Kapradí žijící na stromech: Vzdušný život rostlin, které přežijí i naprosté sucho

Kapradiny rodu Platycerium jsou nevelkým rodem. Vždyť vědecky je v závislosti na pohledu jednotlivých taxonomů uznáváno pouze 15 až 19 druhů. Nejen proto, že vládnou povětří, jsou ale tyto kapradiny předmětem odborného i laického zájmu již od svého objevení v roce 1827. Francouzský botanik Nicaise Auguste Desvaux v tomto roce popsal hned dva druhy – africké Platycerium alcicorne i asijské Platycerium coronarium, oba druhy byly do pařížského muzea zaslány z bývalých francouzských kolonií.

Léky a čaj z plochých rohů

Vědecké jméno rodu upozorňuje na neobvyklý tvar listů a v překladu znamená „ploché rohy“. Tyto kapradiny skutečně jedinečným a nezaměnitelným tvarem zaujmou na první pohled. Jejich podoba inspirovala domorodé obyvatelstvo k mnoha poetickým místním názvům. Za všechny můžeme uvést jeden příklad – peruánští indiáni nazývají Platycerium andinum jménem „andělská koruna. Tento druh patří k nejmohutnějším a dorůstá až dvou metrů na výšku, v přírodě pak obsazuje největší pralesní velikány a jako koruna je obrůstá kolem dokola.

TIP: Krása plující na hladině aneb Náročné splývání vodních rostlin

Několik druhů svým zajímavým vzhledem inspirovalo domorodé šamany a místně se užívají v lidovém léčitelství. Kupříkladu šťáva vymačkaná ze zelených listů P. elephantotis se podává dětem v Kongu proti zimničným malarickým záchvatům. Na Madagaskaru se používá nálev z listů a kořenů P. quadridichotomum k léčbě zažívacích potíží a při hypertrofii srdce a sleziny. O výsledcích této léčby však není nic známo. V některých oblastech Asie se připravuje čaj z listů P. holttumii.

Listy jako ochrana a útulek

Platycerium má pro svůj vzhled velmi dobré důvody. Všechny druhy rostou jako epifyty (tedy na stromech) a dva z nich dokáží růst také na skalách – takzvaně epiliticky. Pro zajištění stability, ale hlavně výživy svého často mohutného těla vytvořily pozoruhodný systém dvou různých typů listů. Z krátkého silného oddenku vyrůstají zcela sterilní listy. Ty jsou zelené jen krátce po vyrašení a později hnědnou. Přimykají se plochou k podkladu a jejich úkolem je chránit jemné kořínky, jimiž rostliny přirůstají ke kmeni.

Současně tyto sterilní listy slouží jako kapsy zachycující srážkovou vodu včetně té, která stéká po kmenech, a také množství živin z různého opadu. Taková rozrostlá, několik desetiletí stará rostlina, bývá domovem mnoha dalších rostlin a živočichů a vytváří složitý systém potravních vazeb. V „kapsičkách“ sterilních listů lze proto nalézt celá mraveniště, ptačí i plazí vejce, mnoho druhů hmyzu a dalších drobných tvorů.

Sloní ucho i obří vafle

Druhý typ listů vyčnívá do prostoru, je koncově rozvětvený a připomíná paroží. Podle druhu mohou být tyto listy dlouhé od 20 centimetrů (P. ellisii) až po dva metry (P. andinum). Tyto listy jsou plodné, protože jsou na nich umístěné výtrusy, jimiž se kapradiny rozmnožují. Pro určení konkrétního druhu je často důležité právě umístění výtrusů. Ty lze najít na krajích prstovitých koncových výrůstků nebo na hlavní ploše listů. Zajímavostí je uložení výtrusů u druhů P. ridleyi a P. coronarium, u nichž se tvoří na nápadné ledvinité mističce vyrůstající z okraje výrazně členěného listu.

Tvar sterilních i výtrusných listů je druhově charakteristický a některé druhy snadno rozezná na první pohled i laik. Jedinečný tvar listů má například P. elephantotis – jde o zcela nedělené listy, které vypadají jako sloní ucho a podle tohoto tvaru vzniklo i vědecké jméno. Dva druhy – P. madagascariense a méně i P. ridleyi mají povrch sterilních listů v pravidelném tvaru zbrázděný, takže výsledek připomíná obří vafle. Sterilní listy mají většinou nějaké laloky na horním okraji, P. hillii a P. elisii však mají sterilní listy hladce okrouhlé.

Trpaslíci i obři

Kapradiny rodu Platycerium nepatří k největším (nejvyšší jsou některé druhy rodu Cyathea dorůstající až 15 metrů) ani k nejmohutnějším (kmeny rodu Angiopteris mívají až metr v průměru a třímetrovou výšku). Asi polovina druhů jsou ovšem mohutné a impozantní rostliny. Ostatní mají rozměry přijatelné a s většinou z nich se setkáváme i v kultuře. Nejmenším druhem je malajský P. ridleyi, který dorůstá maximálně do velikosti asi 50 cm. Jen o trochu větší bývají madagaskarské druhy P. elisii a P. quadridichotomum.

