Iránský národní park Tendooreh: V roklích a kaňonech Kopet Dagu

V jedné z nejodlehlejších částí Íránu, v pohoří Kope Dág (Kopet Dag) při hranici s Turkmenistánem, najdete rozsáhlé chráněné území. Počátky ochrany přírody tu sahají až do doby posledního šáha, do roku 1969. Výměra tehdejší malé rezervace se za čtyři desítky let značně zvýšila a dnes zabírá plochu přes 700 km².

Ochrana přírody po íránsku

Tradice ochrany přírody je v Íránu skutečně dlouholetá, svou historickou obdobu má ve vymezených královských lovištích, jakýchsi „oborách“. Ani za posledního íránského šáha se na středověkých principech péče o přírodu příliš nezměnilo. Ještě v 70. letech minulého století ochrana vzácné zvěře v šáhem uznaných rezervacích znamenala také neomezené lovecké možnosti pro panovníka, jeho široký dvůr a zahraniční návštěvy.

Jak to se stavem zvěře dopadlo po islámské revoluci, lze snadno uhodnout. Mezi lid se dostala spousta zbraní a střeliva a touha napodobit svrženého šáha byla víc než lákavá. Na několika místech tak nenávratně zanikl výskyt velkých sudokopytníků. Teprve v posledních letech se stavy divokých zvířat opět zvyšují a díky introdukci se rozšiřuje i počet jejich útočišť. Jedním z nich je národní park Tendooreh (čti tendure).

Stáda ve skalním labyrintu

Tenur nebo tendur v kurdštině znamená pec. Spleť úzkých skalnatých hřbetů a hřebínků se stržemi a roklemi nejspíš lidem připomínala soustavu pecí, vyhloubených otvorů z hlíny, v jakých obyvatelé Íránu dodnes připravují chlebové placky. Krajinný ráz je opravdu pozoruhodný. Kaňony jsou pokropené křivolakými korunami jalovců, přitom nelze mluvit o lese, nanejvýš velmi řídké lesostepi. Na svazích návštěvníka čeká záplava tulipánů, mečíků, kosatců, sternbergií a dalších bylin, které všechny vyrůstají z cibulek. Už dávno není poznat, že se tu dřív hojně páslo. Na loukách uprostřed kotlin mezi vysokými stvoly divizen a trnitými polokoulemi astragalů a kamenných mechů se to hemží stovkami syslů a křečků.

Díky své morfologii, nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů a stepnímu rázu klimatu celé představuje území ideální místo pro uchování celé řady vzácných živočichů. Jde o neobydlenou lokalitu, a protože pastevectví je silně omezeno skoro na celém území, můžete tu potkat endemické kozorožce, antilopy, orly a supy kroužící nad krajinou. Kromě nich není problém narazit také na až stohlavá stáda divočáků. Zákaz konzumace vepřového v muslimském Íránu totiž vyvolává doslova přemnožení těchto zvířat. Dalším významným druhem je arakal, muflonu podobný druh horské ovce (Ovis orientalis, ovce kruhorohá), považovaný za jeho předka. Stáda tu dosahují největší početnosti v Íránu. Zdejší berani jsou nejtěžší a mají nejdelší rohy.

Na konci perského světa

Celá širší oblast je zajímavá také tím, že většinu obyvatel netvoří Peršané, ale Kurdi. Málo se ví, že je sem v 17. století poslal šáh Abbás I. z dynastie Safíjovců. V době rozkvětu středověké Persie měli strážit neklidnou hranici proti bojovným Turkmenům. Desítky tisíc se jich sem nedobrovolně vydalo z opačného konce říše a už tady zůstali – dnes tvoří spolu s afšárskými Turky, Turkmeny a perskou menšinou pestrou národnostní směsici tohoto cípu Íránu. Zatímco na perskojazyčné Íránce narazíte hlavně ve městech, venkov a zvlášť odlehlá pohoří jsou doménou minorit, často ještě nomádů.

Cesta k horám-pecím měla pro nás ráz až mýtického putování. Za poslední vesnicí se odvážně vlní nekonečné serpentiny, z nichž se otevírá pohled na chaotický reliéf: neproniknutelnou změť desítek strmých dolin, paralelně jdoucí srázy a útesy z vrstevnatého vápence. Vrásové pohoří Kopet Dag tu dosahuje šířky dobrých sto kilometrů. Takto dramaticky dříve končilo území perských šáhů, dnešní Írán – za divokým horstvem se již otvíralo území mytologického a odedávna nepřátelského Turánu (dnešní Turkmenistán), s nímž bylo podle legend Íráncům souzeno svádět nekonečný zápas.

Ohně proti levhartům

Na okraji nedostupného místa nás vyvrhl autobus náboženského kroužku. Rozjaření muži odříkali chronologii imámů a k tomu neméně bravurně české fotbalisty. Zapalte si oheň, zněla jejich poslední rada: na ochranu před vlky a levhartem, nebo jen na pár hrnků čaje, abyste vydrželi krutou horskou noc.

Plameny z diviznových stvolů, jediné dosažitelné topivo, šlehají dlouho do noci z kamenné pícky. Široko daleko jsme tu jediní lidé, ale společnosti se dočkáme předtím, než převládne soumrak. Na skalní římse vytuším stádo antilop. Dlouho postojí v pozoru, než zmizí za srázem. Dravci, kteří krouží nad námi, asi budou orli královští, hned několik ptáků rozpřáhlo obří křídla nad ztichlou horskou dolinou. Nejdramatičtější setkání se zvěří ale zažijeme časně ráno. Stádo divokých prasat v počtu několika desítky šedých zvířat se postaví kolmo ke mně. Už už se chystají rozběhnout, ale nakonec se naštěstí otočí, přeběhnou měkké sedlo a zmizí v údolí.

Íránský pól mrazu

Přestože je začátek května, probouzíme se do silného mrazu. Drobné lístky divokého jetele jsou zmrzlé na kost a obalené jinovatkou. