Ježíš z toastu, obličej z Marsu: Švindl jménem pareidolie
Pod složitě znějícím pojmem „pareidolie“ se skrývá psychologický jev, při němž si nejrůznější (nejen) vizuální vjemy dotváříme pomocí fantazie. I na těch nejneobvyklejších místech pak dokážeme vidět lidské obličeje, zvířata či třeba tvář Ježíše
Pozorování plujících mraků patří k oblíbeným kratochvílím, jež si spojujeme s odpočinkem a nicneděláním. Náš mozek ovšem nelení ani tehdy a do nadýchaných mračen dokáže promítnout nejednoho živého tvora: například na oblak, který by se více podobal koni, bychom asi čekali dlouho.
Zamračený král skal
Muž s orlím nosem hledící do krajiny vypadá, jako by jej někdo vytesal do skály záměrně. Útvaru se přezdívá Apačova hlava a najdete jej na souostroví Hébihens u severozápadního pobřeží Francie.
Nesmrtelný slon
Laoská jeskyně Tham Sang – tedy Sloní jeskyně – dostala jméno po tamním stalagmitu, v němž je těžké nevidět povědomé tvary zmíněného tlustokožce. Místní považují kavernu za posvátnou, protože uvnitř našli i několik „stop Buddhy“.
Tvář na Marsu
Dnes již notoricky známý snímek s „tváří Marťana“ poskytl záhadologům důkaz o mimozemských civilizacích už roku 1976, kdy jej na povrchu Marsu zachytila sonda Viking. Při bližším pohledu se však jasně ukazuje, že se jedná o pouhou hru stínů a lidské fantazie.
Ježíš z topinkovače
Zda vidíme ve svém ranním toastu obraz Ježíše, Panny Marie či jiné náboženské symboly, souvisí podle vědců s naší osobností víc, než si myslíme. Víra totiž do značné míry pomáhá interpretovat okolní svět, a nepřekvapí tedy, že se silně projevuje i na poli pareidolie.
Papriková strašidla
Za „falešné vidění“ zřejmě vděčíme oblasti zvané gyrus fusiformis, tedy párovému mozkovému závitu v oblasti spánkového laloku. A zatímco levý gyrus rozezná, do jaké míry se obrázek podobá lidské tváři, jeho „kolega“ v pravé části mozku rychle vyhodnotí, zda se skutečně jedná o obličej, případně o který.
Sova zakletá v kmeni
Vedle lidských tváří patří k nejčastějším „falešným“ objektům zvířata – třeba sova. Mimochodem, projevy pareidolie nemusíme hledat pouze ve vizuálních vjemech, ale často také v těch sluchových. A právě v řeči zvířat pak mnohdy „slyšíme“ nejrůznější citoslovce, či dokonce slova s konkrétními významy.
Evoluční výhoda
Na otázku, proč v podstatě všichni trpíme zmíněnou pareidolií, odpověděl už v roce 1995 badatel Carl Sagan. Považoval tento jev jednoduše za evoluční výhodu, neboť rozeznání lidského obličeje při špatné viditelnosti či z velké dálky může zajistit přežití. Zatím nevíme, zda jde o vrozenou, či získanou schopnost. Výzkumníci však zjistili, že na objekty připomínající obličej se fixují nejen novorozenci, ale i primáti.