Izolovaná Stránská skála: Brněnský ostrov přírodních pokladů

Na jedné z „vlčích expedic“ jsme projížděli francouzským pohořím Jura. Zaparkovali jsme na příjemném odpočívadle s krásným výhledem, abychom se pokochali krajinou a zároveň vyvenčili aljašské malamuty. Kolem červeného Peugotu se procházel a pokuřoval sympatický bělovousý muž s bohatou kšticí hustých šedin. Jako pravý Francouz okamžitě s vlídným úsměvem obdivoval psy. „Odkud jste?“ zajímalo jej. „Z Česka.“ „Á, z Prahy?“ „Ne, z Brna.“ „Óóóó,“ protáhl pán, a vzápětí nadšeně zvolal: „Strrrranska skala!“ Z bělovousého chlapíka se vyklubal věhlasný francouzský paleontolog, který skalní vápencový útvar v Brně několikrát osobně navštívil …

Jedinečný vápencový lom

Na Stránské skále byl už na přelomu 12. a 13. století založen lom krinoidového vápence a těžilo se zde s různou intenzitou až do roku 1925. Na přechodnou dobu byla těžba obnovena dokonce ještě ve válečných letech 1940–1944. Odbornice na fosilie Růžena Gregorová o tomto místě říká: „Zájemcům o živou a neživou přírodu skýtá četné příležitosti studovat a poznávat na velmi malém prostoru řadu geologických a biologických zajímavostí, z nichž mnohé jsou jedinečné.“ Někteří vědci dokonce tvrdí, že ve střední Evropě neexistuje podobné místo takového významu, a to jak pro vědy přírodní, tak i historické.

Skvosty přírody mezi továrnami

Čím je vlastně Stránská skála tak výjimečná? Společně s Hády je v širším okolí Brna jedinou lokalitou s velkým množstvím živočišných fosilií jurského věku (tedy druhohor). Bylo zde rovněž objeveno nejbohatší naleziště pozůstatků pleistocénních savců, ptáků a plžů ve střední Evropě z období před jedním až půl miliónem let. A dál? Archeologická bomba: za Stránské skály pochází doklad nejstaršího používání ohně ve střední Evropě lidmi druhu Homo erectus z doby před 600 000 lety. Navíc tady bylo zjištěno sídliště lidí paleolitických kultur bohunicienu a aurignacienu, kteří využívali zdrojů místních jurských rohovců vhodných k výrobě kamenných nástrojů.

Tyto surovinové zdroje byly vyhledávány i později v pravěké kultuře s keramikou nálevkovitých pohárů. Stránská skála je také zaslíbeným ostrovem pokladů botaniků a entomologů: rostlinný pokryv je tvořen typickým stepním rostlinstvem a teplomilným hmyzem, jenž má ne ně vazbu. Například jen okřídleného hmyzu tady žije na 4 000 druhů. Přirovnání k ostrovu však sedí i v jiném rozměru. Přírodní skvost dnes totiž nemilosrdně tísní chmurné industriální zóny. Významná lokalita, která byla v roce 1978 vyhlášena Národní přírodní památkou na ploše pouhých 16,8 hektaru, leží mezi brněnskými čtvrtěmi Slatina a Líšeň. Vápencový útes na konci kopcovitého hřbetu (310 m. n. m.) se dnes vypíná nad rozsáhlým areálem podniku Zetor a na dohled brněnské spalovny a navíc jej obkličují ploty zahrádkářské kolonie.

Květy, šupiny i lovy v trávě

Na počátku jara zkrášlí Stránskou skálu fialové ostrůvky rozkvetlých konikleců velkokvětých (Pulsatilla grandis), oslnivě žluté mochny písečné (Potentilla arenaria) či žlutě kvetoucí keře dřínu (Cornus mas). Později v trávě najdete rozkvétají modré rozrazily, ve větru povlávají chlupaté osiny kavylu (Stipa capillata) a v trávě svítí bělozářka větvitá (Antherium ramosum). Botanici byli Stránskou skálou přitahováni jako můry k plameni – již v roce 1825 ji zkoumal G. F. Hochstetter a nejnovější shrnutí dosavadních poznatků pochází z roku 1996 z pera J. Čápa, R. Řepky a M. Vondrové. Je zajímavé, že přestože botanický výzkum probíhá již tak dlouho, stále ještě jsou objevovány nové rostliny.

