Jaderné doktríny velmocí: Jak se měnily strategie pro použití jaderných zbraní

Za studené války se zrodil dodnes užívaný pojem MAD (Mutually Assured Destruction), tedy „vzájemně zaručené zničení“, byť je příznačné, že tato zkratka zároveň znamená „šílený“. Ale právě zvláštní „racionální šílenství“, někdy popisované i jako „rovnováha strachu“, vedlo k tomu, že studená válka nepřerostla ve všeobecný jaderný konflikt.

Archivy napovídají, že se sice svět k nasazení atomových zbraní nejednou přiblížil a že několikrát chybělo opravdu velmi málo, jenže u příslušných činitelů nakonec vždy převážil rozum, popřípadě strach z následků, které by takový konflikt přinesl. Studená válka sice skončila, avšak soupeření mocností pokračuje a v poslední době znovu nabírá na intenzitě. Znovu sílí obavy, že by (ať již záměrně, nebo kvůli nedorozumění) mohl hrozit atomový armagedon.

Plány hromadné odvety

Nukleární pumy shozené na Hirošimu a Nagasaki šokovaly svým ničivým účinkem, ale přesto nejdříve existovaly jasné tendence zacházet s jadernými zbraněmi prostě jako s další položkou ve vojenském arzenálu, nikoli s něčím kvalitativně zcela odlišným. Prokazují to například úvahy o jejich možném nasazení za korejské války proti postupujícím čínským jednotkám či sovětským a čínským základnám. Moskva sice již tehdy také disponovala nukleární výzbrojí, jelikož první test provedla v roce 1949, vlastnila však mnohonásobně menší počet pum i bombardérů schopných je nést (a nad USA by je stejně mohly dopravit jen bez možnosti letu zpět). Postupně se tudíž tvořila první podoba americké jaderné strategie, která se stala známou jako „hromadná odveta“ (massive retaliation) a předpokládala, jak ostatně název naznačuje, rozsáhlé použití velkého počtu atomových pum na stovky a tisíce cílů na území nepřítele, tedy států východního bloku.

Podstata odstrašování dle principu „hromadné odvety“ spočívala ve varování, že toto masové použití jaderné ho arzenálu přijde bez ohledu na povahu možného sovětského útoku, respektive že USA by takto mohly odpovědět také na rozsáhlou konvenční agresi proti zemím NATO. Fungování této koncepce ale logicky vycházelo z počáteční americké převahy, která začala slábnout s tím, jak SSSR vyráběl větší a větší počty nukleárních zbraní a také jejich nosičů, zejména balistických raket, které by mohly ohrožovat i teritorium USA. Konec koncepce „hromadné odvety“ tudíž nastal začátkem 60. let po nástupu mezi kontinentálních střel a po kubánské raketové krizi.

Koncepce pružné reakce

Právě tehdy se začala vytvářet zmíněná „rovnováha strachu“, neboť Moskva sice stále disponovala menším počtem nukleárních zbraní než USA, leč náskok rychle stahovala. Navíc platilo, že i menší počet sovětských hlavic by mohl Americe způsobit gigantické škody. Na scénu tedy přišla nová koncepce zvaná „pružná reakce“ (flexible response). Podle ní by měl druh americké odpovědi odpovídat charakteru sovětského útoku, takže na konvenční agresi by se nejdříve reagovalo také jen konvenční obranou. Teprve později, pokud by to bylo nutné, by se přešlo k taktickým jaderným zbraním na bojišti a až jako poslední krok by mohlo nastat hromadné použití strategického arzenálu proti cílům v zemích východního bloku. Ačkoliv pak americká strategie doznala dalších změn, v podstatě lze říci, že pořád šlo o různé modifikace „pružné reakce“ a že idea „hromadné odvety“ se již nikdy nevrátila.

Také nukleární plánování na straně SSSR se proměňovalo a jeho vývoj se vlastně dost podobal tomu americkému, změny však většinou přicházely později. Kreml nejdříve také počítal s masivním nasazením svého jaderného arzenálu a až od druhé poloviny 60. let se začaly detailně připravovat i válečné scénáře, jež neobsahovaly „atom“. Na tomto místě se ale hodí zdůraznit jednu velice důležitou, ačkoliv (často z ideologických důvodů) opomíjenou skutečnost: obě strany studené války měly (jelikož z hlediska vojenské logiky prostě mít musely) obranné i útočné plány, a to včetně takových, které počítaly s prvním použitím jaderných zbraní. Různé politické garnitury nepochybně preferovaly různé typy plánů, ale přikládat jedné či druhé straně výhradně útočné či výhradně obranné zámysly zkrátka odporuje realitě.

