Jak funguje hypnóza? Rozhovor s předním českým hypnoterapeutem Jiřím Zíkou

Jiřího Zíku hypnóza fascinovala už od dětství a stala se pro něj i prvotním impulzem ke studiu psychologie. Hypnoterapii pak uplatňoval při práci s pacienty na klinikách a pracovištích, jimiž prošel. V současnosti provozuje svou vlastní praxi a působí i jako trenér klinické hypnózy, tématu transu se tedy věnuje naplno. Médiím už poskytl nespočet rozhovorů, přesto také tentokrát trpělivě odpovídal i na ty nejobvyklejší otázky, které mnohdy pokládají i samotní klienti. V jakých případech se při terapii hypnóza používá? Může být zhypnotizován každý člověk? A je možné tuto metodu i zneužít?

Co se vlastně s člověkem v hypnóze děje?

Občas se říká, že někdo „chodí jako tělo bez duše“ nebo že je „duchem nepřítomný“. Jedná se vlastně o projev stavu označovaného jako disociace. Tedy stavu, kdy se něco oddělí od něčeho. Za běžných okolností je člověk takzvaně asociovaný, jeho pomyslné části jsou spojené. Ale v hypnóze se vůle, která vědomě řídí naše projevy, odděluje. Zjednodušeně řečeno je tedy naše vědomí potlačené, utlumené, vypnuté. Zato spontánní část našeho já se aktivuje, rozeběhne. A navenek je to pozorovatelné různými projevy.

Jakými například?

Určitou změnou chování. Existuje několik indikátorů transu, jak tomuto stavu říkáme. Klíčová je změna dýchání, které se většinou prohloubí, zpomalí. Dále se mění probarvení pokožky či napětí svalů – to se buď maximálně zvýší do takzvané katalepsie, nebo se rozeběhnou automatismy jako třeba pohyb víček, u někoho se pak trans projevuje relaxací, svaly se uvolní, jako by člověk spal. 

Ale spánek to není…

Navenek to tak vypadá, ale ve skutečnosti se o spánek nejedná. Člověk vlastně funguje ve třech režimech: Buď spí, nebo bdí, a to, co se nachází mezi spánkem a bděním, tedy přechodový stav, to je ten trans. 

A jak trans slouží při psychoterapii?

Trans je totéž co hypnóza. Hypnóza slouží k tomu, abychom využili určité změny stavu vědomí a mohli tak kontaktovat podvědomí neboli odborně řečeno nevědomí. Díky dočasnému oddělení vůle od těla a od psychiky můžeme s nevědomím lépe pracovat. Když to vyjádřím metaforou: Chcete-li pěstovat třeba zeleninu, nejdříve si připravíte půdu a pak zasejete. Trans představuje přípravu půdy a semínkem je pak vaše sdělení, užitečné podněty, které předáte nevědomí. Tam pak to „semínko“ roste. Hypnóza tedy slouží jako prostředek pro psychoterapii. 

A s jakými problémy se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Při potížích, kdy je ve hře psychika, nebo kdy má psychika výrazný vliv na somatický tělesný problém. Konkrétně jsou to nejčastěji problémy z oblasti chování. Třeba to, že se děti pomočují nebo si koušou nehty. Lidé se přejídají, nebo naopak nejedí (jako třeba v případě anorexie), pijí příliš mnoho alkoholu, berou drogy, trhají si vlasy (to je takzvaná trichotillomanie)… Nebo mají různé emoční potíže, fobie, strachy.

S jakými strachy se nejvíc setkáváte?

Spousta lidí se bojí pavouků, plísní nebo bacilů, teď se hodně lidí bojí covidu. To jsou strachy a fobie, které mají obsah. Ale pak se často objevují úzkostné stavy, kdy člověk má zničehonic strach, ale neví proč. Úzkost je takzvaně nemotivovaný strach. Nebo lidé trpí panickými atakami. To jsou takové stavy, kdy se člověk z absolutního klidu najednou dostane do šílené úzkosti. Často se ta úzkost pojí s nějakými prostorami – buď s uzavřenými, což je klaustrofobie, nebo naopak s otevřenými (agorafobie), kdy lidé třeba mají potíže vůbec odejít z domu. Těchto lidí přichází poměrně nejvíc – s úzkostnými stavy, panickými atakami a pak také třeba s problémy se spánkem, s depresí, s různými formami apatie. 

To jsou tedy bolesti duše. A co tělesné potíže? Může hypnóza pomoct také při nich?

