Jak zastavit ocelovou lavinu: Německé stíhače tanků Panzerjäger, Marder a Nashorn
Německá armáda musela prakticky po celou dobu války bojovat s mnohem početnějšími nepřáteli vyzbrojenými stále větším množstvím tanků. Wehrmacht proto velmi tlačil na vývoj a výrobu speciálních strojů proti této přesile. Tak vznikla zajímavá škála stíhačů tanků, tedy vozidel určených speciálně k ničení nepřátelských obrněnců
V současnosti se jako stíhače tanků většinou označují vozidla, jež nesou protitankové řízené rakety, ale v řadě armád stále dosluhují také kanonové stíhače tanků. Zpravidla jde o obrněnce příbuzné tankům vybavené výkonnými kanony, které mají dovolit ničení nepřátelských obrněnců na „bezpečnou“ vzdálenost, z níž tanky nedokážou efektivně vést palbu, popřípadě též z úkrytů. První koncepty takových vozidel se zrodily už mezi světovými konflikty, ovšem až druhá světová válka přinesla jejich obrovskou expanzi, na níž se významně podílely rovněž továrny a ozbrojené síly Hitlerovy říše.
Panzerjäger I
Tančík PzKpfw I sehrál důležitou roli v začátcích budování německých tankových sil a potom i během bojů v Polsku, tam se však již projevila jeho zastaralost, slabá výzbroj a nedostatečný pancíř. V roce 1940 proto byly „jedničky“ z frontové služby vyřazeny, ale vesměs neputovaly do šrotu, jelikož se hledalo vhodné využití jejich podvozků. Kromě mnoha pomocných vozidel se tak zrodil i první německý stíhač tanků, respektive samohybný nosič protitankového kanonu. Nejprve se experimentovalo s 37mm kanonem PaK 36, avšak ten se ukázal jako nevyhovující, takže u sériové podoby dostal přednost kanon PaK 36(t) ráže 47 mm.
Jak sděluje písmeno „t“ v německém označení, šlo o původně českou (tschechisch) zbraň, a sice kanon vz. 38. Ve své době představoval poměrně výkonný prostředek, který si dokázal poradit s většinou tanků, jež se vyskytovaly v arzenálu nepřátel třetí říše, ačkoliv na nejtěžší obrněnce nestačil. Vozidlo se označovalo jako Panzerjäger I a vzniklo jako podvozek PzKpfw I, na kterém byla instalována jednoduchá, shora otevřená pevná nástavba s kanonem. Panzerjäger prodělal křest ohněm ve Francii a poté byl nasazen v severní Africe a v SSSR, ale růst síly pancířů nepřátelských strojů jej brzy odsoudil ke ztrátě efektivity. Po roce 1942 už se téměř neužíval.
Marder
Po invazi do SSSR byli Němci nepříjemně překvapeni skutečností, že sovětská armáda disponuje obrovským množstvím obrněnců s kvalitním pancéřováním. Nutnost čelit této přesile si vynutila stavbu improvizací, mezi něž patřily stíhače řady Marder na šasi lehkých tanků. Vznikla trojice hlavních typů, jež se lišily použitými podvozky. Základ pro Marder I vytvořila kořistní francouzská vozidla, a to lehké tanky Hotchkiss 38 H a FCM 36 a tahače Lorraine 37L. Stíhač Marder II byl vyroben na šasi PzKpfw II a konečně Marder III dostal podvozek tanku PzKpfw 38(t), respektive československého ČKD LT vz. 38.
Ve všech případech opět platilo, že na podvozek byla posazena shora otevřená nástavba, v jejímž čele se nacházel kanon. V případě vozidla Marder I šlo o německou 75mm zbraň PaK 40, ovšem u „dvojek“ a „trojek“ se uplatnil i další typ. Němci totiž v SSSR ukořistili též vynikající sovětská divizní děla F-22 (neboli vz. 1936) ráže 76,2 mm. Rozhodli se pro jejich upravení pro německou 75mm munici a výsledné kanony nazývané PaK 36(r) se instalovaly do vozidel Marder II a III. Celkem vzniklo přes 2 100 všech marderů (z nichž přes 1 700 tvořily „trojky“), které byly zpočátku velice efektivními prostředky. Jejich bojová hodnota sice postupně klesala, přesto se ale uplatňovaly až do samého konce války.
Nashorn
Ačkoli německé 75mm kanony představovaly relativně účinné zbraně, proti nejlépe obrněným tankům nepřítele nestačily. Záhy se ale ukázalo, že Němci mají k dispozici excelentní nástroj i proti těžkým kolosům Britů, Francouzů a Sovětů, a sice kanon ráže 88 mm, který byl původně vyvinut jako protiletadlová zbraň. Původně improvizované použití se proto změnilo ve standard a začalo se pracovat na jeho samohybné podobě.
Coby základ se použil Geschützwagen III/IV čili nosič výzbroje, jehož podvozek spojoval některé součásti tanků PzKpfw III a IV. Opět šlo o vozidlo s otevřenou nástavbou, avšak daleko prostornější a lépe pancéřovanou než u starších typů. Kombinace nosiče a 88mm kanonu PaK 43 se nejdříve nazývala Hornisse, ale později se začalo užívat označení Nashorn. (Kromě toho vzniklo provedení nesoucí 15cm houfnici, které se jmenovalo Hummel.)
TIP: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe
Vozidlo poprvé zasáhlo do boje na jaře 1943, avšak hlášení vyznívala poněkud rozporně. 88mm kanon sice nabízel ohromnou účinnost (byly zaznamenány zásahy tanků na vzdálenost přes 4 000 m), ale stíhač tanků Nashorn jako celek trpěl nízkou kvalitou výroby. Vadila rovněž omezená pohyblivost, kvůli které vozidlo nedokázalo tanky moc dobře „stíhat“, a proto se hodilo spíše pro palbu z úkrytů, avšak při tom zase vadila vysoká silueta. Muselo se tedy čekat na vhodnější platformu pro 88mm kanon.
