Jak se žilo v Ostravě v 19. století? Lihový genius loci regionu razoviteho

Ostrava byla ve středověku malým poddanským městem olomouckého biskupství. A patrně by jím i zůstala, kdyby nedošlo k objevu černého uhlí. To podnítilo rozsáhlou industrializaci města a jeho okolí, jejímiž důležitými mezníky bylo ve 30. letech 19. století založení Vítkovických železáren a roku 1847 vybudování přívozné stavby druhého největšího nádraží Severní dráhy Ferdinandovy, jež spojovala Vídeň s Haličí. Překotný rozkvět jedné z nejprůmyslovějších oblastí Habsburské monarchie si žádal novou pracovní sílu a podnítil tak rozsáhlou migraci.

Do Ostravy za prací a výdělkem

V průběhu 19. století přicházeli z Haliče, nejzaostalejší části monarchie, noví dělníci, horníci a stavitelé železnic. Ne všichni však toužili po práci. Doprovázeli je tuláci, nevěstky, propuštěné kriminální živly, vojenští zběhové a další pochybné existence. Do Ostravy mířili i Židé tušící příležitost k zajímavému zisku z rozvíjející se průmyslové oblasti. Tato pestrá směs lidí nejrůznějšího sociálního postavení tvořila onu pověstnou razovitost Moravské Ostravy a okolí na přelomu 19. a 20. století.

Jedním z hlavních problémů rozvíjející se Ostravy byla bujná prostituce, četná kriminalita a alkoholismus, který byl samozřejmě zároveň doprovodným jevem a příčinou mnohých kriminálních deliktů. Početné dělnické rodiny žily v nuzných podmínkách. Dělnické byty nenabízely dostatečný prostor nemluvě o komfortu. Celkově neměli tito lidé příliš optimistické vyhlídky do budoucnosti. Vedle nich zde žilo mnoho mladých a svobodných mužů pocházejících vesměs z Haliče. Ti po každodenní dřině často nacházeli jedinou potěchu - ve sklence či láhvi pálenky.

Brněnský rodák a proslulý rakouský bojovník proti alkoholismu Rudolf Wlassak, jenž založil ve Vídni spolek proti alkoholismu a léta vydavával časopis Abstinent, se v roce 1901 rozhodl osobně navštívit Moravskou Ostravu, aby se na vlastní oči přesvědčil, co je pravdy na tom, co se o městě tradovalo. Výsledky svého zkoumání popsal ve dvacetistránkovém referátu, který přednesl na VIII. mezinárodním kongresu proti alkoholismu ve Vídni. Z něj vyplývá, že historky o alkoholismu nebyly přehnané, naopak - realita mnohde předčila i očekávání kritického vědce.

Obchodníci byli velmi hbití a reagovali na změny. Když se v nedalekém Petřvaldu rozhodli vydávat mzdu po směně ve tři hodiny ráno, aby peníze nebyly ihned propity, otevřeli vypočítaví obchodníci své krámy ve stejnou dobu. „Následek toho byl, že jsme dopoledne po výplatách všude potkávali opilé horníky.“ Zatímco v pracovní době zely hostince prázdnotou, večer, především o sobotách a dnech výplat se naplnily k prasknutí a začal „velmi živý, i když vlastně ne příliš hlučný ruch“.

Je libo pivo se špekem?

„Malá část, nanejvýš jedna desetina přítomných pije pivo. To je spíš mícháváno se šnapsem, oblíbeným nápojem mladých horníků”, popisuje Wlassak a dodává, že zvlášť preferovaným nápojem byla císařská hruška. Když se pilo pivo, nalévala se do něj často sklenka či dvě rumu. Že to byl obvyklý a oblíbený míchaný nápoj, svědčila skutečnost, že měl i svůj vlastní název – pivo se špekem. V hospodách pili především muži, mnohé však doprovázely jejich ženy.„Měli před sebou půl litrů kořalky a střídavě z ní pili.” dodává Wlassak. Dělníci a horníci tak byli schopni utratit za alkohol v jeden den téměř polovinu své týdenní mzdy.