Zapojení evropských zemí

Formulace nukleárních strategií se pochopitelně odehrávala ponejvíce ve Spojených státech a v Sovětském svazu, ovšem o slovo se hlásily rovněž další státy. V tomto smyslu stojí za zmínku zejména hodně negativní reakce řady západoevropských států na ideu „pružné reakce“, která byla vykládána jako neochota USA použít jaderný arzenál pro ochranu Evropy. Objevilo se tvrzení, že „Američané nevymění Bonn za Boston“, tedy že zřejmě nebudou riskovat sovětskou nukleární odvetu vůči svým městům „jen“ proto, aby zastavili agresi proti západní Evropě. Washington se snažil obavy svých spojenců mírnit, ale slova zjevně nestačila. Formulace „pružné odvety“ vedla mimo jiné k akceleraci francouzského jaderného programu a země galského kohouta posléze vybudovala vlastní odstrašující síly zcela nezávislé na NATO.

Jinak se k problému postavil Londýn, který se ještě více přimkl k USA, což pak vyvrcholilo tím, že se základem britského odstrašujícího arzenálu staly americké ponorkové balistické rakety, byť instalované na britských ponorkách a nesoucí britské atomové hlavice. Další státy poté získaly záruky v podobě stále fungujícího systému „jaderného sdílení“ (nuclear sharing). Na jejich území se tedy nalézají americké atomové zbraně (dnes jen letecké bomby, dříve také jiné kategorie), jež by v případě války obdržely ozbrojené síly hostitelských zemí.

Sovětský svaz reagoval obdobným krokem, takže na teritoria dalších členů Varšavské smlouvy (včetně Československa) umístil nukleární zbraně, které by mohly převzít jejich armády. Případné použití těch to „sdílených“ arzenálů by se však odehrávalo v úzké koordinaci s USA a SSSR, tudíž se prakticky jednalo „jen“ o jisté rozšíření dosavadních jaderných strategií.

Americké a ruské záměry

Spojené státy a Rusko se nyní řídí veřejnými jadernými doktrínami, jež se ale někdy poněkud mění, což zvláště v USA těsně souvisí s politickými postoji různých prezidentů. Mluví se tedy mimo jiné o Bushově, Obamově či Trumpově nukleární doktríně. Pro oba státy ale každopádně platí, že připouštějí i první použití svých nukleárních zbraní, byť zdůrazňují, že hlavní poslání jejich arzenálů reprezentuje odstrašování. 

V případě Washingtonu lze obecně říci, že připouští nasazení jaderných zbraní především proti jiným jaderným mocnostem, a kromě toho proti státům, které na takových zbraních pracují, což se týká zvláště Íránu. Je docela zajímavé, že se ve veřejném prostoru často hovoří o tom, že by USA nikdy nešly do války s jinou atomovou mocností, avšak pro takové tvrzení ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz a všechny oficiální strategické dokumenty říkají vlastně pravý opak. Pokud by to bylo nutné, Spojené státy by do takové války zajisté šly, ovšem s tím, že by od první chvíle počítaly s možným použitím svého jaderného arzenálu, což pro scénáře válek s nejadernými státy neplatí.

Nukleární doktrína Ruska se od té americké odlišuje zejména tím, že nedefinuje „cílové“ státy, nýbrž spíše situace, v nichž by Kreml mohl svůj arzenál aktivovat. Stalo by se tak zejména v konfliktu (i konvenčním), který by znamenal ohrožení samotné existence či suverenity země, popřípadě by mohl vyřadit její jaderný odstrašující potenciál. Někdy se říká, že v Rusku existuje také doktrína „de-eskalačního“ jaderného úderu, který by měl soupeře odradit od pokračování války a přinutit jej přijmout ruské podmínky, ale ani pro to neexistuje jasný důkaz. Podobné úvahy se sice v ruských médiích opravdu objevily, ale do oficiální doktríny Kremlu se nikdy nepromítly.

Proměny čínské doktríny

Velká Británie nikdy příliš neupřesňovala, jak by svůj arzenál mohla použít, kdežto Francie je v tomto poněkud otevřenější. Do francouzské doktríny patří též „výstražný“ nukleární úder za pomoci leteckých střel ASMP, po němž by teprve následovalo použití balistických raket. Obě země se ovšem drží principu „minimálního odstrašení“ (minimum deterrence), který se kdysi zrodil právě ve Francii. Podle něj pro efektivní odstrašování postačuje početně malý, ale neustále modernizovaný arzenál, který umožní spolehlivě provést odvetný úder. Nepřítel tudíž bude vědět, že nelze uskutečnit „odzbrojující“ první úder, jelikož i „minimální“ arzenál Paříže či Londýna by mu při odvetě způsobil nepřijatelné ztráty.

