Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

Izraelské tankové síly představují jedno z nejvýznamnějších obrněných vojsk, a to ani ne tak velikostí, nýbrž strategickým a historickým významem i ohromujícími úspěchy, jichž dosáhly v řadě konfliktů proti nesrovnatelně silnějšímu nepříteli. V oblasti Blízkého východu došlo k několika válkám mezi státem Izrael a jeho arabskými sousedy, v nichž hrály vždy mimořádně významnou roli letectvo a tankové síly. Některé z bitev byly svým rozsahem souměřitelné s největšími tankovými střety druhé světové války.

Proti všem

Již v první arabsko-izraelské válce, probíhající okamžitě po vyhlášení nezávislosti státu Izrael roku 1948, sehrály obrněné jednotky významnou roli. Vojsko židovského státu je používalo zejména k obraně obydlených oblastí i k doprovodu životně důležitých konvojů dopravujících potraviny a léky do obleženého Jeruzaléma. Izraelci byli ve svých počátcích zcela odkázáni na dodávky zbrojní techniky ze zahraničí. Její první tanky představovala hrstka poškozených středních tanků Sherman a Cromwell, z nichž některé byly určeny k sešrotování, a jen díky nezměrnému úsilí židovských techniků se je podařilo uvést do provozu.

V následující suezské válce roku 1956 po boku Francie a Velké Británie použil Izrael tankové síly zejména proti egyptské armádě v oblasti Sinaje. Rozsáhlé nasazení tanků přinesla šestidenní válka roku 1967, v níž Židé stáli proti široké koalici arabských států. V těžkých pozemních bojích porazili egyptské tankové divize na Sinaji i syrské v oblasti Golanských výšin, ovládli i prostor Západního břehu a Východní Jeruzalém.

Izrael disponoval přibližně 800 stroji západních typů, vedle vozidel Centurion a M48 Patton byl vyzbrojen lehkými francouzskými tanky AMX-13 a modernizovanými druhoválečnými shermany ve verzích M50 a M51, označovanými Super Sherman. Egypt měl ve výzbroji na 1 200 tanků a samohybných děl, jednalo se o starší T-34/85, moderní T-54 a T-55 a útočná samohybná děla SU-100. Stejnými stroji disponovala i syrská armáda, měla jich ve stavu přibližně 400. Na rozdíl od těchto zemí používalo královské Jordánsko západní (především britskou a americkou) výzbroj.

Jeho 200 tanků tedy patřilo k typům Centurion, M47 a M48 Patton. Masivní útok egyptské a syrské armády na dvou frontách během takzvané jomkipurské války (1973) představoval arabskou odvetu za porážku. Izraelská armáda po počátečním ústupu dokázala zastavit ohromnou početní převahu nepřítele a způsobit mu těžké ztráty, které nakonec vedly ke stažení arabských sil. Na golanské frontě přitom proti 1 700 útočících moderních syrských tanků sovětské výroby bojovalo jen kolem 200 izraelských, z nichž některé pocházely ještě z druhé světové války.

Nepřekonatelní Izraelci

Bitva o Golany patří k největším tankovým střetnutím v historii, počtem nasazené bojové techniky konkuruje i nejslavnějším tankovým bitvám druhé světové války. Ještě po léta se její výsledky analyzovaly a promítly se do vývoje nových zbraní a moderních tanků. Přestože se do té doby věřilo na nadvládu přenosných protitankových zbraní a syrské jednotky jimi byly vybaveny ve velkých počtech (ať to byla pancéřovka RPG-7 nebo střela Maljutka), nejúčinnější se ukázala palba tankových kanonů. Izraelci, kteří se cvičili v přesné palbě na velké vzdálenosti, dosáhli v boji rozhodujících úspěchů.

I Syřané dosáhli za pomoci 115mm kanonů tanků T-62 více než poloviny svých úspěšných zásahů. Tyto skutečnosti vedly do velké míry k přehodnocení názoru na tankový kanon jako na přežitou zbraň. Zatímco Izrael měl na všech frontách 2 838 padlých a přišel o 840 tanků, Sýrie měla ztrátu 3 100 padlých a 1 200 tanků. Egypt zaznamenal 5 000 mrtvých a ztrátu 1 100 tanků, o dalších minimálně 150 tanků přišly jednotky Iráku a Jordánska.

