Jarní roztoužení obojživelníků: Na „zamilované“ žáby číhá smrtelné nebezpečí

Na svou pouť za láskou se žáby zpravidla vydávají v březnu, ale v teplých letech mohou vyrazit na cestu již v únoru. Ani v případě nadprůměrných teplot ale žabky nemají na růžích ustláno. Čeká na ně řada nebezpečí a zvláště při překonávání silnic jich pod koly aut přijde o život děsivé množství.

Nebezpečí žabích přechodů

Je třeba si uvědomit, že ropuše obecné trvá překonání sedmimetrové vozovky v průměru 31 minut, skokanu hnědému 17 minut a např. čolek obecný zdolává takovou překážku (jak zoologové změřili) dokonce 51 minut. Bezpečným řešením pro obojživelníky jsou podchody s naváděcím zařízením. Taková stavba ale musí mít vhodné parametry a být osvětlena, jinak ji obojživelníci můžou zcela ignorovat.

TIP: Galerie obojživelných šperků aneb Žabí klenoty vody i pevniny

Budování bezpečných zařízení však stále naráží na nedostatek financí a někde i lidského zájmu. Dočasným řešením jsou plastové zábrany s padacími pastmi (nejčastěji kbelíky), ale těm hrozí poškození silným větrem nebo vandaly. Kbelíky s chycenými žábami je navíc nutno často kontrolovat a vyprazdňovat. Pokud se totiž v kraji vyskytují čápi, naleznou v nádobách bohatě prostřenou hodovní tabuli. Nouzovým řešením je rovněž odchyt obojživelníků přímo na silnici.

Láska až za hrob

Jestliže žábám nestojí nic v cestě, mohou se na jediném rybníku v době páření sejít tisíce jedinců více druhů. Samci se ozývají vábením a každý druh má svůj specifický hlasový projev. „Zpěv“ samců je navíc zesilován rezonančními měchýřky v koutcích úst nebo na hrdle. Žabí láska trvá maximálně několik dní a především nocí. Páření většiny druhů se nerealizuje jako u jiných vyšších obratlovců koitem, vajíčka nejsou oplodněna uvnitř těla samice, ale (podobně jako u ryb) ve vnějším prostředí.

Samec se přichytí předníma nohama na zádech samičky, samice pod vahou samce vypuzuje vajíčka v řetízcích (např. ropucha) nebo ve shlucích (třeba rosnička) a samec na ně hned vypouští sperma. Celý proces vypuzování a oplodňování vajíček (amplexus) může trvat několik minut, ale i několik hodin. Některé žabky ovšem milostné námluvy nepřežijí. Na jednu samici se může „nabalit“ mnoho roztoužených nápadníků, takže původní pár klesne pod vodu, a protože se nemůže nadechnout, utopí se. Láska je nebezpečná zejména pro samičky skokanů hnědých – ve vášnivém objetí samčích předních končetin mohou i uhynout.

Když naprší žáby

Občas se stává, že dochází k mezidruhovému amplexu, například když si skokan splete samici svého druhu s ropuchou. U některých druhů tak mohou vzniknout dokonce hybridi – třeba ropucha obecná s ropuchou zelenou nebo kuňka obecná s kuňkou žlutobřichou.

Po skončení páření ulpívají oplozená vajíčka na vodních rostlinách, plavou na hladině nebo těsně pod ní a tvoří řetízky nebo shluky v rosolovitém obalu. Z vajíček se líhnou pulci. Pulcům nejprve narostou zadní nohy, posléze přední a na závěr metamorfózy se jim postupně zkracuje ocásek. Vývoj pulců je zpravidla ukončen v červnu a zejména po vydatném dešti se po okolí rozlézají tisíce maličkých žabiček Lidé se dříve naivně domnívali, že „napršely žáby“.

Pirátští skokani

Detailní genetické analýzy shluků oplozených vajíček skokanů hnědých prokázaly, že 84 % všech shluků je oplozeno více než jedním samcem. Mezi skokany totiž existuje „vaječné pirátství“. Samci, kteří neuspějí v boji o samici, okolkují kolem pářících se párů a kradou jim shluky vajec, které pěkně v ústraní sami oplodní.