To jsou takzvaně psychosomatické obtíže, které se projevují primárně jako tělesné, ale psychika tam má klíčovou roli. Jde třeba o projevy na pokožce, jako jsou ekzémy a lupénky, nebo žaludeční vředy, astma, často se setkávám i s dráždivým tračníkem… Každý je nemocný takovým způsobem, jaký je on sám. A také se dá velice dobře pracovat s bolestí. 

Takže dokážete pomoct třeba i při chronických bolestech, kdy nelze pacientovi jinak ulevit?

Terapeut může s člověkem pracovat tak, že mu hypnózou pomáhá bolest rozpouštět. Většinou ale tyto lidi naučíme určitým manévrům, třeba autohypnóze nebo jiným způsobům, jak bolest uvolnit, a oni si pak pomáhají sami. Vděčným tématem pro hypnózu jsou pak fantomové bolesti. Tedy když člověka bolí to, co nemá, třeba amputovaná noha. Většina lidí, které jsem léčil s fantomovými bolestmi, se toho zbavila. 

A co třeba tinnitus?

To je taky častý problém, se kterým teď chodí hodně klientů. Z deseti lidí jím trpí nejméně dva. Tinnitus se může objevit na základě nějakého neurologického poškození, ale někdy tyto obtíže nemají žádný organický podklad. Je to nepříjemný problém. Lidé s masivním tinnitem třeba nemůžou spát. Někteří musejí usínat v hluku, aby přehlušili to, co slyší uvnitř. Neříkám, že všechny vyléčím úplně, ale pro každého má terapie výrazný přínos. Když přijde člověk jednou, tak to nemá efekt. Ale pokud se tomu věnuje čas, tak se vždycky dostaví aspoň padesáti- nebo šedesátiprocentní úspěch, někdy problém zmizí úplně. 

Dokážete zhypnotizovat každého člověka?

Neříkám, že dovedu zhypnotizovat každého hned, ale když je na to čas, tak si poradím s každým. 

Takže je potřeba více sezení?

Ano, sezení se opakují právě proto, že trans, tedy stav, kterého chceme dosáhnout, je vlastně dovednost. Je to podobné, jako když se učíme plavat nebo jezdit na kole. Každý má danou určitou míru hypnability neboli citlivosti na trans. Zhruba patnáct procent populace je takzvaně refrakterních, těm to ze začátku vůbec nejde. Dalších asi patnáct procent jsou hypnotiční „virtuosové“ – lidi, kterým to jde absolutně. A zbytek je průměr. Ale somnambulům, jak se říká právě těm „virtuosům“, zabere hypnóza hned napoprvé. Oni při ní třeba i chodí, mluví, dělají všelijaké věci, ale upadnou rovnou do tak hlubokého transu, že si to vůbec nepamatují. 

A mohou v transu provést i něco, co by jinak neudělali? 

Ne, zhypnotizovaný člověk neudělá nic, co by bylo proti jeho vůli, co není jeho přirozeností. Prováděly se třeba pokusy, kdy experimentátor podal hluboce zhypnotizovanému člověku, tedy somnambulovi, pistoli a řekl, ať jej zastřelí. Zbraň samozřejmě nebyla nabitá. A stalo se, že ten zhypnotizovaný ji vzal a zmáčkl spoušť. Moje vysvětlení ale je, že ten člověk podvědomě věděl, že je to habaďůra. Přece proč by někdo chtěl být zastřelen? Takže se choval, jako by to byla hra. V knize Fenomén hypnóza také píšu o takzvaném kodaňském případu. Jednalo se o dva vězně, z nichž jeden ovládal hypnózu. Uváděl tak svého spoluvězně do transu, ve kterém mu zadával různé úkoly, například díky tomu získával jeho porce jídla. Vztah obou mužů pokračoval i na svobodě, až jednou dal hypnotizér svému „příteli“ sugesci, že vykrade banku. A on to opravdu udělal. Hypnotizér tedy využíval toho, že ten člověk byl somnambul.

Takže somnambula je možné i zneužít?

Ano. Ale člověka lze naprogramovat i bez hypnózy – tedy dosáhnout toho, že udělá něco, co chcete vy. Je to vlastně manipulace. Ale v transu je to snadnější. Na druhou stranu somnambulům pak léčba pomůže rychleji. Zkrátka hypnóza je dobrý sluha, zlý pán. 

Je možné ji využít třeba i při policejním vyšetřování?

