Islandský vodopád Gullfoss: Zlato propadlé do země
Island je zemí mnoha neobyčejných přírodních útvarů, z nichž by jen s velkými obtížemi bylo možné vybrat ten nejpůsobivější. S velkou mírou jistoty se však dá říct, že vodopád Gullfoss ležící v jihozápadní části Islandu na řece Hvítá, by byl jedním z kandidátů minimálně do první pětice.
Jméno vzniklo pravděpodobně díky zbarvení, které padající voda získává v paprscích slunce klonícího se k západu. Předtím, než vody řeky Hvítá vytvoří mohutný nařasený závoj, se řeka chová, jakoby sama očekávala, že přijde něco mimořádného. Zhruba kilometr nad vodopády se její tok prudce stáčí doleva a poté se vřítí do širokého třístupňové „schodiště“. Ve dvou skocích padá nejprve o 11 a 21 metrů dolů a pak se vrhne do 32 metrů hluboké rozsedliny, která je asi 20 metrů široká a 2,5 kilometru dlouhá. V létě tudy v průměru protéká 140 m³/s, v zimním období 80 m³/s. Nejmohutnější zaznamenaný průtok dosáhl 2 000 m³/s. Když člověk k vodopádu přichází, je závěrečná rozsedlina skryta za travnatým břehem, což působí dojmem, že obrovská masa vody prostě mizí v zemi.
TIP: Barvy islandské přírody: Horko a chlad pod polárním kruhem
Během 20. století bylo velmi zvažováno možné využití toku řeky Hvítá pro výrobu elektrické energie. Naštěstí pro vodopády, které by projekt změnil k nepoznání, zůstalo jen u záměru. Mezi lidmi se dodnes traduje, že Gullfoss zachránila Sigrídur Tómasdóttirová, dcera někdejšího majitele pozemku, na němž se vodopády nacházejí. Sigrídur hrozila, že pokud se s vodopády bude nešetrně zacházet, skočí do jejich toku. Ačkoli jí nekompromisní postoj získal četné sympatie a respekt, pravdou je, že projekt vodní elektrárny ztroskotal spíše na nedostatku financí než na její tvrdohlavosti.