Šance pirátů na otcovství je velká, vyvolený milenec na zádech samice stihne oplodnit jen 65–85 %; pokud se jich zmocní pirát, může se počet oplozených vajíček vjednom shluku vyšplhat nad 90 %. Ovšem i ukradená vajíčka mohou být zcizena dalšími piráty. Žabí piráty odhalil teprve nedávno španělský zoolog David R. Vieites. Měl štěstí, že si zvolil k výzkumu skokany hnědé, kteří žijí v Pyrenejích. Tito „horští“ skokani se totiž oddávají lásce ve dne, protože v noci je na ně v Pyrenejích patrně moc velká zima.

Slábnoucí kvákání

Kromě nebezpečí při překonávání komunikací při jarním exodu za láskou, žáby ohrožuje především devastace a ničení rozmnožovacích míst, protože tůní a mokřadů zoufale ubývá. Například samci ropuchy obecné dosahují pohlavní dospělosti až ve třech letech, samice ve čtyřech.

Přitom průměrná délka života ropuch je 4–9 let (maximální délka života v zajetí je dokonce 36 let). Žáby ohrožují také organofosfáty a těžké kovy, jež jsou součástí přípravků běžně používaných v zemědělství. Jen v jihomoravském regionu poklesla za posledních dvacet let početnost ropuch obecných o 50 %.

Kuriozity žabího světa

Žába jako božstvo

Pro mexické Aztéky ztělesňovala žába jedno z nejvýznamnějších božstev – boha Tlaltecualtiho, Pána slunce zapadajícího do Země. Ve starém Egyptě byly žáby symbolem života a jeho vzniku.
Žábu měla ve znaku i řecká bohyně lásky Afrodita. Ostatně za zázračný symbol plodnosti platila žába na mnoha místech naší planety, patrně kvůli produkci velkého počtu vajíček a potomstva.
Úzkoprsý středověk však nápadný, neskrývaný a hlasitý akt páření žab považoval za hříšný. Snad právě proto prý nesmělo chybět něco z ropuchy v žádném kouzelném lektvaru evropských čarodějnic a ježibab.

Žába jako lék?

Kůže některých žab, zvláště ropuch, vylučuje jedovatou látku serotin, která působí na stahování cév. Staří Číňané přidávali ropuší jed do mnoha různých léků. Hlavně jako afrodisiakum se konzumují celé, na oleji na prach upražené žabky v mnoha asijských zemích, kupříkladu v Thajsku.

Žáby – kokety?

Žáby během přijímání potravy nápadně mrkají. Rozhodně to ale není z koketerie. Při polykání totiž dochází k zatahování velkých očních bulv, což napomáhá posunování potravy do žaludku.

Potměšilost zoologa

Rodové nebo druhové jméno zvířete odvozené od jména lidského nebo příjmení se označuje jako patronymum. Autoři popisu tak zpravidla vzdávají hold svým blízkým, kolegům nebo oblíbencům. Nemusí tomu tak ale být vždy. Carl Liné, aby znectil francouzského zoologa hraběte Buffona, po něm pojmenoval ropuchu – Bufo bufo.

Žabožrouti

Žabí stehýnka považujeme většinou za tradiční francouzskou kulinářskou specialitu. Archeologický výzkum však prokázal, že původní obyvatelé naší země konzumovali před 5 000 lety žáby doslova masově. Odhalily to archeologické vykopávky na dávných sídlištích na východ od Prahy. Vědci zde odkryli udivující „masové hroby“ stehenních kostí žab. Dosud archeologové činili podobné nálezy zejména ve Francii. Vědci však připouštějí, že kosti obojživelníků jsou velmi křehké a snadno se zničí, a je tedy možné, že žáby patřily na menu i jiných evropských národů, třebaže se žabí ostatky ve vykopávkách nenašly.

Skvělý žabí přechod

O žáby je dokonale postaráno například v brněnské městské části Žebětín, kde ochranáři postavili pod silnicemi a pod asfaltovými polními cestami šest podchodů. V sousedství podchodů jsou instalovány betonové zábrany, které obojživelníků znemožňují se „žabímu metru“ vyhnout. Vědci odhadují, že žebětínská opatření zachrání život asi pěti tisícům obojživelníků. Navíc žebětínští v zimě vždy vyloví místní rybník, aby karasi stříbřití na jaře nedecimovali žabí vajíčka.

Kam za žábami?

Žáby můžete na jaře vidět kdekoliv – u tůní, rybníků, přehrad či mokřadů. Žáby obsazují v době páření i periodické (později vysychající) tůňky. Tak například ropuchy se páří v Praze ve dvou vodních plochách v Kinského zahradě na Petříně. V každém případě však žáby zasluhují maximum lidské ohleduplnosti a důsledné ochrany.