Spolupracoval jsem na několika případech, většinou se jedná o oživení paměti. Například mi policie poslala děvče, které se probudilo v nemocnici se zlomenýma nohama. Dívka si naposledy pamatovala jen to, že byla se dvěma chlapci asi v pátém patře paneláku. Neměla důvod si sama něco udělat a bylo potřeba zjistit, co se stalo. To je takzvaná retrográdní amnézie, kterou někdy trpí pacienti po vážných úrazech. Nepamatují si, co se dělo třeba ještě čtvrt hodiny předtím. V hypnóze se pak snažíme tu amnézii prolomit. 

A funguje to i na běžnou zapomnětlivost?

Chodí ke mně i lidi, kteří si někde něco založili, třeba peníze, prstýnky, doklady. Tam to většinou funguje a vzpomenou si. 

Může se stát, že by se člověk z hypnózy neprobral? Třeba kdybyste jej uvedl do transu a pak odešel?

Člověk se z hypnózy vždycky probere. Může si v sobě trvale nést posthypnotickou sugesci, ale nemůže být trvale v transu. Někdo se probere, jakmile odejdu z místnosti, jiný usne a probere se po probuzení. 

Jaké jsou předpoklady dobrého hypnoterapeuta?

Musí ho to bavit. Musí být motivovaný a umět navázat s člověkem kontakt. A musí tomu věřit. Nejsem zastáncem toho, že to má někdo dáno od pánaboha, spíš je to otázka techniky. Dá se to naučit. Je to dovednost, která se rozvíjí, samozřejmě to chce praxi. Musíte se umět dívat a odčítat indikátory transu – projevy dýchání, pozice těla… 

A můžete zhypnotizovat člověka i bez jeho vědomí?

Jde to. Říkám tomu implicitní hypnóza, kdy člověk neví, že jej hypnotizujete. Nejde to na potkání s každým, ale když je na to čas… Používá se při tom takzvané operantní podmiňování. Hypnóza se totiž dá navozovat různě. Osobně jsem se inspiroval Miltonem Ericksonem, který používal jako základní princip evokaci. Tedy jestliže zaznamenám na chování člověka něco, co se dá využít pro navození hypnózy, tak to zakotvím. Třeba ťuknu do stolu na každé jeho mrknutí. Ale většinou se hypnóza dělá tak, že se dohodneme a já pak používám sugesce typu: bude se dít – děje se – stalo se. Takže například: „Vaše oči se budou zavírat – oči se zavírají – oči se zavřely.“ Pořád dokola. Nebo: „Vaše ruka bude těžknout – ruka těžkne, táhne ji to dolů, klesá – ruka klesla, je dole. “ 

A sugesce pak ericksonovská hypnóza používá i v samotné terapii?

Ericksonovská hypnóza používá nepřímé sugesce, které vkládá po podvědomí klienta. Terapeut vytvoří sérii metafor, příběhů, pohádek nebo vtipů, které vypráví a poskytne je tak podvědomí, které si to už zpracuje. Dá se říct, že Ericson představuje inverzní psychoanalýzu. Zatímco Freud jde „zevnitř ven“, čili terapeut nechá klienta asociovat a sdělovat své sny, které pak interpretuje, u Ericksona je to, zjednodušeně řečeno, „zvenku dovnitř“. 

Jak dnes na hypnózu pohlížejí lékaři a jiní odborníci? 

Někteří lékaři se jí zabývají, ale osvěta je poměrně pomalá. I vzdělaní lidé vám budou vyprávět nesmysly, třeba že hypnóza škodí. Existuje spousta teorií o tom, co se vlastně při hypnóze děje. Podle některých jde o nevědomý postoj, tedy že člověk trans jen nevědomky hraje, aby naplnil očekávání toho druhého. Dobrání se skutečné podstaty je ale pořád zatím v nedohlednu.

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Pragmaticky ovšem víme, co a jak udělat, aby se člověk ponořil do transu, a funguje to. Člověk tomu ani nemusí věřit. Většinou lidé přicházejí s prekoncepcí, že budou spát a nic si nebudou pamatovat. A pak řeknou: „Nespal jsem, nebyl jsem v hypnóze.“ A přitom byli v nádherném transu. 

A může se ten, kdo hypnóze nevěří, vůči ní nějak zablokovat? Předpokládám, že takový člověk za vámi asi nepřijde, ale jen teoreticky… 

Tomu se říká rezistence a právě takoví lidé už často podruhé nepřijdou. Mají od průběhu hypnózy nějaká očekávání, a když je pak jejich zkušenost jiná, myslí si, že to nefunguje. Protože „nespali a všechno si pamatují“. Jenže i když někdy stačí jedno dvě sezení, většinou je jich potřeba víc, třeba i deset, patnáct. Zkrátka nejde na jedno posezení hned člověka obrátit naruby.