Kdy zahyne poslední lev? Exkluzivní rozhovor se známými dokumentaristy šelem

Kolik se toho změnilo za oněch čtyřicet let, po která se ochraně velkých koček věnujete? Jaký byl přístup vlád a institucí kdysi a jaký je dnes? 

Dereck: Když jsme začínali, všechno se točilo okolo „oslavy“ velkých koček. Nikdo si tehdy neuměl představit, že by mohl nastat problém, a už vůbec ne problém rozměrů, s jakými se potýkáme nyní. Když jsme svoji práci začali, bylo na světě zhruba dvě stě padesát tisíc lvů, zatímco dnes jde o desetinu – ztratili jsme devadesát procent populace. Jedná se o ohromné změny.

Autority jsou samozřejmě z principu pomalé, na vývoj reagují jen těžce a Afrika v daném ohledu netvoří žádnou výjimku. Je to závod s časem. Když jsme se narodili, bylo na světě 2,9 miliardy lidí, zatímco v současnosti je nás 8,5 miliardy. Takže dnes vedeme zcela jinou konverzaci než před několika dekádami. 

Beverly: Pamatuju si, jak jsme zpočátku měli pro svou práci ohromnou vášeň, ale také jsme byli nesmírně naivní. Věřili jsme, že naše filmy zvýší všeobecné povědomí o tom, že se objevil nějaký problém. Jenže jsme zasáhli hlavně lidi, kteří si mohli dovolit naše programy sledovat, kteří měli přístup ke kanálům National Geographic. V tom jsme trochu selhali, nedokázali jsme se dotknout myslí a srdcí zástupců vlád. Každé čtyři roky jsme navštěvovali konferenci CITES, jež se věnuje ohroženým druhům. A tam jsme pochopili, že obchod s ohroženými zvířaty jen kvete, že to dělá každý a nikdo na tom nevidí nic špatného. Takže jsme museli zjistit, jak se stát efektivnějšími ochranáři.

Stále děláme filmy, abychom se dotkli srdcí lidí, ale také se díváme, jak můžeme prakticky ovlivnit situaci přímo na zemi – ať už vytvářením chráněných zón, nebo přemísťováním divokých zvířat do bezpečnějších míst tak, aby nedocházelo ke kontaktu s člověkem. Museli jsme se změnit, abychom nebyli jen hlasem, ale abychom skutečně spravovali charity a sháněli peníze. 

Mluvili jste o rozšiřování globální populace. Třeba počet Masajů žijících v jihovýchodní Africe se za třicet let zvýšil dokonce čtyřikrát. Má zmíněný růst významný vliv na populace lvů? 

Dereck: Velmi významný. Kdysi dávno běhalo po východní Africe tolik lvů, kolik v ní žilo Masajů. Bývalo zvykem, že mladí muži odcházeli do buše zabít lva a vraceli se s kůží, kterou nabízeli potenciálním nevěstám. Kdyby to dnes udělal každý z nich, tak lvi okamžitě zmizí, protože v oblasti, kde Masajové žijí, jich zbyly asi jen dva tisíce. Takže jsme se museli přizpůsobit všichni, dokonce i Masajové. Před dvanácti lety jsme s dalšími neziskovými organizacemi založili program Masajská olympiáda. Schází se na ní zhruba deset tisíc lidí a účastní se disciplín, jako je stopování, vrh oštěpem či běh, což pomáhá nasměrovat všechnu tu válečnickou energii do pohybu místo do zabíjení lvů. 

Bylo těžké tradici zabíjení lvů změnit? Protože Masajové jsou na své zvyky zjevně velmi hrdí a stále nosí tradiční oděvy či udržují rituály… 

Dereck: Ano. Ale pomohlo nám pár faktorů. Za prvé je nelegální lvy zabíjet – i když ne že by se Masajové nechali příliš omezovat zákony, v tom jsou mladí válečníci kdekoliv na světě úplně stejní. Výrazně nám však pomohli stařešinové z komunit. Sešli jsme se s nimi a řekli si: Co vlastně dělají mladíci po celém světě? Někde hrají fotbal, jinde kriket nebo se věnují atletice. Tak jsem se jich zeptal, zda nemůžeme zkusit něco podobného. A oni přišli s loveckými hrami, byl to jejich nápad. Jedna z komunit, s níž jsme pracovali, pak snížila počet zabitých lvů ze čtyřiceti na nulu a dané číslo drží už sedm let. 

Beverly: A je skvělé, že všichni – jak stařešinové, tak válečníci a celá komunita – uznávají, že nebýt naší iniciativy na záchranu velkých koček, která vše sponzoruje, nemohly by děti do škol a mnozí lidé by se nemohli zapojit do turistického safari průmyslu, protože ten se bez lvů udržet nedá. Navíc se skrz kurzy naučili, jak chránit svůj dobytek a nedovolit lvům, aby na něj útočili. Pak se také spousta lidí rozhodla, že se stanou ochránci své země coby rangeři. Myšlenka na ochranu přírody teď v tradičních komunitách ohromně roste. Chtějí ji uchovat pro budoucnost. 