Opakem je čtveřice navzájem si podobných příbuzných obrů P. holttumii, P. wandae, P. grande a P. superbum, které se od sebe liší hlavně tvarem a počtem výtrusných ploch. Z posledních dvou jmen je jasné, že autory popisu v dobrém šokovaly a ovlivnily tak své pojmenování – tyto druhy mohou mít sterilní bázi více jak metr vysokou a jejich listy ční od kmene do vzdálenosti až 1,5 metru. Pokud se takový jedinec ocitne na zemi, dospělý muž vedle něj působí drobně. Všechny čtyři se také na rozdíl od ostatních druhů nerozrůstají dělením a jejich tělo bývá po celý život tvořeno jediným vrcholem. Zmínku o značné velikosti zaslouží i jihoamerické P. andinum a P. coronarium s velmi dlouhými koncovými úkrojky. Takové rostliny samozřejmě něco váží. Zvlášť po dešti je udrží pouze silné kmeny mohutných stromů.

Z tropické „prádelny“ i „sušárny“

Tuhé listy a hvězdovité chlupy na jejich povrchu napovídají, že se tyto kapradiny přizpůsobily především teplým vysychavějším stanovištím, kde dochází alespoň na krátké období vegetační sezóny k přísuškům. Většina druhů roste v monzunových oblastech se střídáním deštivých období a sucha. Trvalému vlhku je vystaveno zejména P. ridleyi, které je doma v nížinných, mnohdy bažinatých lesích od Malajsie po Sumatru a Borneo.

Jeho stanoviště je však především na tenkých vrcholových větvích v korunách stromů, kde je vlhkost zmírněna sluncem a větrem. K vlhkomilnějším druhům patří také P. wandae, P. grande, P. elisii, P. madagascariense a P. alcicorne. V opačném extrému, tedy v oblastech s výrazným obdobím sucha, rostou madagaskarské P. quadridichotomum a australské P. veitchii.

Kolem dokola rovníku

Parohaté kapradiny obsadily s rozdílnou úspěšností všechny tropické kontinenty. V Jižní Americe roste jen jediný druh P. andinum, a to na dvou malých územích v Peru a v Bolívii. Lépe je na tom Austrálie, kde se uvádí čtyři jména – P. superbum, a spolu s ním tři další navzájem příbuzné taxony řazené buď jako samostatné druhy, poddruhy či dokonce jen variety – P. veitchii, P. hillii a P. bifurcatum (pokud se uznává jediný druh, nese poslední uvedené jméno). Austrálie je také jediným místem, kde rod přesahuje do subtropů (P. bifurcatum a P. superbum) a nejjižnější populace krátkodobě snesou i teploty jen mírně nad bodem mrazu.

V Africe rostou tři druhy – P. stemmaria, P. elephantotis a P. alcicorne. Afriku však strčí do kapsy mnohem menší Madagaskar, kde rostou čtyři druhy. Kromě společného druhu P. alcicorne (i když kontinentální a ostrovní typ se také trochu liší) obývají Madagaskar ještě tři endemické druhy: P. elisii, P. quadridichotomum a P. madagascariense. Druhově nejbohatší oblastí je jihovýchodní Asie od Thajska přes Jávu a Filipíny na Novou Guineu, odkud je známo osm druhů.

Přežijí i naprosté sucho

Podobně jako mechy i některé druhy kapradin dovedou vypadat zdánlivě zcela mrtvě a vyschle, takže byste je bez milosti poslali do popelnice. Přesto však tyto rostliny žijí, a pokud jim opět dopřejete vodu, obnoví svůj růst. V České republice to dokáže velmi vzácný kyvor lékařský (Ceterach officinarum). Z rodu Platycerium mají tuto schopnost dva nejsuchomilnější druhy. Australský P. veitchii často roste na skalách a balvanech a údajně snese až dvouleté sucho. V kultuře mu však pravidelná zálivka nijak nevadí a jako sukulentní rostlina se nechová. Patří k rostlinám velmi přizpůsobivým a patrně ani na původních stanovištích není nastaven striktně na suchý odpočinek. Zato madagaskarské P. quadridichotomum zažívá v přírodě opravdu výrazné a dlouhé období sucha, kdy zcela seschnou a později odpadnou plodné listy. Dokonce i pěstované rostliny reagují na první náznaky přisušení svinováním listů, v kultuře se však vyskytují velmi vzácně a jen málokterý pěstitel je dlouhodobě udrží naživu.

Trampoty s českým názvoslovím

Jméno parožnatka je natolik přesvědčivé a navádějící, že se v českém botanickém názvosloví ujalo hned dvakrát pro různé skupiny rostlin. O kapradinových parožnatkách pojednává celý tento článek a zná je i mnohý laik. Pro rod Platycerium je však toto jméno jen lidovým, nikoliv oficiálním názvem a v literatuře by se používat nemělo. Je však již natolik zažité mezi pěstiteli pokojových rostlin, že jim ho univerzitní botanici těžko někdy vymluví. 
Zato naše největší řasy, rovněž označované jako parožnatky, jsou známé jen studentům biologie a specialistům. Jejich odborné označení je Charophyta a přímo rod Chara nese platné české jméno parožnatka. Řasové parožnatky mohou mít velikost několik desítek centimetrů a z českého území je známo více druhů. Některé jsou poměrně běžné, jiné hodně vzácné a specializované na určité typy vod. Obecně však pro ně platí, že mají rády vody s nízkou konkurencí. Často se proto objevují v prvních fázích po nějakém mechanickém narušení.