Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (2)
Chytrá a účelná taktika na úrovni divizí, sborů či armád měla vždy potenciál rozhodnout bitvu nebo i celý konflikt. Ani geniální generál nebo polní maršál by ale nic nezmohl, kdyby jemu podřízené jednotky a jejich velitelé neovládali základní taktické postupy, nejmenší družstva nevyjímaje
Všichni členové pěšího družstva Wehrmachtu museli mít perfektně nadrilované taktické postupy od běžného přesunu mimo území nepřítele až po útočná schémata a činnost v obraně. Obecně platilo, že před zahájením přesunu se každý voják musel ujistit, že má zajištěnou zbraň a že přenášené nábojové schránky jsou bezpečně uzavřeny. Následně měli pěšáci důsledně dbát na krytí, využívání výhod terénu a zrychlený přesun v místech, kde krytí nebylo možné.
Předchozí část: Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (1)
Na pochodu
Pokud zatím nedošlo ke kontaktu s nepřítelem, pohybovalo se družstvo zpravidla v zástupu, pochodové formaci nebo rojnici podle aktuální situace a potřeby. Ve všech případech šlo o sevřené útvary s tím, že velitel, kulometčík a jeho pomocník se nacházeli vepředu. Pochod v zástupu byl zvláště vhodný pro přesuny po silnicích a cestách, neboť tato formace představovala při pohledu zepředu jen zanedbatelný cíl a veliteli umožňovala bleskové rozhodování ohledně směrování družstva. Navíc bylo možné rychle nasadit do akce kulomet, zatímco střelci z pušek zůstali vzadu, krytí před nepřátelskou palbou.
Na druhé straně v nepřehledném terénu a v situaci, kdy nebylo jisté, že nedojde k náhlému přepadu, měl velitel družstva před kulometčíkem vyslat alespoň dva střelce s puškami, aby svou nejcennější zbraň ochránil. Pokud terén nebo aktivita protivníka neumožňovaly postupovat v sevřené formaci, rozvinulo se družstvo do volnějšího útvaru, přičemž rozestupy mezi jednotlivými muži měly činit přibližně 3,5 m. Dobové příručky uváděly, že v zájmu snížení bojových ztrát je na nepřátelském území nezbytné neseskupovat se okolo kulometu, nicméně rozestupy nesměly družstvo rozdělit na několik částí.
Do boje!
Ze zástupu se družstvo velmi jednoduše mohlo rozvinout do základní bojové sestavy zvané Schützenkette neboli rojnice. Zatímco velitel a kulometčík zůstali na své původní pozici, pomocník kulometčíka a nosič munice zaujali svá místa vlevo a vpravo od hlavní zbraně družstva a střelci se rozvinuli do řady podle pokynu velitele. Ve výsledku tak vznikla nepravidelná linie, v níž si každý muž vyhledal pokud možno krytý palpost.
Postup vstříc nepříteli probíhal od jednoho viditelného záchytného bodu k dalšímu, přičemž velitel stanovoval ten následující vždy ihned po dosažení aktuálního. Palba z kulometu se zahajovala až ve chvíli, kdy k tomu vojáky přinutil terén nebo nepřítel a některé příručky dokonce říkaly, že k ní má dojít co možná nejpozději. Důvod k takovému opatření byl nasnadě: kulomet vždy přitahoval nežádoucí pozornost protivníka, který se jej snažil přednostně eliminovat ať už prostřednictvím vlastních kulometů, nebo palbou děl a minometů.
Pokud se však družstvo během přesunu nebo útoku už dostalo do nepřátelské dělostřelby, měli jeho členové okamžitě zalehnout a krýt se před střepinami. Jakmile to bylo možné, měli se v sevřené formaci urychleně přesunout k nejbližšímu vhodnému úkrytu. Jestliže ale žádný nebyl dostupný, nařídil velitel družstva postup vpřed s neustálými změnami směru – ústup se v takové situaci nepřipouštěl.
Přibít nepřítele k zemi
Útok družstva se v taktických příručkách dělil do čtyř hlavních fází na přestřelku, postup, útok zblízka (zteč) a obsazení pozice. Duel s nepřítelem zahajovali velitel a kulometčík, střelci, pokud měli dobré krytí, se přidávali až posléze, a pokud nedostali jiný rozkaz, vybírali si cíl palby samostatně. Obecně však platilo, že jak kulometčík, tak i ostatní vojáci mají primárně střílet proti cíli, který nejvíce ohrožoval splnění úkolů družstva, potažmo čety, a že velitel volí pro své muže cíle blízké, dostatečně viditelné a jasně definované.
Pokračování: Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (3)
Družstvo v přestřelce s nepřítelem nemuselo za každou cenu usilovat o jeho absolutní zničení. Klíčové bylo umlčet nebo alespoň minimalizovat odpor, nebo jej „přibít“ k zemi tak, aby maximálně vzrostla šance na úspěšnou likvidaci jeho pozic při závěrečné zteči.
