Jan Masaryk: Trudný život ve stínu výjimečného otce

Usměvavý, optimistický a vtipný politik, který si umí získávat lidi jako nikdo druhý – to byl obraz, který o veřejně nejaktivnějším potomkovi Tomáše Garrigua Masaryka chovala československá i světová veřejnost. Takřka nikdo přitom netušil, že se Jan, všeobecně zvaný Honza, potýká s vážnými duševními problémy. 

Nezvladatelný mladík

Jan přišel na svět 14. září 1886 v Praze jako nejmladší z dětí profesora Masaryka. Jeho dětství bylo na české poměry atypické, ovlivněné moderním stylem výchovy vlastním matce Charlottě, rodilé Američance. Malý Jenda se záhy ocitl ve stínu, z něhož již nikdy neměl vystoupit – ve stínu činnosti svého výjimečného otce. Plody otcovy činnosti nebyly pro rodinu pouze příjemné. Byl značně zaneprázdněný a jeho odvážné angažování v boji proti pravosti Rukopisů a v hilsneriádě pocítily i děti. Jana musel dokonce jeden čas vodit do školy starší bratr Herbert, aby ho spolužáci nebili.

Jan a jeho sourozenci vyrůstali v milující a intelektuálně nesmírně inspirující rodině. Zdá se proto zvláštní, že Jan začal mít při studiích vážné problémy. Rozhodně to nebylo pro nedostatek inteligence. Janův náhlý propad se dá nejspíše vysvětlit jako osobní revolta, ale také jako předznamenání krize, která jeho sociálně nevyvinutou osobnost provázela až do první světové války. Mizerný prospěch, styky se špatnými kamarády, několikrát odložená maturita… Výsledkem bylo rozhodnutí odejít načas za příbuznými do USA.

Jan vyrážel za oceán s vidinou amerického snu a slavného návratu, ale ve skutečnosti znamenal jeho dlouhý pobyt v USA fiasko. Matčini příbuzní si jej předávali z ruky do ruky. Na několik let našel útočiště v podniku průmyslníka Cranea, otcova příznivce, ale ani zde se nedokázal uplatnit. S problémovým zaměstnancem si nevěděli rady a šestadvacetiletý Jan tak putoval do dětského sanatoria. Zde se nad sebou mezi mnohem vážněji nemocnými dětmi zamýšlel a srovnával si vše v hlavě.

Vojákem a diplomatem

V roce 1913 se Jan v doprovodu matky vrátil po sedmi letech do vlasti. Nový zásah do jeho života v podobě Velké války však už byl na dohled. V roce 1915 odešel Tomáš Garrigue Masaryk s dcerou Olgou do exilu, aby bojoval za samostatný český stát, zatímco Jana odvedli k vozatajstvu do rakouské armády (stojí za zamyšlení, co by ho v obdobné situaci čekalo během nacismu či komunismu). Sestra Alice a matka to prožívaly hůře – prodělaly výslechy a Alici dokonce úřady na osm měsíců uvěznily. Navzdory tomu sloužil Jan řádně a dotáhl to na poručíka a vyznamenání. Když se začátkem listopadu 1918 vrátil bývalý voják c. k. armády domů, nastávala éra první republiky, díla jeho otce.

O budoucí roli nedostudovaného gymnazisty, který však nepostrádal inteligenci a kouzlo osobnosti, rozhodl sám prezident. „Můj otec řekl: ‚Našel jsem pro tebe něco vhodného.‘ Tušil jsem, co to bude, protože jsem mluvil několika jazyky a uměl jsem jezdit na koni, hrál na piano – a navíc jsem znal a miloval Spojené státy. ‚Ode dneška‘, dodal, ‚se pokládej za diplomata.‘“

Tak začalo období Janova diplomatického působení ve Washingtonu a v Británii, kde byl od roku 1925 velvyslancem. Jan sice postrádal Sitzfleisch („sedací svalstvo“) potřebný pro vytrvalou a pečlivou práci, ale dokázal si získávat lidi a ze svého postu učinil populární místo společenských akcí. Stával se z něj dobrý řečník, což byl dar, který měl v budoucnu bohatě využívat. Zároveň se však v jeho diplomatických zprávách ukazovalo, že příliš podléhá osobnímu dojmu a zákulisním klepům.

Do exilu a do vlády

Poslední meziválečná léta na velvyslanectví byla těžká. Britskou politiku appeasementu nemohlo změnit nic, ani Janův šarm. Soukromou ranou pro něj byla otcova smrt v roce 1937. Došlo k ní přesně v den jeho narozenin, čemuž přikládal neblahý symbolický význam. Zatímco dosud byl pro něj hlavní autoritou „tata“, nyní se jí stal Edvard Beneš. O jejich vztahu vypovídá fakt, že se Jan před Benešem neodvažoval říkat své oblíbené obhroublé vtipy, zatímco ten ho oslovoval „Jendo“.

Na vnucený mnichovský diktát reagoval velvyslanec Masaryk opuštěním funkce i druhé republiky, která rychle přestávala být oním státem, který budoval jeho otec. V americkém exilu se opět shledal s Benešem.

Když začala akce za obnovení Československa, stal se jeho spolupracovníkem a v červenci 1940 (zpočátku proti své vůli) ministrem zahraničí v exilové londýnské vládě. Ve skutečnosti zahraniční politiku neexistujícího státu řídil Beneš, Masaryk byl nicméně důležitý jako symbol kontinuity s jeho otcem a jako talentovaný popularizátor. V roli propagátora válečného úsilí ho vysílali do USA i Britové. Ve své vlasti se pak stal všeobecně známým díky pravidelným rozhlasovým proslovům vysílaným do protektorátu. Mnohdy s humorem, ale vždy vstřícným a přirozeným způsobem, v nich dodával odvahu a víru ve vítězství Spojenců. Někdejší diplomat osočovaný nepřáteli z těžení z nepotismu a z hochštaplerství se stal milovaným politikem.

