl…“ 

Vše se rozpadá

Rozklad ambiciózního programu nikoho nepřekvapil. Pro mnohé členy zambijské vlády se stal Nkoloso obdobou vesnického idiota, který podává právě zrozenou zemi západním médiím v nepříliš lichotivém světle, a od veškerého jeho snažení se raději distancovali. 

Legračně oblečený muž s upřímnou vírou v sílu zambijské vědy byl ovšem víc než pouhá komická figurka. Až do své eskapády s Vědeckým institutem totiž představoval uznávaného odbojáře proti britské nadvládě a organizátora politického boje. Vzdělání získal v teologickém semináři a naučil se latinsky, francouzsky i anglicky. Technické zkušenosti nasbíral coby spojař v armádě tehdejší Severní Rhodesie a dotáhl to až na důstojníka. Později učil latinu a matematiku, ale jeho názory jej přivedly do křížku s britskými úřady. Během věznění se přidal k revoluční organizaci a po propuštění se naplno věnoval podvratné činnosti i podněcování stávek a nepokojů. Po získání nezávislosti země pak zastával několik vládních postů, ale jeho láska k vesmíru byla silnější než touha po pohodlném místě ve státní správě. 

Blázen, nebo vtipálek?

Jak je tedy možné, že se tento vzdělaný muž pokoušel o tak absurdní podnik? Jeho syn Mukuka tvrdí, že šlo o krycí operaci. Na farmě prý kromě kadetů trénovali bojovníci za svobodu z afrických zemí, jimž se v té době ještě stále nepodařilo získat samostatnost – a vesmírný projekt znamenal onen pověstný svícen, pod kterým je tma. Nkolosovy proslovy k reportérům pak byly údajně otevřeně ironické, dokonalé zosobnění suchého humoru s vážnou tváří. Tiskový mluvčí zambijské ambasády ho v roce 1964 označil za „ve skutečnosti velmi sečtělého muže“ a program za „jeden velký vtip“. Zatímco si tedy prý Nkoloso hrál na idiota, zajišťoval vojenský trénink budoucím reprezentantům nezávislých států. 

Jiní už si tak jistí nejsou. Kypřan Andrew Sarandis, který se připojil k zambijskému boji za svobodu a napsal o něm několik knih, vzpomíná na klíčový moment ve Nkolosově životě, kdy jej zajala rhodesijská policie: „Zavřeli ho a mučili. A on to prostě nezvládl.“ Podle něj tak Nkoloso počátkem 60. let ztratil kontakt s realitou. Nicméně předchozí zásluhy a respekt projevovaný mladšími členy hnutí mu zajistily volnou ruku k realizaci projektů, jakkoliv bláznivě mohly vypadat. Po krachu vědecké akademie se dočkal pozice „speciálního reprezentanta“ prvního prezidenta země Kaundy, zjevně coby náhrady za obětované roky. 

TIP: Co by se muselo stát, aby platily šílené teorie o ploché planetě

Ať už byl Nkoloso šílený, či nikoliv, bývalí členové jeho programu i příbuzní se shodují, že choval ohromnou vášeň ke vědě a objevování světa. „Byl to velmi moudrý muž,“ vzpomíná jeden z jeho žáků. „Vždycky nás učil, abychom se nebáli a šli za svými sny.“