Jak se žije lidem, pro které je kanibalismus životním stylem

Když byl dobyt Nový svět a evropská impéria si začala na mapě rozdělovat kontinenty, objevila se idea „vznešeného divocha“, kterou propagoval například filozof Michael de Montaigne. Čistí, civilizací neposkvrnění lidé měli obývat panenské pralesy, jež se podobaly pozemskému ráji před prvotním hříchem Adama a Evy. Tito krásní a přirození jedinci měli žít zcela v souladu se zákony přírody, uchráněni před civilizačními vlivy v podobě majetku, moci a organizované společnosti. Byly to dokonalé boží děti, a pokud činily něco špatného, pak šlo o pouhý důsledek jejich nevědomosti, nikoliv o zlý úmysl. 

I když dávno před Montaignem přicházely především z Oceánie a Nové Guineje první zprávy o lovcích lebek a o krvavých obřadech, koncept ušlechtilého divocha pevně zakořenil a svým způsobem přežívá dodnes. Nejeden člověk žijící v moderním městě věří, že kontakt s přírodou bez vlivu civilizace má na naše mravní kvality pozitivní vliv. Pravda je však taková, že pojídání nepřátel – nebo dokonce členů vlastního kmene – je typické právě pro etnika s minimálním technickým pokrokem. 

První byli neandertálci

První důkazy o kanibalismu máme už z období před 100 tisíci lety z neandertálských sídlišť v jihofrancouzském Marillac, kde se našly roztříštěné lidské kosti s vycucaným morkem. Podobně „upravené“ zbytky koster byly objeveny ve 40 tisíc let starém osídlení v belgické jeskyni Goyet. Nevíme, zda ostatky patřily nepřátelům, přátelům, či příbuzným a jaký byl smysl pojídání jejich těl. Šlo o rituál, který měl přenést sílu ze zabitých bojovníků? Bylo to uctění zesnulých předků? Nebo jen obyčejné vylepšení jídelníčku, jenž nebyl právě bohatý na maso? Mnoho otázek, žádné odpovědi. 

Klíč k porozumění kanibalismu nám však může poskytnout studium současných kmenů žijících v izolaci, především na Nové Guineji. Najít podobné komunity je dnes téměř nemožné: Už proto, že jakmile do jejich řad zavítají první antropologové, započne neodvratný proces jejich zániku a s ním i kolaps tradičních rituálů. Vyvozování poznatků o minulosti ze současného stavu představuje navíc vědecky velmi ošemetný postup a experti jsou při vytváření analogií značně opatrní. Přesto se vyplatí těmito společenstvími zabývat. 

Tak trochu paranoia

Posledními lidmi, kteří se podle našich znalostí kanibalismu běžně oddávají, jsou příslušníci kmene Korowai na Nové Guineji. Asi tři tisíce jich žijí v jihovýchodní části ostrova, která v současnosti čelí indonéské okupaci. Přežívají v hluboké džungli, kde v období dešťů spadne každý měsíc průměrně 800 mm srážek a kde vlhkost vzduchu nikdy neklesá pod 90 %. Kromě pojídání lidí proslulo zmíněné etnikum i mnoha dalšími zvláštnostmi. Obydlí si například staví vysoko na stromech, jako ochranu před nepřáteli: Množství vražd je tam extrémní a mírná paranoia představuje základní způsob myšlení, který zaručuje přežití. 

Ne všichni lidé Korowai jsou samozřejmě kanibalové. Část kmene opustila pod vlivem misionářů, centrální indonéské vlády a především mnoha lákadel civilizace tradiční způsob života a usadila se na mýtinách v dřevěných domech. Pro nově přesídlené komunity se stal kanibalismus přežitkem – a vytrácí se z nich stejně rychle, jako se dostává ke slovu moderní západní oblečení, televize, cukrovka a HIV. 

Na přístupných místech, kam dosáhne ruka zákona, se už vraždy neřeší kmenovou válkou nebo odškodněním v podobě několika prasat, ale – v lepším případě – soudem a vězením. Jeden z antropologů, který kmen Korowai studoval, zaznamenal vzpomínky jeho členů z 90. let 20. století, kdy se poprvé setkali s mocí centrální vlády. Domorodce, jenž zavraždil svého švagra, zatkli policisté – a s ním i náčelníka a další významné osoby. Všichni pak museli celou noc stát v rybníce plném pijavic, válet se v plechových sudech a pojídat zvířecí výkaly smíchané s tabákem a chilli papričkami. Zprávy o podobných událostech se rychle rozšířily do všech „civilizovaných“ komunit Korowai a klasické vyřizování účtů se rychle vytratilo.  

Všude jsou čarodějové

Část kmene však stále žije tradičně a kontakt s vnějším světem se snaží minimalizovat. Právě v této izolaci přitom přežívá jedna z prastarých tradic – lov čarodějů. 