Suchá stanoviště vápenců jsou bohatá i na zajímavé měkkýše. Velmi hojná je např. pásovka žíhaná (Cepaea vindobonensis), na stinnějších místech vás může zaujmout věžovitě vinutá závornatka malá (Clausilia parvula) a mnoho dalších.
Z obojživelníků a plazů je tady poměrně hojná rosnička zelená (Hyla arborea), která však většinou uniká lidské pozornosti – na rozdíl od rovněž hojné ropuchy obecné (Bufo bufo). Na suchých slunečných místech se daří ještěrce obecné (Lacerta agilis), ale ještěrka zelená (Lacerta viridis) tady s největší pravděpodobností již vymizela.

TIP: Pod zemí i na povrchu aneb Světoznámým územím Moravského krasu

Za vrcholícího léta narazíte i na dříve nevídaného hmyzího dravce. Přivandrovalcem z jihu je kudlanka nábožná (Mantis religiosa), která pořádá nelítostné lovy například na sarančata modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) či sarančata černoskvrnná (Stenobothrus nigromaculatus).

Pro ptáky i bezdomovce

Mezi ptáky vyniká zejména cenné hnízdiště skřivanů polních (Alauda arvensis) a ještě vzácněji hnízdících ťuhýků obecných (Lanius collurio) a bramborníčků černohlavých (Saxicola torquata). V zimním období jsem zde několikrát zastihl vzácného severního hosta dřemlíka tundrového (Falco columbarius), malého dravce s šedomodrým hřbetem, jenž proháněl sýkorky, stehlíky a strnady. Bohužel odtud zmizeli chocholouši obecní (Galerida cristata), už tady nehnízdí (i když loví) poštolka obecná (Falco tinnunculus) a zmizela i raritní hnízdiště rorýsů obecných (Apus apus), která se nacházela ve skalních štěrbinách. Jejich zmizení mohlo způsobit i rušení horolezci, kteří často využívají Stránskou skálu ke svým adrenalinovým aktivitám.

Po německých okupantech (viz Historie podzemí i nad zemí) zbyly dvě štoly. Jedna je dlouhá 333 metrů, druhá 85 metrů. Přezimují v nich netopýři, zejména netopýr velký (Myotis myotis), ale také netopýr vodní (Eptesicus serotinus), netopýr ušatý (Plecotus auritus) a vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Štoly bohužel zvláště v zimních měsících slouží jako dočasná útočiště a úkryty bezdomovcům a narkomanům.

Poklady zakleté v kameni

Vápencové útesy Stránské skály jsou významným nalezištěm zkamenělin – schránek mořských bezobratlých (lilijic, ježovek, měkkýšů, korálů atd.). K nejvzácnějším patří nálezy zubů ichtyosaurů a žraloků.

Stránská skála je i významným nalezištěm minerálů, zejména medově zbarvených kalcitů a rohovců s achátovou kresbou. Velkou vzácností jsou geody, o nichž geolog Josef Staněk říká: „Geody jsou složeny hlavně z křemene. Mají zhruba kulovitý tvar a charakteristicky silně vrásčitý povrch, ne nepodobný mozku. Výjimečně dosahují až velikosti dětské hlavy. Ve svém nitru často chovají dutinu, kterou vyplňují drobné krystaly křišťálu nebo ledvinité agregáty nažloutlého, případně nafialovělého chalcedonu či křídově bílého kašolongu. Jak rohovce, tak i geody sem zanesla v dřívější době řeka Svitava z jurských sedimentů v okolí Blanska.“ Kdo se domnívá, že v závěru předchozí věty je překlep, mýlí se. I když se to při pohledu na mapu zdá neuvěřitelné, řeka Svitava vskutku kdysi tekla přímo pod Stránskou skálou.

Velkolepá budoucnost?