Během první libanonské války v červnu 1982 postupovaly izraelské jednotky do Libanonu opět za nasazení tanků a letectva. Výsledkem operace Mír Galileji byl odchod bojovníků Organizace pro osvobození Palestiny z Libanonu a vytvoření bezpečnostního pásma u jeho jižní hranice. V tomto konfliktu se také poprvé objevily tanky Merkava.

Konverze shermanů

Obě velké války byly zároveň obdobím, kdy izraelská armáda začala využívat obrněných vozidel vlastní koncepce, respektive přestavěných starších tanků zahraniční produkce. Jednalo se zejména o střední tanky Sherman, které měly pro rozvoj izraelských ozbrojených sil a vlastní vývojové ambice mimořádný význam. Jeden stroj Izraelci získali jako opravený vrak po stahující se britské armádě a dalších 30 jich převzali v listopadu téhož roku z Itálie, kde je připravili na sešrotování. Vozidla dostala jako výzbroj starý, ale stále účinný německý kanon Krupp ráže 75 mm. Na konci roku 1953 již Izraelci disponovali 76 provozuschopnými shermany, dalších 131 získali v různě opotřebeném či poškozeném stavu.

Roku 1956 byl zahájen projekt rozsáhlé modernizace, spočívající v instalaci francouzského kanonu CN 75-50 ráže 75 mm, pocházejícího z tanku AMX-13. Rekonstruované stroje se nazývaly Sherman M-50. Prvních 50 obrněnců mělo benzinový motor Continental R-975 a podvozek VVSS, další poháněl diesel Cummins a podvozek HVSS. Stroje M-50 byly poprvé nasazeny do boje v průběhu operace Kadesh v říjnu 1956, na Sinaji jich tehdy operovalo 25. Roku 1960 se rozeběhl další modernizační program, když 180 tanků M4A1(76)W Izraelci přebudovali na verzi M-51 Super Sherman. Vozidla měla podvozek HVSS a naftový motor, výzbroj tvořil moderní francouzský kanon CN 105 F1 ráže 105 mm. M-51 představuje nejsilněji vyzbrojený a nejvýkonnější Sherman v celé historii typu.

Nasazení za šestidenní války i války Jom kippur prokázalo, že druhoválečný tank s moderním kanonem je schopen ničit i moderní sovětské stroje T-54. Některé super shermany využili Izraelci při specifické taktice svých jednotek, kdy se k odražení masivního arabského útoku používaly rampy nahrnuté v terénu ze zeminy pomocí buldozerů. Izraelské tanky po zahájení nečekaného arabského úderu dosáhly ramp a přibližující se syrské tankové svazky likvidovaly palbou shora. Na pohled nijak složitá taktika se ukázala velmi účinnou a způsobila agresoru značné ztráty.

Všechny M-50 s benzinovými motory dosloužily roku 1972, naftové M-50 a M-51 byly vyřazeny do počátku 80. let. Izraelskou armádou prošlo celkem 620 shermanů, z nichž část byla přestavěna na samohybná děla a specializované varianty. Podobně byl upravován i francouzský lehký tank AMX-13, který se nacházel ve výzbroji již v období sinajské války roku 1956, kdy jej Izrael s velkým úspěchem nasadil na Sinaji proti egyptským tankovým jednotkám.

TIP: Pomoc ze srdce Evropy: Jak vypadala československá podpora mladého Izraele

Přestože je AMX-13 nepoměrně slaběji pancéřován než sovětské střední tanky T-34 a T-54, dokázaly výborně vycvičené izraelské osádky využít vysoké pohyblivosti a značné palebné síly svých lehkých strojů. Dokázaly likvidovat i těžké stroje IS-3, proti kterým používaly taktiku rychlých útoků z boku a přesně mířené střelby do slaběji pancéřovaných partií. V pozdějších letech byla část strojů přezbrojena na kanon ráže 90mm, čímž se jejich bojová hodnota dále zvýšila. V následujících letech je nahradily M48 americké výroby. Izraelci nakonec v 70. letech přistoupili k vývoji tanku Merkava vlastní konstrukce, jehož první verze vstoupila do výzbroje v roce 1979. Výroba a vývoj stále pokračují.