I když pomineme úkladné vraždy, sužuje tradičně žijící lid Korowai nesmírně vysoká úmrtnost. Džungle je zamořená parazity a nemocemi, elefantiáza, malárie a tuberkulóza představují všudypřítomné nebezpečí, jemuž se nelze vyhnout. Jen málo domorodců se dožije středního či vyššího věku. Zmíněné „rány osudu“, jež mají původ v bakteriálních infekcích, však zůstávají pro přírodní společenství naprostou záhadou; vysvětlení pak hledají v „přirozených“ příčinách, kterým rozumějí. A právě prokletí čarodějem je vždy po ruce a dá se použít téměř na každou životní mizérii. 

Čarodějové zvaní „kakhua“ tedy představují nejvíc nenáviděný element korowaiského života – a co hůř, jsou všude kolem: Kakhua může být váš soused, který vám závidí tučné prase, může to být váš bratr, jenž by chtěl vaše manželky, a může to být dokonce i vaše dítě, které touží po pozici vůdce rodiny. Vyprávění o čarodějích není pro lid Korowai pohádkou či folklorem z dávných časů – jedná se o poučné příběhy, jež mají každého připravit na běžný život plný záludností. 

Proč by lhali?

Samozřejmě, i tito přírodní lidé vedou šťastný život, v němž zaujímá výsadní místo rodina a přátelé. Když se však něco pokazí, je třeba se mít na pozoru. Pokud někdo umírá z neznámých příčin, je vysoce pravděpodobné, že do jeho těla vstoupil kakhua. Jak americkým antropologům ze Smithsonian Institution vysvětlil jeden z domorodých nosičů: „Kakhua přichází, když člověk spí, a začne jej vyjídat zevnitř. Jenže všechno, co sní, nahradí popelem z ohniště, takže člověk neví, že ubývá. Nakonec, když už uvnitř nic nezbude, vystřelí mu kakhua do srdce magický šíp a zabije ho.“

Je však běžné, že než daný jedinec odejde na onen svět, zjistí totožnost zlého čaroděje a pošeptá jeho jméno svým blízkým – kteří se tak mohou pomstít. Vědci se pak sdílného nosiče ptali, zda umírající říkají vždy pravdu. Otázka jej na okamžik zmátla, načež odpověděl: „Jsou blízko smrti. Proč by lhali?“

Obvykle následuje rychlá a krvavá akce. Ať už je čaroděj cizinec, člen kmene, nebo dokonce rodinný příslušník, pozůstalí ho zavraždí. Pokud se na úkol sami necítí, obrátí se na některého ze známých „lovců čarodějů“, kteří obcházejí kmenová území a plní svoji povinnost ochránců komunity. Někteří mají na kontě desítky obětí a podle setkání s jedním z nich, jak jej popsal antropolog Paul Raffaele, zabíjejí bez ohledu na osobní vazby. „Sprovodil jsem ze světa několik přátel,“ svěřil se jeden z lovců. „Nelituji toho, byli to kakhua. I když mi samozřejmě někdy chybí.“

Dlouhé prase

Těla zabitých čarodějů jsou obvykle rozčtvrcena a upravena pro hostinu. Logika pomsty zní jednoduše: Když kakhua někoho sní, ostatní za trest snědí zlého kakhuu. Mozek se považuje za nejvíc ceněnou část menu a většinou ho dostane ten, kdo zasadil smrtelnou ránu. Ostatní obdrží podíl podle zásluh. Lebka a kosti se pak často vyskládají na přístupové cesty ke kmenovému území, aby příchozí viděli, jak dopadne čaroděj. 

Lidskému masu se říká „dlouhé prase“, ale podle zpovídaných kanibalů nemá s chutí vepřového mnoho společného. Jeden z nich jej přirovnal k masu kasuára, velkého nelétavého ptáka podobného pštrosovi, který se na Guineji hojně vyskytuje. Nevědomky tak potvrdil v západním světě tradované, a tudíž zřejmě pravdivé tvrzení, že lidské maso chuťově připomíná kuřecí. 

Přichází epidemie

Zatímco agresivní kanibalismus kmene Korowai se jeví jako „zdravotně nezávadný“, mnohem mírumilovnější forma pojídání lidí, kterou až donedávna praktikovali členové jiného guinejského společenství – Fore –, měla tragické následky. V přibližně dvacetitisícové populaci, žijící v hornaté východní části ostrova, byl běžný rituální kanibalismus; nesouvisel však se škodlivým působením čarodějů, ale především s uctíváním zesnulých předků. Tato praktika ovšem v 60. letech minulého století zapříčinila epidemii nemoci kuru, známé také jako chechtavá smrt. Podlehlo jí na tisíc lidí a centrální vláda zakrátko postavila pojídání nebožtíků mimo zákon. 

