Kanibalští rozsévači smrti: Co dokáže antrax a masožraví hroši

Hroch se těší pověsti přísného vegetariána. Ve skutečnosti nepohrdne masem z mršin a necouvne ani před kanibalismem. Toto zpestření jídelníčku dělá z hrochů roznašeče smrtelně nebezpečných chorob

07.08.2021 - Jaroslav Petr



V roce 1987 zachvátila povodí Luangwy, zambijského přítoku řeky Zambezi, epidemie sněti slezinné neboli antraxu. Nebezpečná infekce, která zabíjí zvířata stejně jako lidi, si vyžádala největší počet obětí mezi hrochy. Ve srovnání s jinými velkými druhy savců hroši dokonce onemocněli desetkrát častěji. Proč jsou tak náchylní k chorobě, kterou v západním světě už známe jen z teroristických hrozeb? Odpověď na tuto otázku se ukrývá za dlouho opomíjenou hroší slabostí pro maso. 

Smrt uprostřed proudu

Šedavý tok řeky Luangwa se líně valí vyprahlým krajem a opadlá hladina odhaluje na mnoha místech písečné kosy, ostrovy a obří kameny. Jenže mnohé z toho, co z dálky vypadá jako šedavé balvany vyčnívající z vody, se při pohledu z blízka ukáže jako několik desítek hroších mršin nafouknutých do obludných rozměrů. Vzduchu dominuje dusivý zápach hniloby a kolem se ozývá neodbytné bzučení nespočetných much.

Ve větvích nedalekých stromů posedávají čápi marabu přežraní k prasknutí a o kus dál proti proudu si uprostřed vodního toku hoví stovka hrochů. Tu a tam některý z nich zvědavě připlave na mělčinu k mršinám. Chvíli vzrušeně odfukuje a pak se zahryzne do rozkládajícího se trupu. Urve z něj kus masa či vnitřností a zmizí pod hladinou… 

Samotáři a neurvalci 

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) sehrává klíčovou roli v mnoha afrických ekosystémech. Formuje přírodu ve vodě i na souši. Základem jeho jídelníčků tvoří nízké traviny, které spásá během nočních výletů na břeh. Někdy se tak zatoulá od nejbližší vody až na vzdálenost čtyř kilometrů. Sem tam přikousne k trávám i nějakou tu větvičku z keřů nebo bylinu. Ráno se vrací do vody, kde pak stráví celý den. Ve vodě se nekrmí, i když se mu v řekách či jezerech nabízí k pastvě vodní vegetace. Vodní rostliny jsou totiž na živiny chudší než traviny rostoucí na souši a hroši se jim vyhýbají. K jejich konzumaci se uchylují jen v nouzi, např. v dobách sucha, kdy je tráva spálená na troud. 

Noční a denní aktivita se u hrochů zdaleka neliší jen živlem, v němž zvířata tráví čas. Zatímco noční výlety na pevninu podniká hroch většinou na vlastní pěst, denní vodní radovánky si užívá ve společenství příslušníků vlastního druhu. Někdy čítají stáda jen několik zvířat, jindy je tvoří i 100 až 150 kusů obou pohlaví a nejrůznějšího věku. 

Hroší soužití nebývá vždycky idylka, protože několikatunová zvířata umí být pořádně agresivní. Výjimkou nejsou souboje na život a na smrt. Často spolu soupeří samci o revíry a harémy samic, ale dochází i k „domácímu násilí“, kdy samec napadne samici ze svého stáda. Také hrošice se dokážou mezi sebou pořádně poprat. Někdy padnou za oběť neurvalosti dospělých hrochů i mláďata. Nevraživost a šarvátky eskalují v období sucha, když se hroši stahují ke stále se zmenšujícím zdrojům vody a koncentrace zvířat několikanásobně naroste. 

Hroziví milovníci masa

Řada vědců i amatérských pozorovatelů přírody přistihla hrochy při konzumaci masa a vnitřností z mršin velkých zvířat od slonů, přes buvoly a různé druhy antilop až po pakoně a zebry. Výjimkou nejsou ani případy, kdy hroši hodují na tělech mrtvých hrochů. V zoologických zahradách byly popsány případy, kdy hroch zabil a sežral hrošíka liberijského, tapíra malajského, klokana rudého či plameňáka růžového

U býložravce je to zjištění možná poněkud překvapivé, ale hroši se ze společenstva typických konzumentů rostlinné potravy vymykají i v mnoha dalších ohledech. Dokážou například rozevřít čelisti až do úhlu 180°, což je mezi kopytníky naprostá rarita. Mají také jak v dolní, tak i v horní čelisti velké špičáky, které do sebe při sevření čelistí zadají jako zámek. Nejen že jsou velké špičáky u býložravců vzácností, ale hrochovi navíc brání s pohybu čelistí do stran a ten proto velmi málo přežvykuje. Všechny tyto zvláštnosti – doširoka otevřená tlama i velké špičáky – nejsou adaptací na konzumaci rostlinné potravy, ale slouží hrochům k demonstraci síly. 