Mírové iluze

Poválečný svět se změnil. V celé Evropě panovala touha po vybudování lepší společnosti a politika se vychylovala směrem doleva. Ani Masaryk nebyl výjimkou. Do této éry vstupoval naplněn mírovými ideály a falešnou představou, že se jeho vlast stane mostem mezi Západem a Východem a že Sovětský svaz a Stalin směřují k větší demokratičnosti. Jako příznačné pro budoucnost se jeví Masarykovo chování v souvislosti s československo-sovětskou smlouvou o přátelství z roku 1943.

V soukromí častoval komunisty „voly“, ale jako vždy se nechal zpracovat a v souladu s Benešem akci podpořil. Vyhnul se nicméně osobnímu jednání se Sověty. Zprvu vzdorovitý, posléze ústupný a nakonec oproti původním tvrzením až protichůdný postoj, doprovázený silnými slovy v soukromí a snahou vyhnout se skutečnému rozhodnutí, u něj bylo možné nezřídka sledovat také po válce. 

Jako populární osobnost Masaryk zůstal ministrem zahraničí i v nové košické vládě, sestavené společně s komunisty. Ti postupně zjišťovali, že Masarykova image neústupného západníka je spíše legendou a že ho dokáží snadno zviklat. Zároveň se v Masarykovi ozývaly výčitky a depresivní stavy – poválečné Československo se totiž začínalo měnit jinak, než jak předpokládal. Vrcholem byla studená sprcha během jednání se Stalinem, který Čechoslovákům nedovolil přistoupit k Marshallovu plánu americké hospodářské pomoci. A tak Masaryk raději unikal z domácího dění a angažoval se v nově zakládané OSN, do níž vkládal veliké naděje. Také zde se ovšem při hlasováních ocital ve vleku sovětských instrukcí. Nakonec jej odepsali i Američané, na kterých mu tolik záleželo: „Řekli mi tam, že jsem zrádce. Představ si, zradil jsem prý otce!“

Nejtěžší zkouška

Na začátku roku 1948 měl Masaryk poněkud zvláštní pozici. Byl ministrem, který nechával každodenní řízení svého resortu na podřízených. Byl nestraníkem (i když jako přesvědčený socialista koketoval se vstupem k sociálním demokratům), ale příliš snadno ovlivnitelným. Byl demokratem, ale komunistům nedokázal vzdorovat. Cítil svoje selhání, psychicky i fyzicky působil vyčerpaně a propadal trudnomyslnosti. Byl lidsky i politicky osamocený, a do toho přišla únorová krize. 

Ostatní „demokratičtí“ ministři se rozhodli zamezit tlaku komunistů a 18. února sdělili Benešovi své rozhodnutí rezignovat z funkce. Masaryk mezi nimi nebyl. O plánu ho nezpravili, s některými ministry měl ostatně nedobré osobní vztahy. Přesto automaticky očekávali, že se k nim připojí, čímž odstoupí třináctý z pětadvaceti členů kabinetu a budou vypsány nové volby. Nestalo se tak, snad právě proto, že citově založeného kolegu předem neinformovali. Nejistý, unavený a nemocný Masaryk se stal příslovečným jazýčkem na vahách, ale takováto role vyžadovala pevnost a odvahu, jež postrádal. Váhavě ve vládě zůstal a ponechal si křeslo v bezprecedentně obnoveném Gottwaldově kabinetu.

Daní měl být absolutní nástup komunistů k moci. Co bude následovat, naznačila Masarykovi čistka provedená na ministerstvu zahraničí komunistickým akčním výborem, která postihla řadu jeho starých spolupracovníků. Ve skrytu nadával, ale za nikoho z nich se nepostavil. Celosvětově známý syn „prezidenta Osvoboditele“ zůstával členem vlády, která se dostala k moci tlakem ulice a hrozbou občanské války, a pomáhal ji tak legitimizovat. Co se mu asi honilo hlavou, když 28. února po boku Gottwalda a spol. přihlížel defilé lidových milicí?

Poslední den života

V úterý 9. března vykonal Masaryk pár politických schůzek, mimo jiné s Benešem, a přijal několik návštěv. Nikomu z těchto lidí se nezdálo, že by se choval neobvykle, natož že by nemyslel na budoucnost.

TIP: Rozhovor o okolnostech Masarykovy smrti: Sebevražda, náhoda, nebo úkladná vražda?

Jeho tajemník Lumír Soukup nicméně zaznamenal, že se mu svěřil s rozhodnutím ukončit svůj život. „Tam už nepudu,“ řekl pak prý ohledně fotografování členů Gottwaldovy vlády. Byla to skutečně pravda? V každém případě byla nazítří pod okny ministrova bytu nalezena jeho mrtvola.

Čtěte také: Tajemství české minulosti

Článek o Janu Masarykovi čerpá z jediného magazínu 100% věnovanému české historii. Magazín Tajemství české minulosti nabízí odlišný a unikátní přístup: detailně a poutavě zpracovaná historická témata ze všech epoch českých dějin; nový pohled na známé osobnosti; nové žánry, přibližující běžný život obyvatel zemí Koruny české; vzdušnou, velkorysou a přehlednou grafiku.