Jeskyně Altamira: Sixtinská kaple pravěku
Vstoupit do jeskyně Altamira a na vlastní oči spatřit tisíce let staré malby, je dnes umožněno jen desítkám vyvolených ročně. V době jejího objevení přitom považovali odborníci malby za sprostý podvod
Jeskyně Altamira, jež od roku 1985 patří na seznam UNESCO, leží nedaleko španělského Santanderu u Biskajského zálivu. Před 30 tisíci lety ji od pobřeží dělilo zhruba 10 kilometrů, ale hladina od té doby stoupla a dnes má Altamira k moři dvakrát blíž.
Za poměrně nenápadným vchodem skrytým mezi vegetací se nachází předsíň, v níž archeologové při vykopávkách odkryli pozůstatky někdejšího osídlení – mimo jiné lidské kosti, několik zvířecích lopatek či skořápky mořských mlžů, jimiž se tehdejší lidé zřejmě živili. Samotné malby pak zdobí vedlejší sál: Dominuje jim stádo zvířat na stropě, doplněné rovněž osmi antropomorfními postavami a otisky rukou. Poslední zmíněné mohly mít rituální význam nebo sloužit jednoduše jako podpis autora.
Tati, vidím bizony!
Přibližně před 13 tisíci lety se vchod do jeskyně propadl, takže zůstala nepřístupná až do druhé poloviny 19. století. Přilehlý pozemek tehdy vlastnil šlechtic, právník a amatérský archeolog Marcelino Sanz de Sautuola. V roce 1868 jej místní lovec upozornil na neznámou jeskyni, trvalo však ještě sedm let, než se tam Sautuola osobně vydal.
Šla s ním také jeho osmiletá dcerka María a právě ona si jako první všimla zdobeného stropu. Aristokrat shodou okolností o rok dřív navštívil Světovou výstavu v Paříži a mezi exponáty antropologického pavilonu si prohlédl i ukázky maleb z doby kamenné. Uvědomil si proto, že zřejmě hledí na něco podobného, a povolal archeologa Juana Vilanovu y Pieru z Madridu. Společně se pak pustili do průzkumu a o dva roky později publikovali článek, v němž kresby určili jako paleolitické.
Archeolog, nebo šarlatán?
Setkali se však s odmítavým přijetím a na Prehistorickém kongresu v Lisabonu roku 1880 jejich závěry zpochybňovali zejména francouzští kolegové. Sautuola čelil nařčení, že si na zhotovení kreseb najal profesionálního malíře a vydával je za dílo z doby kamenné. Teprve když začaly přibývat podobné objevy z dalších lokalit, uznali někteří vědci, že se mýlili. Archeolog Émile Cartailhac dokonce v roce 1902 publikoval článek „Kaji se, byl jsem skeptik!“.
Sautuola zemřel o 14 let dřív, a rehabilitace se tak nedožil. Cartailhac se ovšem omluvil jeho dceři a slíbil jí udělat vše pro to, aby jméno jejího otce očistil.
Vstup pro vyvolené
Navštívit Altamiru dnes téměř není možné. Zájemci o prohlídku se losují a štěstí se usměje na pouhých pět lidí týdně. V 70. letech minulého století, kdy byl přístup na místo takřka volný, se totiž zjistilo, že oxid uhličitý ve vydechovaném vzduchu kresby poškozuje, a jeskyně se dočasně uzavřela. Při opětovném zpřístupnění v roce 1982 se zavedl pořadník, přičemž návštěvníci čekali na termín i tři roky. O dvě dekády později ovšem objevili správci na některých malbách plíseň a na dlouhých 12 roků památku opět uzavřeli.
Od té doby platí, že před vstupem je potřeba obléct kombinézu, návleky a roušku. V průběhu zhruba půlhodinové prohlídky se navíc neustále měří teplota vzduchu i skály, vzdušná vlhkost, obsah oxidu uhličitého v prosakující vodě a množství mikroorganismů.
Daleko pohodlnější možnost tak skýtá přilehlé muzeum, kde si lze bez omezení prohlédnout dokonalou kopii jeskyně. O její realizaci se v roce 2001 postarali profesoři výtvarného umění a fotografie, přičemž použili stejné techniky jako dávní předci. Originál pak údajně studovali natolik důkladně, že nečekaně objevili i nové malby a rytiny.