Dobové noviny se též hemží popisy atmosféry hostinců. Byly obvykle vybaveny stoly a lavicemi, zřídka židlemi. Petrolejové lampy vrhaly sporé světlo na začouzenou místnost plnou prachu, potu a hrubých slov. Vedle vypitých lahví ležely na stolech spící hlavy. Zvláštností byly tzv. animírky, pochybné ženštiny oficiálně vedené jako služebné a obsluhující, které však poskytovaly sexuální služby. Jejich hlavním úkolem bylo obveselovat hosty. Nejdřív je opíjet, potom okrást a nakonec vyhodit na ulici. Svědomím se příliš nezabývaly. Ostatně věděly, že horníci přijdou zas.

Ranní nakopnutí

Pilo se však nejen v hospodách a nejen večer. Při rodinných nákupech se vedle základních životních potřeb kupovala ve velkém i kořalka. „A s kořalkou také začínal den. Obvyklá snídaně ostravských dělníků je totiž černá káva zalitá kvitem (96 procentním alkoholem) a dvěma třetinami vařící vody.“ Tento svérázný ranní nápoj pili muži, ženy i děti! Učitel v nedalekých Lazech prý Wlassakovi prozradil, že když se zeptal dětí své třídy, co dostávají k snídani, pouze dva žáci z osmdesáti pili mléčnou kávu, všichni ostatní kávu nebo čaj smíchané s rumem či kvitem.

Ostravské poměry byly na pováženou i pro otrlého bojovníka proti alkoholismu.„Jednoho dne jsem navštívil s lékařem jednu hornickou rodinu ve Lhotce. Scéna, kterou byt toho muže nabídl, byla ta nejhorší, kterou jsem z následků působení alkoholu viděl. V okolí nejen bezmezně chudé ale též bezmezně zaneřáděné domácnosti tancovalo kolem lékaře a mě šest těžce opilých, křičících a gestikulujících osob: muž, žena a děti. Snažil jsem se s pomocí mého průvodce rozluštit, kolik obyvatel byt má. Bylo nemožné získat rozumnou informaci. Když jsme dům opustili, položil jsem mu otázku, kolik je z dvaceti rodin obývajících dům závislých na alkoholu. Bez váhání odpověděl: asi osmnáct…“

Region razovity...

V těchto nuzných podmínkách žila ovšem nejen rodina, ale kvůli poměrně vysokému nájemnému, čítající čtvrtinu měsíční dělníkovy mzdy, i podnájemníci. Bylo obvyklé, že jednu místnost obývalo až deset lidí, kteří spali na slamnících, o něž se dělili na směny. Ze zmíněného asi nepřekvapí, že se alkohol konzumoval také během práce, což bylo ovšem zakázáno. Přesto si nosili horníci a dělníci do práce onu „ranní“ kávu s kvitem. Dělníci vítkovických železáren zase měli v oblibě nápoj, kterému říkali čaj, což byla směs vařící vody a rumového extraktu. A samozřejmě pivo, které bylo povoleno pít o pauzách mezi směnami.

TIP: Lesk a bída Československa: Jak vypadal život nižších vrstev za První republiky?

Podle Wlassaka se v Ostravě vypilo na hlavu přes 20 litrů čirého alkoholu, což bylo mnohem více než ve Francii, která v té době měla držet největší známou průměrnou cifru – 16,5 litrů na osobu. Aktivista zároveň jedním dechem přiznává, že tato srovnání nejsou přesná a to kvůli věkové a sociální skladbě ostravského obyvatelstva. Lidé neustále přicházeli za prací a zase odcházeli - zvláště oni mladí muži z Haliče, kteří se vesměs vyznačovali velkou pracovitostí, avšak nízkou gramotností. Do Ostravy „za zábavou“ přicházeli o sobotách také lidé z blízkého i vzdáleného okolí…