Je vůbec možné fyzicky separovat velké kočky od stád? Protože mi připadají jako hlavní zdroj tření mezi lidmi a šelmami… 

Dereck: Je to možné, a právě teď probíhají fantastické experimenty v Botswaně, Jižní Africe, Tanzanii a Keni. Daný střet mezi dobytkem a divokými zvířaty má spoustu proměnných. Za prvé je dobytka příliš mnoho, jen ve východní Africe jde o víc než miliardu kusů. Jenže to tak zdaleka být nemusí. Ta zvířata mají často velmi nízkou hodnotu, a když se staráte o dva tisíce hlav dobytka, je vážně těžké je před lvy a hyenami uhlídat. Ale pokud zajišťujete deset dojných krav či dobytek s vysokou přidanou hodnotou, je mnohem snazší je držet v bezpečí. 

Co je dobytek s vysokou a nízkou přidanou hodnotou? 

Dereck: Rozdíl tkví v tom, že za tele s nízkou hodnotou dostanete na trhu dvě stě padesát dolarů a za to s vysokou deset tisíc. Takže když zmenšíte své stádo o devadesát procent, ale současně zvednete jeho hodnotu, nejenže vzroste vaše osobní jmění, ale také se o zvířata lépe postaráte a jako bonus ochráníte přírodu. A to se vám vrátí. Mezi velká rizika chovu dobytka v suchých oblastech totiž patří, že je můžou stáda přemírou pasení závažně poškodit. Trvá pak mnoho let, než se vegetace vzpamatuje, načež jí okamžitě hrozí další přílišné spasení. Takže pokud zredukujete množství žaludků, můžou se na stejné půdě pohodlně uživit zebry, žirafy a spousta jiných zvířat, která lvi loví. 

Beverly: Nejvíc útoků na stáda se odehraje v noci, takže farmáře učíme, jak je lépe zabezpečovat. Podporujeme vytváření „ohrad“ z hustých stromů, které jsou místní, velmi rychle rostou a poskytují nocujícímu stádu přirozenou bariéru. Jakmile je pro lvy složitější se dostat ke kravám než ulovit zebru, začnou se jim vyhýbat. 

Dereck: Zpočátku i pozemky, které byly oplocené, postrádaly brány. Jakmile jsme farmáře naučili, že mají stáda večer zavírat, konflikty mezi zvířaty a lidmi v dané oblasti poklesly o šedesát procent. 

Jak moc dopadá na populace velkých koček globální oteplování? 

Dereck: Naprosto zásadně. Hlavní obětí oteplování se nestanou lidé, ale prakticky každý jiný živočišný druh na Zemi. Uvidíme masivní vymírání zvířat, ještě než budou ovlivněny naše vlastní životy. Velké kočky potřebují rozsáhlé plochy savan, a pokud je budou nadměrně spásat stáda dobytka nebo je dál vysuší změna klimatu, habitat pro většinu lvů prostě zmizí. V otevřených savanách se sdružují do smeček s osmi až dvanácti členy, jestliže je však vytlačíte například do lesů, poměr se změní. Budou tam třeba víc v bezpečí, ale smečky se zmenší na dva až tři členy a celková populace se sníží. Jenže ony pomalu mizí i ty lesy, které také vysychají. 

Beverly: Celá Afrika se proměňuje v poušť, a čím sušší bude, tím tvrdší budou podmínky pro predátory. Na chvilku – s umíráním divokých stádních zvířat – jim nastanou hody, ale pak přijde období dlouhého hladu. 

Dereck: Další věcí, která se mění, jsou cykly vlhka a sucha. Tradičně začíná období dešťů v listopadu a končí v dubnu, na což je navázaná řada procesů, růst rostlin a podobně. Když se zmíněné cykly přesunou třeba o dva měsíce, řeknete si: Co se děje tak hrozného? Jenže ony se přesunou do rozdílné délky dne, což má dramatický dopad na řadu věcí. Takže hmyz, který přes den migruje, nemá najednou dost času na práci, a pokud ze savan zmizí motýli a včely, zmizí také lvi. 

Jak popsané problémy promluví do populací lvů? Budou jejich počty klesat? 

Beverly: Jistě. Nejdřív půjde o pomalý a pozvolný úbytek, a pak najednou skokový. Ztratili jsme sedmdesát pět až devadesát procent území, kde lvi tradičně žili – jsou zatlačeni do malých ostrůvků divočiny, tudíž migrují stále méně a dochází k nevhodnému křížení blízkých populací. Jenže i do zmíněných míst se stahují lidé, kteří potřebují vodu, což vyústí v další zabíjení lvů. Víme, že na několika místech už lidé otrávili mršiny, aby se zbavili lví populace a mohli v lokalitě pohodlně lovit nebo kácet stromy. 

Zdrcující vliv má také lovecké safari. Lidé, kteří si myslí, že je „cool“ si odvézt lví trofej, si vůbec neuvědomují, že drasticky limitují genofond velkých koček. Legálně se každý rok odstřelí okolo šesti stovek lvů, a to nepočítáme zvířata ulovená bez povolenek. Afričtí lvi navíc začínají sloužit jako náhražka za téměř vyhubené asijské tygry, jejichž kosti se přidávají do takzvaného tygřího vína (nadrcené tygří kosti se po několik let macerují v rýžovém alkoholu a výsledek se považuje za léčivý – pozn. red.). Takže na lvy dnes dopadá spousta ran, nejen globální oteplování. 

