Izraelští výsadkáři: Skutečná elita s okřídleným hadem ve znaku (1)
Stejně jako jinde, jsou i v izraelských ozbrojených silách považováni výsadkáři za elitu. Na rozdíl od mnoha jiných jednotek ale měli mnoho příležitostí prokázat svoje schopnosti a odvahu ve skutečných bojových akcích
Již za druhé světové války působila v britské armádě skupina židovských dobrovolníků, kteří působili v německém týlu a organizovali v okupované Evropě mezi svými souvěrci odboj. Z 32 nasazených mužů a žen jich bylo sedm popraveno. Jedním z výsadkářů, kteří válku přežili, byl i Joel Palgi (1918–1978). Toho pověřil v roce 1948 premiér Ben Gurion výstavbou izraelských výsadkových sil.
Těžké začátky
Začínalo se úplně od nuly, Palgi se mohl opřít pouze o své bývalé spolubojovníky a další válečné veterány, doplněné mladými rekruty, kteří sice překypovali nadšením a odvahou, ale neměli žádný výcvik a zkušenosti. K dispozici měli válečné padáky nakoupené z druhé ruky a nesourodou sbírku dopravních letounů. Intenzivní výcvik provázela řada nehod, zapříčiněných jak technikou, tak lidskými chybami.
TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence
Během války za nezávislost výsadkáři do bojů nezasáhli, ale tehdejší vrchní velitel IOS (Izraelských obranných sil) Jakov Dori (1899–1973) je považoval za důležitou ofenzivní složku, proto nadále pokračoval intenzivní výcvik. Postupně také skončila doba improvizací a výsadkáři dostali spolehlivé padáky a letouny vhodné pro hromadné seskoky. V roce 1950 vznikla jednotka velikosti roty, ze které se vyvinul 890. výsadkový prapor, jemuž velel major Ariel Šaron (1928–2014). Dalším slavným velitelem výsadkářů byl Mordechai „Mota“ Gur, který se stal prvním velitelem 101. výsadkového praporu, ustaveného v roce 1955.
Základ formace tvořila speciální jednotka rychlé reakce, sestavená z příslušníků brigády Nahal. Velitel Edwin Doron měl za úkol chránit místní usedlíky a provádět ve svěřené oblasti protiteroristické operace. O rok později přišla reorganizace jednotky na výsadkový prapor Nahal a zařazení do izraelské Výsadkové brigády, v jejímž stavu 101. prapor existuje dodnes. Výsadková brigáda sice ještě neměla ukončený bojový výcvik a plné stavy, ale díky častému nasazení v pohraniční její příslušníci získali mnoho zkušeností. Velitelé si také mohli prověřit správnost taktických postupů, takže do sinajského tažení v roce 1956 nastupovali parašutisté jako prvotřídní bojová jednotka.
Boje s arabskými teroristy
Od roku 1950 začaly zvětšenou měrou útočit na území Izraele arabské teroristické skupiny, které zapalovaly zemědělské usedlosti, zabíjely civilisty a poté se rychle stahovaly zpět za jordánsko-izraelskou hranici. Do bojů s těmito záškodníky byli kromě pravidelných jednotek IOS nasazováni také výsadkáři. Situace se vyhrotila poté, kdy arabští teroristé 12. října 1953 zabili ženu a její dvě děti granátem vhozeným do okna jejího domu. Izraelci se rozhodli demonstrovat svoji sílu útokem na vesnici Kibija, která měla být základnou pro teroristy.
Skupina asi 130 výsadkářů a příslušníků zvláštní „jednotky 101“ pod velením Ariela Šarona obdržela rozkaz provést operaci „Šošana“ dne 14. října večer. Izraelci bez problémů překročili hranici, trubkovými náložemi, známými jako „torpédo Bangalore“ zničili ploty z ostnatého drátu kolem vesnice a v prudké přestřelce zabili asi tucet nepřátel. Až na pár lehce raněných Izraelců nenastaly žádné potíže. Osudnou chybou však byla další část úkolu – zničení všech budov ve vesnici. V noci nikdo nezkontroloval, zda jsou domy prázdné, a tak při jejich demolici došlo k masakru mezi vesničany, kteří se v nich skrývali a čekali, až útok skončí.
Dokončení: Izraelští výsadkáři: Skutečná elita s okřídleným hadem ve znaku (2) (vychází v pátek 10. listopadu)
Ve vesnici zahynulo 69 mužů, žen i dětí a tako akce se dočkala odsouzení celým světem i židovskými organizacemi. I když byla „jednotka 101“ brzy po masakru rozpuštěna, její příslušníci se přesunuli do 890. výsadkového praporu a velitel útoku Šaron nebyl nikdy potrestán. Nevinní trpěli při protiteroristických operacích i nadále, byť se Izraelci snažili civilním ztrátám předejít. Náčelník štábu Moše Dajan (1915–1981) vydal striktní rozkaz, aby se IOS vyhnuly útokům proti cílům obsazeným i civilními osobami, ale ne vždy šlo tento rozkaz dodržet.
