Jak se správně chovat v cizině: Vojáci na cizím území (2)
Během druhé světové války se pohybovaly milionové armády prakticky po celém světě a mnoho vojáků se tak dostalo do neznámých a pro ně kulturně velmi odlišných míst. Poznání zvyků a základní znalost jazyka jim přitom mohly pomoci v soužití s civilisty a při správě obsazeného území
Jen málo mladých Britů, Američanů, Němců nebo příslušníků národů Sovětského svazu studovalo před válkou cizí jazyky, protože pro ně neměli uplatnění. Jakmile se však začalo schylovat k válce, pochopilo armádní velení důležitost těchto znalostí, a proto začala vycházet celá řada příruček, slovníků a konverzačních brožurek.
Ty nejzákladnější měly formát vhodný k nošení v kapse uniformy a na několika desítkách stran seznamovaly vojáky jednoduchou formou se základy daného jazyka.
Kolik jazyků znáš...
Americké ministerstvo války také připravilo podklady pro studium téměř všech významnějších jazyků včetně korejštiny, portugalštiny nebo čínštiny. Zvláštní pozornosti se dostalo japonštině, ta byla ale velmi obtížná, a proto armáda využívala služeb prověřených Američanů japonského původu. Pokud voják uměl dobře jazyk nepřítele, mohl získat zařazení u rozvědky nebo ve štábu, kde překládal ukořistěné dokumenty, nebo vyslýchal zajatce. Spojené státy jako mnohonárodnostní země měly v tomto směru značnou výhodu, naproti tomu třeba Britů nebo Italů hovořících rusky či německy bylo podstatně méně. Také německá armáda měla na východní frontě problémy s tlumočníky.
Zájemců o spolupráci s Wehrmachtem se sice mezi lidmi trpícími pod vládou Moskvy našlo dost, ale jen málo z nich umělo dobře německy. Z toho důvodu vznikaly jednoduché brožurky zahrnující základní vojenské pojmy, často doplněné vysvětlujícími obrázky. Naproti tomu sovětská armáda tak velké problémy neměla, protože němčina a německá literatura, stejně jako řada jiných jazyků, se daly běžně studovat na domácích univerzitách. K oblibě těchto oborů přispíval zejména fakt, že na rozdíl od mnoha technických a přírodovědných oborů u nich před válkou nehrozilo obvinění ze sabotáže nebo špionáže a následné perzekuce.
Cestovatelé v uniformách
V meziválečném období mohli běžní lidé navštěvovat cizí země a učit se jazyky jen ve velmi omezené míře. Celosvětová turistika jak ji známe dnes, se omezovala jen na nejvyšší společenské vrstvy, ostatní putovali nanejvýš do sousedních zemí za prací. Pro mnoho mladých mužů proto cesta za hranice nebo dokonce na jiné kontinenty při válečném nasazení představovala zcela novou zkušenost. Není proto divu, že většina z nich neměla představu o správných návycích každodenního života a kulturních rozdílech v exotických zemích.
Před odjezdem z vlasti připravovali štábní důstojníci pro všechny vojáky školení o možných zdravotních rizicích, náboženství a zvyklostech v cílových zemích a rozdávali jim příručky podobné klasickým turistickým bedekrům. Někteří vojáci ale vydaná doporučení ignorovali, což mělo zvláště při nasazení v Africe nebo v Tichomoří nepříjemné následky.
Extrémní podmínky
Ještě horší situace nastala tehdy, když žádná školení neproběhla a vojáci nebyli nijak připraveni na přírodní podmínky panující na budoucích bojištích. Například před zahájením zimní války sovětské vojáky jejich velitelé neupozornili na nástrahy severské tundry a nezajistili jim vhodné vybavení, kvůli čemuž pak Rudá armáda na tomto bojišti utrpěla těžké ztráty. Podobná situace nastala i o něco později na východní frontě, kde se německá pěchota brodila sněhem v kožených holínkách s ocelovými hřeby. Němci se však poučili a během dalších válečných zim už nedocházelo k takovým ztrátám kvůli extrémnímu počasí. Byly vydány příručky s vyzkoušenými postupy pro zimní přežití, získanými buď přímo na frontě, nebo během testů v okupovaném Norsku.
Opačný extrém představoval pobyt v poušti. Britové a Italové podmínky v Africe dobře znali a měli k dispozici z předválečných dob mnoho expertů z řad cestovatelů a místních usedlíků, takže nebojové ztráty nebyly nijak závažné. Příručky všech armád varovaly před pitím neprověřené vody, konzumací masa z místních zdrojů a kontakty s domorodci, které mohly vést k nákaze nebezpečnými parazity.
Naproti tomu mnohem příjemnější četbu skýtaly armádní brožurky popisující velká města a další zajímavosti Francie, především ale Paříže, jež byla vysněným cílem všech spojeneckých vojáků na evropském bojišti. Ne každý se ale do města nad Seinou mohl dostat, ať už služebně nebo během dovolené. Ti, kteří měli dost štěstí, se tam ale většinou chovali podobně jako běžní turisté.