Dereck: Často se zmiňuje třiadvacet tisíc žijících lvů. Ale tento součet vznikl v roce 2003, téměř před dvaceti lety. A víme, že se daná čísla nezvýšila ani v jediném regionu, kde lvy pozorujeme. Ačkoliv od té doby nikdo celkové sčítání neudělal, očekáváme, že aktuální počet klesl pod dvacet tisíc. 

Beverly: Dvacet šest z padesáti čtyř afrických zemí má stále ještě divokou přírodu. Ale jen v sedmi z nich žije dobrá populace predátorů. 

Vím, že se jedná o velmi komplexní problém. Ale pokud byste dokázali jmenovat jednu nebo dvě věci, jež by mohly vymírání lvů zastavit, o které by šlo? 

Dereck: První věc: Víme, že máme zhruba dvacet tisíc lvů, z toho asi tři a půl tisíce samců. A protože každý lovec chce výstavní trofej, těch šest set povolených úlovků se vybírá jen ze samčí populace. Jde o drtivý dopad. Kdybychom zakázali trofejní lov třeba jen na pět šest let, viděli bychom nárůst. Jedná se o něco, co bychom si na Západě měli pořešit, protože právě odsud přichází většina lovců. A co se týká Východu, je třeba zrušit obchod se lvími zuby a kostmi. Kdybychom tohle zastavili, odmažeme asi čtvrtinu vlivů, které populaci koček negativně ovlivňují. A pokud bychom zvýšenou ochranu dokázali doplnit o podporu dalších zvířecích druhů v divočině, získali bychom nějaký čas na obnovu. Ale při současném tempu dávám lvům tak dvacet pět let. 

Beverly: Lovci často tvrdí, že jejich peníze podporují ochranářské projekty. Ale co chcete ochraňovat, když ta zvířata prostě zmizí? Navíc si obvykle neuvědomují, že nestřílí jen jedno zvíře. Každý samec má své teritorium, svou smečku a mláďata. A pokud zemře, nikdo je nechrání. V okolí může být jeden, dva nebo celá koalice mladých samců, kteří přijdou v plné síle. Vyzvou samice, jež často bojují na život a na smrt, ale úplně vždycky se samcům podaří zabít mláďata. (Samice, které se starají o mláďata, nemohou zabřeznout. Zabitím mláďat si samci zajistí, že mohou samice opět otěhotnět, a při páření tak předají své geny dál – pozn. red.). Takže když lovec odstřelí jednoho silného výstavního samce, ve skutečnosti zabije až dalších dvacet zvířat. 

Dereck: Jednoduchá odpověď: Kde jsou lovci, tam je málo lvů. 

Může nenásilný safari turismus lvy zachránit, nebo je spíš na obtíž? 

Dereck: Může výrazně pomoct, pokud se dělá správně. Dobrý příklad představuje rok 2020, kdy se kvůli epidemii zavřely hranice a došlo k masivnímu odlivu peněz z Afriky. Třicet až padesát miliard dolarů zmizelo přes noc a dopad na ochranářství byl devastující. Proto jsme v březnu 2020 odstartovali projekt Ranger, který má za cíl nahradit výpadek peněz a zajistit platy rangerům, kteří pracují v poli. Pokud získáváte dostatek peněz od turistů, obdrží je komunity, jež pak nemají zapotřebí velké kočky střílet. A už samotná přítomnost turistů pytláky odrazuje. Čím víc podobných oblastí dokážeme proměnit z loveckých na čistě fotografické, tím je větší šance, že lvy zachráníme. 

Beverly: Dobrý příklad je Národní park královny Alžběty v Ugandě. Mívali asi dvě stě padesát lvů, ale jakmile z oblasti zmizeli turisté, kleslo číslo během pouhých osmi měsíců na sedmdesát. Odešli odsud rangeři a místní lidé prostě začali zvířata lovit na maso. Spousta lvů se po okolí belhá jen o třech nohách, protože se chytili do pasti. Proto je tak důležité udržet rangery na místě. Naštěstí nám s tím pomáhá National Geographic. V posledních patnácti letech pracujeme na projektu Ochrana velkých plání, jenž si klade za cíl skupování a vytváření ochranných zón. Aktuálně máme asi sto tisíc kilometrů čtverečních, které propojují migrační koridory. 

Dereck: Koridory jsem chtěl zmínit také, jsou totiž strašně důležité. Pokud máte dvě rezervace a spojovací koridor zmizí, riskujete, že ztratíte obě. Teorie biologických ostrovů říká, že čím menší území, tím rychlejší je tamní vymírání. A to nejdůležitější na konec: Velké zlo projde, pokud se o něm nikdo nedozví. Proto jsme spolu s National Geographic založili Měsíc velkých koček, který slouží jako amplion našeho poselství. Lidé musejí vědět, co se děje. Jinak lvi zmizí nadobro.