Jak začala vietnamská válka? Odstartoval ji incident v Tonkinském zálivu

Když v roce 1954 skončila indočínská válka odchodem francouzských vojsk, na mapách přibyly čtyři nové státy. Ačkoli původní ženevské dohody jasně určily, že příští směřování si občané do dvou let vyberou ve svobodných volbách, nestalo se tak. V severním Vietnamu zvítězili s velkou převahou komunisté, zatímco na jihu se volby vůbec nekonaly. Část obyvatel to znepokojovalo a právě je v rámci svých možností legálně podporovaly politické síly blízké severovietnamským komunistům.

Prezident jižního Vietnamu Ngo Dinh Diem se snažil odpor potlačit, jenže tím jen proti sobě ještě více poštvával své odpůrce a v roce 1961 už zuřila v podstatě partyzánská válka – a to za účasti vojenských poradců ze Spojených států i Sovětského svazu. Jednou z amerických aktivit byla takzvaná operace DESOTO, během níž americké válečné lodě ignorovaly dvanáctimílové pobřežní pásmo (avšak respektovaly třímílové) a snažily se dostat co nejblíže k vietnamským břehům. Důvodem byl odposlech radiokomunikace pro špionážní účely a demonstrace námořní síly. Přitom se nejednalo o žádnou novinku. Podobné akce americké ponorky a hladinové lodě prováděly u sovětských a později i čínských břehů už od roku 1949. Situace rychle eskalovala i kvůli jiným (a na DESOTU nezávislým) aktivitám CIA. 

Přestřelky u dvou ostrůvků 

Na přelomu července a srpna 1964 velel akcím DESOTO kapitán George Morrison, shodou okolností otec slavného rockového zpěváka Jima Morisona. K dispozici měl velitelskou loď Bon Homme Richard, letadlovou loď Ticonderoga a několik torpédoborců. Dne 31. srpna Morrison vydal rozkaz, podle něhož měl torpédoborec Maddox proniknout do dvanáctimílového pobřežního pásma v Tonkinském zálivu a zahájit sběr informací. Na první pohled rutinní mise se znenadání změnila v incident, když se u dvou pustých ostrůvků Hon Me a Hon Nhieu znenadání objevily tři vietnamské torpédové čluny P-4.

Velitel Maddoxu kapitán John Herrick nechal vypálit tři výstražné rány, aby ukázal, kdo je na moři pánem. Jenže torpédové čluny se nevzdálily, ale zahájily útok! V daném poměru sil se jednalo prakticky o sebevraždu, zvlášť když vypustily torpéda z nesmyslné vzdálenosti deseti kilometrů. I s prázdnými torpédomety se navzdory všem taktickým pravidlům k Maddoxu rychle blížily a jejich posádky zuřivě střílely z kulometů. Maddox se snadno vyhnul torpédům, přivolal čtyři stíhačky F-4 z Ticonderogy a do práce se dali američtí dělostřelci. Srážka trvala sotva dvacet minut, během nichž jedno vietnamské plavidlo kleslo ke dnu a dvě poškozená se dala na útěk. 

Odpálených 22 torpéd 

Ztráty na vietnamské straně činily čtyři mrtvé a šest raněných, Maddox vyvázl jen s nástavbou prostřelenou jednou kulometnou střelou. Nečekaný incident přinesl nečekané následky. Americká strana se tvářila hodně rozpačitě a prezident Lyndon Johnson se dokonce telefonicky spojil s Nikitou Chruščovem, aby mu osobně sdělil, že na vyprovokování války nemá pražádný zájem. Severovietnamská propaganda zase do světa vytrubovala zprávy o skvělém vítězství svých námořních sil, které údajně těžce poškodily americký torpédoborec a sestřelily jeden letoun.

Také aktér srážky kapitán Herrick byl poněkud rozpačitý a obrátil se na velení s dotazem, co má dělat. Morrisonův rozkaz zněl, aby zůstal na místě, dál plnil původní úkoly a ještě dostal posilu v podobě torpédoborce Turner Joy. Všechno zpovzdálí dál jistila letadlová loď Ticonderoga, ke které se plnou parou řítil ještě jeden letadlový nosič. Jenže se ukázalo, že jasná demonstrace námořní síly asi nebyla tím správným řešením.

Posádky hlídkujících torpédoborců podlehly stresu a za dva dny jejich kapitáni hlásili další námořní bitvu. Američané v ní byli údajně napadeni dalšími vietnamskými torpédovými čluny, které tentokrát nepřesně odpálily 22 torpéd, a potom je americká dělostřelba zahnala. To už bylo na prezidenta Johnsona docela dost. Okamžitě vystoupil v televizi, srážku v Tonkinském zálivu označil za akt násilí v mezinárodních vodách a poslal bombardovací letadla, aby Vietnamcům zničila zásobníky s naftou a jiné vojenské objekty. Prezidentovo rozhodnutí posvětil Kongres se Senátem schválením rezoluce o „poskytnutí pomoci každé asijské zemi ohrožené komunisty“. Kostky byly vrženy a Vietnam vstoupil do další války. 

Útok, který se asi nestal

Je to zvláštní, ale tenkrát ještě žádnému americkému politikovi moc nevadilo, že torpédoborce Maddox a Turner Joy u vietnamského pobřeží vlastně podnikaly špionáž. Jenže poměrně brzy vyšly najevo hodně podezřelé okolnosti. Týkaly se především druhé srážky – o té první i díky onomu zásahu kulometem do nástavby nebylo pochyb. Je totiž dost dobře možné, že námořník obsluhující sonar Maddoxu byl pěkný popleta, při druhém incidentu špatně vyhodnotil signály svého aparátu jako pohyb torpéd – i když to klidně mohla být třeba jenom hejna ryb.

TIP: Vietnamský mýtus: šokující čísla ohledně zraněných a padlých

Vypukl zmatek, v němž moc nechybělo, aby se Maddox a Turner Joy pustily do sebe navzájem. Za úplný nesmysl pak můžeme považovat počet vystřelených torpéd. Severní Vietnam měl sice počátkem šedesátých let několik torpédových člunů P-4, jenže každý nesl jen dvě torpéda a na vystřelení 22 kusů by jich tudíž muselo být jedenáct. A tolik jich ve Vietnamu prostě nebylo. Prezident Johnson měl asi pravdu, když si v soukromí postěžoval, že ti hloupí námořníci nejspíš viděli nepřítele v hejnu létajících ryb. Každopádně ať už se v Tonkinském zálivu odehrálo cokoli, válka skončila až za jedenáct let.