Posvícení tradičně označuje výroční slavnost konanou na památku vysvěcení místního kostela. Uvedený význam sám o sobě napovídá, že posvícení nebude souviset se svícením, potažmo se svíčkou, nýbrž spíš se svěcením a svěcenou vodou.
Co v současném jazyce známe jako „posvícení“, tomu se ve staré češtině říkalo „posviecenie“. Někdejší „ie“ se přeměnilo na „í“ a délka samohlásky se stala prostředkem k rozlišení významu. „Posvěcení“ a „posvícení“ však netvoří jedinou takovou dvojici. Obdobný vývoj se odehrál například u páru „místo“ a „město“: Původní „miesto“ se časem rozrůznilo do podoby s „ě“ ve významu lidského sídla, respektive s „í“ ve smyslu prostoru.
Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.