Koncepce „minimálního odstrašení“ se obvykle uvádí také v případě Číny, která ale na rozdíl od Velké Británie a Francie oficiálně deklaruje politiku NFU (No First Use), takže odmítá první použití jaderných zbraní. O povaze čínské doktríny se ale hodně debatuje, protože podle některých expertů se od minimálního odstrašení stále více odchyluje. Peking totiž realizuje výrazné posilování svého arzenálu, a to z hlediska kvantity i kvality. Dle čínské doktríny si stát za jakýchkoli okolností musí zachovat kapacity pro efektivní odvetu, avšak Čína již zřejmě opouští původní koncepci „minimálních“ sil. Dosud sice vlastní relativně málo hlavic, ale tento počet patrně rychle roste a vyskytují se i alarmující prognózy, že se čínský arzenál může záhy vyrovnat americkému či ruskému. To by zvláště pro USA znamenalo vážný problém, protože jejich nukleární hlavice by tak musely zajišťovat odstrašení dvou srovnatelných jaderných rivalů naráz.

Vysoké riziko v jižní Asii

„Minimální odstrašení“ nepochybně praktikuje rovněž Indie, která se k této koncepci oficiálně hlásí. Stejně jako Čína se přidržuje rovněž politiky NFU, podobně jako v případě Číny se však stále častěji objevují i pochybnosti, do jaké míry (popřípadě jak dlouho) tato situace potrvá. Indové vyvinuli jaderné zbraně především jako protiváhu k těm čínským, avšak nukleární hlavice pak vyrobil také tradiční indický rival Pákistán, takže odstrašující funkce indického arzenálu míří také na Islámábád. Raketový program nejlidnatější země světa zaznamenal impozantní úspěchy, z nichž vzešla řada raket vyznačujících se dlouhým dosahem, krátkou dobou přípravy a vysokou přesností. Podle některých expertů by tak Indové mohli dojít na úroveň, jež by jim umožnila provést „odzbrojující“ úder vůči Pákistánu, respektive zlikvidovat jeho jaderný arzenál bez rizika velké odvety.

Je příznačné, že početně slabší Pákistán sice také deklaruje „minimální odstrašení“, avšak současně dává jasně najevo, že by nukleární zbraně mohl použít i jako první. Stalo by se tak zřejmě v situaci hrozící porážky v konvenční válce s Indií. V tom případě by Pákistán nejdříve nasadil své taktické zbraně na bojišti a ve druhé fázi by mohl zaútočit na indické základny či města. A přesně to se jeví i jako důvod pro zmíněné obavy týkající se Indie, která by tomuto scénáři mohla chtít zabránit svým prvním úderem. Právě na tyto spletité úvahy odkazuje i časté varování, že riziko jaderné války není nikde tak vysoké jako v jižní Asii. V případě Pákistánu navíc existují vážné obavy, že by se jeho jaderných zbraní mohli zmocnit teroristé.

Pochyby o „No First Use“

Svou jadernou doktrínu zveřejnila také KLDR, která deklaruje, že její arzenál slouží primárně k odstrašení, ale nevylučuje ani jeho první použití. Stalo by se tak údajně v situaci přípravy ozbrojené agrese vůči Severní Koreji, jež si vyhrazuje právo v takovém případě uskutečnit preventivní úder. Souvisí to ostatně i s rozvojem nukleárních zbraní a nosičů v této zemi, protože Pchjongjang již pravděpodobně disponuje rovněž taktickými systémy k použití přímo na bojišti, byť páteř jejího arzenálu představují střely dlouhého dosahu pro odstrašování Jižní Koreje, Japonska a USA.

Souhrnně lze tedy říci, že z nynějších devíti jaderných velmocí jen dvě (Čína a Indie) přinejmenším oficiálně odmítají první nasazení svých arzenálů, kdežto sedm jich takový krok více či méně otevřeně připouští, což se týká USA, Ruska, Velké Británie, Francie, Pákistánu, KLDR a nejspíše také Izraele, jenž ovšem představuje specifický případ kvůli své „neprůhlednosti“. Někteří experti jsou navíc vůči deklarování „No First Use“ skeptičtí a tvrdí, že prohlášení v době míru jsou jedna věc a válečná realita je věc druhá. Jinak řečeno, v kritické situaci by Číňané či Indové mohli své postoje zcela přehodnotit.

Vedle toho se vnucuje otázka, jak by se soudobé doktríny změnily, pokud by se počet jaderných mocností zvýšil, což rozhodně není nepravděpodobný scénář. Někdy už se dokonce vyskytují spekulace o možných jaderných doktrínách hlavních „uchazečů“, tedy například Íránu, Saúdské Arábie, Jižní Koreje, Japonska či Austrálie. Někteří tvrdí, že atomové zbraně na dále představují strašidelnou, ale funkční záruku míru a stability, ovšem tuto hypotézu možná brzy čeká další „testování“ ve světě s dvouciferným počtem jaderných mocností.