Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu

I  když druhá světová válka přinesla celou řadu inovací v taktice a vojenské technice, rozhodující slovo v drtivé většině kampaní měla vždy stará dobrá pěchota. Ta dodnes představuje bezpochyby nejpřizpůsobivější a co do použitelnosti nejuniverzálnější zbraň a ne nadarmo platí poučka, že území není dobyto, dokud na něj nevkročí noha pěšáka.

Skupina kamarádů

Také v rámci Wehrmachtu představovala pěchota úhelný kámen úspěchu prakticky všech tažení. Základní a nejmenší jednotku německých pozemních sil představovalo družstvo, jehož příslušníci měli v ideálním případě tvořit soudržný celek ne nepodobný rodině – měli se velmi dobře znát a mít mezi sebou kamarádský vztah.

Poddůstojník Friedrich Bertenrath to popisoval takto: „Nejhorší věc, která se vojákovi mohla stát, bylo umístění do družstva, v němž nikoho neznal. Byli jsme přátelé, kteří si vždy vzájemně chodili na pomoc. Bránili jsme své kamarády, aby mohli jít domů ke svým ženám, dětem a rodičům. To byla naše největší motivace.“

Tuto skutečnost podporoval i fakt, že většina pěších divizí (a tedy i jejich nižších součástí) byla stavěna na teritoriálním principu. Znamenalo to, že vojáci pocházeli zpravidla ze stejného regionu, a pokud to situace umožňovala, pak na tuto skutečnost velení pamatovalo také při přidělování nováčků a náhradníků k frontovým útvarům.

Kdo je kdo

V předválečném období dělily německé příručky družstvo do dvou menších sekcí: kulometné a střelecké. Ještě před vypuknutím konfliktu však vyšlo najevo, že efektivnější je jejich kompletní propojení, a tak bylo od takového rozlišování rychle upuštěno. Během tažení do Polska se předpisové pěší družstvo Wehrmachtu skládalo ze 13 mužů, nicméně v průběhu války se jeho složení několikrát změnilo – v obecné rovině lze říci, že počet mužů v družstvu, potažmo četě, klesal, nicméně tento fakt kompenzoval nárůst palebné síly spojený s postupným zaváděním automatických zbraní.

Velitel družstva – poddůstojník – měl jít svým mužům příkladem v boji i mimo něj – jen tak si mohl získat jejich důvěru a potřebný respekt. Aby toho docílil, musel mít větší vůli a silnější odhodlání než řadový pěšák a v akci prokazovat nadstandardní odvahu. Jeho hlavní úkol spočíval ve vydávání rozkazů, dále na bojišti určoval palebná postavení, vybíral cíle pro kulomet i střelce z pušek. Zároveň musel dbát na to, aby měli jeho muži potřebné vybavení a dostatek munice. Na počátku války byl velitel družstva ještě vyzbrojen opakovací karabinou K98k, nicméně to se brzy změnilo se zavedením samopalu MP 40.

Trojice s kulometem

Dalším klíčovým členem družstva byl kulometčík. Ten nesl kulomet MG 34 nebo později MG 42 a pro osobní obranu měl ještě pistoli. Zodpovídal za obsluhu a bezvadné fungování své zbraně a spolupodílel se na budování střeleckého postavení. K ruce měl dva další vojáky – pomocníka a nosiče munice. Úkolem prvně zmíněného muže bylo zejména doplňování střeliva do zbraně během palby, výměna hlavně, kterou u sebe nosil, a pomáhal také s odstraňováním závad. I on měl k osobní ochraně pistoli.

TIP: Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války

Naproti tomu nosič munice disponoval karabinou a jeho hlavní práce tkvěla v přenášení nábojových schránek nebo pásů, které doplňoval jednotlivými náboji. Zbytek družstva představovali střelci vyzbrojení puškami, v pozdějších fázích války se ale zvyšoval podíl automatických zbraní. Nacházel se mezi nimi také další poddůstojník, který plnil funkci zástupce velitele. Na starost měl zejména komunikaci a koordinaci činnosti se sousedními družstvy.

Pokračování v neděli 4. září