Kdy přijde soudný den? Zničí nás supervulkán, Slunce, nebo jaderná válka?

Zachování Země je při obnovení našeho druhu klíčové. Vyhubení lidstva by proto muselo v prvé řadě počítat se „znehodnocenou“ modrou planetou, o což by se docela spolehlivě postarala změna klimatu. Ta sice přichází s globálním oteplováním, ale ne dost rychle, abychom se jí nemohli přizpůsobit. Zhoršení by muselo nastat prudce a nezadržitelně. 

Není úniku

Popsané podmínky splňuje například výbuch supervulkánu: Když v dubnu 1815 explodovala indonéská sopka Tambora, uvolnilo se při erupci a následných dozvucích do atmosféry tolik žhavého popela, že v dalších letech ovlivnil klima na celé planetě. Letopočet 1816 získal přezdívku „rok bez léta“, protože na mnoha místech Spojených států v červenci mrzlo a sněžilo. Globální teplota klesla natolik, že v řadě oblastí světa zkolabovalo zemědělství, což vedlo ke hladomorům. Podle některých odhadů Tambora nepřímo zabila až 90 tisíc lidí. 

Indonéský obr přitom v indexu vulkanické explozivity dosahuje „pouze“ stupně sedm, a neřadí se tak mezi supervulkány: Erupce jedné takové sopky dokáže uvolnit do ovzduší přes 1 000 km³ popela a hornin, jež mohou zakrýt oblohu po celé planetě a přivodit další dobu ledovou. Podle Andyho Hamiltona, který se zabývá přežitím v extrémních podmínkách, by po výbuchu supervulkánu klesla teplota na Zemi o víc než 21 °C a planetu by zachvátil hladomor. 

Budeme žít pod zemí?

V případě exploze Yellowstonského supervulkánu by z mapy kompletně zmizely státy Wyoming, Idaho, Colorado, Montana a Utah. A zbytek USA by na tom nebyl o moc lépe, protože značná část vulkanického popela by nejspíš spadla na severoamerický kontinent a zničila tamní zemědělství. Obyvatelé by tak museli s následky bojovat například pomocí podzemních farem, kde sluneční svit nahrazují speciální žárovky a zářivky. 

Nejde o takovou science fiction, jak by se mohlo zdát. Jedna podpovrchová pěstírna, Growing Underground, už dávno funguje. Nachází se 33 m pod londýnskou čtvrtí Clapham, a nejenže si vystačí bez slunečního svitu, ale má také uzavřený okruh vody, takže je pěstování plodin až o 70 % šetrnější než na polích. Erupce supervulkánu by tedy sice zahubila možná i miliardy lidí, ale část populace by stále měla co jíst. 

Po nás potopa

Pokud by však změně klimatu předcházelo také zničení elektrické či vodovodní sítě, klesly by naše šance na přežití k nule. Pravděpodobnější ovšem je, že se zničíme sami během atomové či termonukleární války. Samotné exploze jaderných zbraní sice lidstvo nevyhubí, ale způsobí dost velké škody, abychom se nemohli uchýlit k alternativním způsobům obživy: Každá bomba vymrští do vzduchu obrovské množství prachu, popela a nerozštěpených zbytků radioaktivního materiálu, který se v atmosféře spojí do částeček o průměru 10 nm až 20 µm. Ty se posléze vracejí na zemský povrch ve formě radioaktivního spadu, který zabíjí život a kontaminuje půdu.  

Kvůli explozím by se navíc dostalo do stratosféry tolik popela, že by na Zemi – podobně jako po výbuchu supervulkánu – zavládla tzv. nukleární zima. Spojení radiace, chladu a nedostatku jídla by už lidstvo s největší pravděpodobností nepřežilo. Nutně by to však neznamenalo současný zánik biosféry: Například lišejník terčovník pohledný může růst v nadmořských výškách až 7 000 m a fotosyntézy je schopen i při −24 °C. Bakterie rodu Methanopyrus se naopak dokážou množit v teplotách kolem 120 °C a libují si ve „spáleném“ prostředí bohatém na vodík či oxid uhličitý. Vyhubení veškerého života na Zemi by tak musely podmínit mnohem drsnější okolnosti než v případě zániku lidského druhu. 