Býložraví masožravci 

Trávicí trakt hrocha je sice uzpůsoben ke zpracování rostlinné potravy, ale má celou řadu zvláštností. Podobně jako přežvýkavce vybavila příroda také hrocha systémem předžaludků, ty se ale svým uspořádáním liší od bachoru, čepce a knihy, jak je známe třeba u skotu. Hroší předžaludky se skládají z dvojice slepých vaků napojených na prostornou „trubici“ opatřenou poloměsíčitými záhyby. Střevo má hroch velmi jednoduché a krátké. Zcela postrádá prostorná „slepá střeva“, která sehrávají významnou roli při trávení například u koně. To má za následek omezené vstřebávání vody z natrávené potravy. Hroši mají proto vodnaté, řídké výkaly. Na rozdíl od suchozemských býložravců je velké ztráty vody netrápí, protože doplnit tekutiny mohou během dne prakticky kdykoli.

Konzumace živočišných tkání byla pozorována nejen u hrochů, ale i u dalších býložravců. Existuje řada nezpochybnitelných svědectví o antilopách, jelenech či turech požírajících maso z mršin, ptačí vejce nebo mláďata, malé savce či ryby. Samice většiny savců včetně býložravců po porodu obvykle sežerou placentu. Výjimku z tohoto pravidla představují pouze savci rodící ve vodě, např. velryby nebo delfíni. Také hrošice často rodí ve vodě. Zda požírají placentu, není jisté. 

Smrtící hrozba antraxu

Trávení živočišných tkání nepředstavuje pro býložravce žádný problém a hroši v tomto ohledu netvoří výjimku. Komplikace můžou nastat ve chvíli, kdy hroch pozře maso zvířete uhynulého na infekční chorobu. Pak mu hrozí onemocnění a nejednou i smrt. V poslední době vědci shromáždili celou řadu důkazů o tom, že se hroši z masa mršin často nakazí bakterií Bacillus anthracis, která vyvolává vysoce nakažlivé onemocnění snětí slezinnou čili antraxem. Bacillus anthracis patří k extrémně odolným bakteriím. Za pro něj nepříznivých podmínek vytváří spory, které přežijí i několik staletí. Býložravci mohou spory nebo živé bakterie vdechnout, spolknout, vypít s vodou nebo jim proniknou do těla přes kůži. Bakterii může přenášet ze zvířete na zvíře i hmyz sající krev, například střečci. 

Mezi savci je antrax jednou z nejrozšířenějších bakteriálních infekcí. Bacillus anthracis je doma v nejrůznějších prostředích. Vyskytuje se od nížin na úrovni moře až po hory s nadmořskou výškou kolem 4 000 metrů, od subarktických lesů, jako je sibiřská tajga, až po pouště či deštné tropické lesy. Snětí slezinnou se mohou nakazit všechny druhy savců včetně člověka a také některé druhy ptáků. Ze savců jsou k ní nejnáchylnější velcí býložravci a především přežvýkavci. Z afrických kopytníků nakažených antraxem může uhynout až 90 %.

Zrádně prostřený stůl

Šelmy se často infikují bakteriemi z těla nemocné kořisti. Konzumací masa a vnitřností se ale pochopitelně mohou nakazit i býložravci, kteří „mlsají“ živočišné tkáně. Mezi hrochy řádí antrax nejčastěji v období sucha, když se zvířata shlukují ve velkých počtech u posledních vodních zdrojů. Tehdy jsou hroši oslabení strádáním a dostávají se navzájem do těsného kontaktu. Antrax ale mezi nimi řádí i v období dešťů. Často jsou hroši prakticky jediným živočišným druhem, který je chorobou postižen. 

Jiní divoce žijící savci umírají na antrax většinou ojediněle. Například v roce 1987 uhynulo na antrax v řece Luangwa odhadem přes 4 000 hrochů, což byla plná pětina tamější hroší populace. Nejednou byli hroši pozorováni při požírání masa nebo vnitřností z uhynulých kusů a kanibalismus byl zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč choroba dopadla tak těžce právě na ně. Stáda buvolů kaferských se ve stejné době ztenčila v důsledku onemocnění antraxem jen o 2 %. Slonů uhynulo 1,2 % a zeber pouhých 0,15 %. Z místních lidí, kteří se pokusili zpracovat maso uhynulých hrochů, onemocnělo antraxem více než pět set! 

TIP: Obojživelní zabijáci: Roztomilí hroši jsou nebezpečnější než lvi

Pokud se hrochům nabízí maso, pokušení neodolají. To se ukazuje například při masovém tonutí pakoní, kteří při migracích překonávají řeku Mara. V tomto případě zůstávají masité hody hrochů bez následků, protože pakoně jsou zdraví. Když ale hroši najdou prostřený stůl v důsledku úhynu zvířat na antrax, na slabost pro maso krutě doplatí. 

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius)

  • Řád: Sudokopytníci (Cetartiodactyla)
  • Čeleď: Hrochovití (Hippopotamidae)
  • Velikost: Hmotnost až 3,5 tuny, délka těla 300–450 cm, výška v kohoutku do 160 cm
  • Rychlost pohybu: Ve vodě 8 km/hod, na souši až 30 km/hod
  • Potrava: Převážně rostlinná. Ve dne konzumuje vodní rostliny, v noci vylézá na břeh a pase se na travinách. Denně spotřebuje kolem 40 kg potravy.
  • Ppohlavní dospělost: 5 až 6 roků, námluvy se odehrávají ve vodě.
  • Délka březosti: 8 měsíců
  • Počet mláďat ve vrhu: Jedno, výjimečně dvě. Mláďata se rodí ve vodě.
  • Velikost mláděte při narození: Hmotnost 40 až 50 kg, délka 130 cm.
  • Věk dožití: 40 až 50 let

Další články v sekci