Měl jsem příležitost pročíst urbanistickou studii, která má se Stránskou skálu ambiciózní plány. Kromě vybudování naučné stezky s informačními tabulemi existuje záměr vytvořit zde i archeopark, v němž by se návštěvníci seznámili s dějinami a nálezy této významné lokality. Plánuje se i zřízení příměstské farmy se stádečkem ovcí případně koz, aby byly zelené plochy udržovány přirozenou pastvou. Jako konzervativec se trochu děsím: další zastavěné plochy na tomto nepatrném přírodním ostrůvku? Parkoviště? Nájezdy turistů? Byl by to vůbec schopen maličký prostůrek obklíčený civilizací bez závažnější újmy přežít? Možná jsem ale jen nenapravitelný skeptik ...

Rady do batohu

K návštěvě vám poslouží obyčejná mapa města Brna, neboť místo je v dosahu městské hromadné dopravy. O Stránské skále se můžete dočíst v mnoha populárních i odborných publikacích, přičemž lze doporučit např. knihu Ladislava Kováře: Toulky Moravou. V roce 2001 vydalo Moravské zemské muzeum ve spolupráci se Sdružením pro ekologickou výchovu a ochrany přírody Rezekvítek zasvěcenou brožuru: Stránská skála – výjimečná lokalita. V roce 2006 vydal časopis Veronica 17. zvláštní vydání: Panonské stepní trávníky na Moravě, kde najdete i charakteristiku Stránské skály.

Historie podzemí i nad zemí

Stránská skála ukrývá ve své hrudi několik puklinových jeskyní i uměle vytvořených štol. V roce 1910 při odstřelu lomové stěny (Stránská skála byla tehdy lomem) se objevila nová prostora právě ve dnech, kdy tu hledal fosilie J. Woldřich, soukromý docent Karlovy univerzity. Nenápadná jeskyňka obsahovala nepřeberné množství velkých kostí. Unikátním nálezem byl především trhák šavlozubého tygra (tehdy první nález severně od Alp vůbec). Objeveny byly však i kosti lvů, hyen, medvědů, slonů, vlků, koní a turů a dokonce i ohniště a opálené kosti. Dnes již víme, že tyto předměty svědčící o přítomnosti člověka, pocházejí z meziledové doby (zvané cromer), jejíž počátek klademe do doby 790 000 let př. n. l. Ke konci tohoto období (asi před 600 000 lety) obývali jeskyni Stránské skály lidé rodu Homo erectus (předchůdci dnešních lidí).

Medvědí jeskyně

Za druhé světové války byla na území dnešního podniku Zetor německá továrna Flugmotorenwerke Ostmark produkující letecké motory. Při ražení štol ve Stránské skále, kam Němci chtěli z bezpečnostních důvodů přemístit část výroby, narazili dělníci na další jeskynní prostory. Tak byla objevena i jeskyně č. 10, později nazvaná Medvědí, která asi před 600 000 lety sloužila delší dobu jako úkryt medvědům druhu Ursus deningeri. Výzkum vedený v 80. letech 20. století odhalil vedle kostí medvědů také fosílie koní, turů a jelenů či šavlozubého tygra, popsaného jako nový druh – Homotherium moravicum.

Tábory oddělené tisíci let

Jak bylo řečeno výše, Homo erectus osídlil Stránskou skálu již před 600 000 lety. Nálezy opracovaných kamenných nástrojů z mladého paleolitu (před 35 000 lety), ale také archeologické nálezy z neolitu a eneolitu, dokazují, že lidé si území oblíbili a považovali je při kočovném způsobu života za svůj dočasný domov. Archeolog Jiří Svoboda shrnul význam Stránské skály pro osídlení pravěkého člověka těmito slovy: „Celkově je na Stránské skále nápadná nepravidelná dynamika osídlovacích procesů. Osídlení zde vrcholí v určitých etapách – ať už člověka přilákala strategická poloha tohoto nápadného útvaru, zdroje rohovců ve zdejších vápencích, či obojí. V těchto etapách sehrála Stránská skála výjimečnou a nezastupitelnou roli v moravském a evropském pravěku. Oddělují je však celá tisíciletí, kdy osídlení mizí (či nebylo archeologicky prokázáno) a přenáší se do jiných moravských regionů, jako je např. Moravský kras nebo Pavlovské vrchy.“