Sluneční vítr je krutý

„Inspiraci“ pro kompletní zničení biosféry nemusíme hledat daleko. Mars měl ještě před čtyřmi miliardami let podobně hustou atmosféru jako Země a pokrývaly ho oceány. Pak se však odehrálo něco, co z něj učinilo zcela mrtvou planetu. Příčinu apokalypsy letos zřejmě odhalila sonda MAVEN, kterou NASA vyslala zkoumat plynný obal Marsu. Automat se zaměřil na množství vzácného plynu argonu, konkrétně jeho izotopů 36Ar a 38Ar. Jejich výskyt zkoumal v různých vzdálenostech od povrchu a zjistil, že velké množství „lehčího“ izotopu 36Ar v tamní atmosféře chybí. 

„Z naměřených hodnot usuzujeme, že většina marsovské atmosféry zkrátka unikla do kosmu,“ vysvětluje Bruce Jakowski, jeden z vědců, kteří analyzují hodnoty zjištěné sondou. Příčina tkví zřejmě v tzv. slunečním větru – proudu vysokoenergetických částic, jež velkou rychlostí vylétají ze Slunce. Když se pak srazí s molekulami v ovzduší planet, mohou jich část strhnout a odnést s sebou do volného prostoru. Lehčí molekuly se přitom „nechávají unést“ snáz. Sonda MAVEN tudíž kolem Marsu objevila dostatek argonu-38, ale ani zdaleka nenarazila na odpovídající množství lehčího izotopu. V současnosti nejpřijímanější teorie o ztrátě marsovské atmosféry proto tvrdí, že z ní sluneční vítr v průběhu uplynulých čtyř miliard let „odvál“ zhruba 66 %.

Máme lepší ochranu

Řídnoucí plynný obal přestal Mars tepelně izolovat, nechránil ho před přilétajícími tělesy, a hlavně nestínil jeho povrch před kosmickým zářením. Rudá planeta, stejně jako ta modrá a ostatní tělesa, čelí neustálému toku radiace, tvořenému vedle jader vodíku a helia také jádry železa, titanu a dalších těžkých kovů. Záření proto poškozuje buňky a mimo jiné může vyvolat rakovinné bujení. V případě Země – a dřív i Marsu – zachycují většinu škodlivého záření magnetosféra spolu s atmosférou. Řídnutí druhé zmíněné složky tak postupně změnilo rudou planetu v nehostinné místo nevhodné pro život.

Pozemské ovzduší je však mnohem stabilnější, protože ho k planetě poutá mocnější gravitace: Mars má jen zhruba desetinu hmotnosti Země. Modrou planetu zároveň chrání podstatně silnější magnetosféra. Přesto náš vesmírný domov ztrácí podle některých odhadů vinou solárního větru až 90 000 tun atmosféry ročně. Pokud by Slunce v případě silnější aktivity začalo produkovat „agresivnější“ vítr, nelze vyloučit, že by Zemi postupně stihl stejný osud jako Mars. 

Naděje umírá poslední

Slunce také nejspíš sehraje hlavní roli v kompletní destrukci naší planety, která je mnohem odolnější, než jak ji líčí sci-fi romány a filmy. Vznikla z železa, křemíku, niklu, hořčíku a mnoha dalších prvků, díky nimž je extrémně pevná. Zůstává proto krajně nepravděpodobné, že ji zničí mechanické poškození. Takřka jistou záhubu Země však můžeme spatřovat právě ve Slunci: Jeho teplota totiž postupně roste a během miliardy let se středobod našeho solárního systému rozžhaví natolik, že se veškerá pozemská voda vypaří. Z modré planety tak zbude jen rozpálená výheň, kde přežijí pouze nejodolnější mikroorganismy. 

TIP: Kdy přijde soudný den? Jaké jsou nejčernější scénáře vyhubení lidstva?

Zhruba za pět miliard let se hvězda navíc rozepne do stadia tzv. rudého obra. Nakonec bude tak gigantická, že Zemi doslova pohltí. Na druhou stranu bude klesat její hmotnost, a tudíž i gravitace. Někteří teoretikové proto věří, že se modrá planeta ze své oběžné dráhy „utrhne“ a unikne před zkázou do kosmu. Podle vědců z britské Royal Astronomical Society však nebude gravitační posun na opuštění orbity stačit.