Obdobně jako v každé společnosti, i mezi lidmi Fore je běžné, že pokud někdo z kmene zemře, sejdou se k jeho uctění příbuzní z širokého okolí. Před padesáti lety však pohřební hostina nesestávala z vepřového a zeleniny – nýbrž z mrtvého předka. Proč přesně se popsaný zvyk vyvinul, není zcela jasné; antropologové odhadují, že mohlo jít o rituální připomínku dlouhého hladového období, jímž musel kmen projít. A aby přežil, uchýlil se k pojídání těch, kdo hladomor nepřestáli. 

Během hostiny se tělo zesnulého rozčtvrtilo a uvařilo. Zatímco muži se však obvykle masa nedotkli, nebo jej pojedli jen trochu, především mozek byl tradičně vyhrazen ženám a dětem. Ačkoliv se jednalo o vyjádření lásky k příbuzným, zadělali si rodinní příslušníci na problém: Pokud se totiž předtím u zesnulého rozvinulo degenerativní onemocnění mozku zvané Creutzfeldt-Jakobova choroba, nakazili se všichni, kteří mozek nebožtíka pozřeli. Tzv. nemoc kuru, pro niž neměli lidé Fore kromě zlé magie žádné vysvětlení, obvykle ročně zabila 2 % populace. Pozornost vědců se na ni ovšem zaměřila až s příchodem velké epidemie. 

Vražedné priony

Skupina vzácných onemocnění mozku označovaná zkratkou TSE se objevuje jak u zvířat (tzv. nemoc šílených krav), tak u lidí (zmíněná Creutzfeldt-Jakobova choroba). Ačkoliv má nákaza různou formu a průběh, mozek postiženého jedince obvykle „zhoubovatí“, vznikají v něm mikroskopické díry, zmenšuje se jeho objem a rozpadá se struktura. Odumírání nervových spojení má za následek třes, nekontrolovatelné pohyby, neschopnost usnout a u lidí vede ke změně osobnosti, k rozpadu vyšších duševních funkcí a ke ztrátě kontroly nad emocemi: Protože postižení často upadali do záchvatů nezadržitelného smíchu, dostala nemoc kuru přezdívku „chechtavá smrt“. 

Příčina onemocnění tkví pravděpodobně v tzv. prionech – infekčních částicích, jež vznikají mutací normálních prionových bílkovin, které se přirozeně vyskytují v mozku. Jejich funkce stále není zcela jasná, ale zřejmě se podílejí na vytváření nervových spojení. Zmutované priony své protějšky napadají a působí jejich rozpad, čímž se spustí nevratný a rychlý proces rozkladu mozkové struktury. 

Podle odhadů se například v USA nemoc přirozeně rozvine asi u jednoho člověka z milionu, jde tedy o relativně vzácné postižení. Pokud však priony proniknou do zdravého organismu, usadí se v jeho nervovém systému a po inkubační době (v délce několika měsíců, nebo i 50 roků) propukne degenerace mozku. Hlavním důvodem, proč v 90. letech 20. století podlehly nemoci šílených krav miliony kusů dobytka, se stala tehdejší běžná praxe dokrmování masokostní moučkou – což není nic jiného, než pomleté ostatky uhynulé krávy. 

Získaná imunita?

Stejně jako se nakazily krávy, padli nemoci za oběť i příslušníci kmene Fore. Priony jsou velmi odolné vůči vysokým teplotám (až 600 °C), takže ani vaření ostatků nezajistilo dostatečnou ochranu. A čím víc lidí na nemoc kuru zemřelo, tím víc se jich následně nakazilo. Mezi léty 1957 a 1960 se choroba značně rozšířila a vyžádala si na tisíc obětí. Od té doby, co byl vydán zákaz těla mrtvých pojídat a ostatky se normálně pohřbívají, počet nemocných výrazně poklesl – a k poslední zaznamenané smrti došlo v roce 2005.

TIP: Odpočívejte v pokoji: Podle archeologů zohavovali angličtí venkované mrtvoly

Pro genetiky však tragédie lidí Fore znamenala obrovský přínos. Dvě generace poté, co se kmen začal z epidemie pomalu vzpamatovávat, přišli vědci se zásadním objevem: Mnozí příslušníci společenství totiž získali vůči nemoci imunitu. Jejich „vylepšené“ prionové bílkoviny umějí působení svých zmutovaných „bratrů“ odolávat – škodlivé prvky jednoduše nedokážou zdravou bílkovinu zasáhnout a způsobit její deformaci.

Studie publikovaná v roce 2015 tak vyvolala velké očekávání: Už proto, že nějakou formou demence trpí podle Světové zdravotnické organizace na 48 milionů lidí. Každý rok navíc přibude 7,7 milionu diagnostikovaných případů. Pokud by se podařilo podobnou prospěšnou mutaci vytvořit uměle, mohlo by být stáří mnoha z nás mnohem příjemnější.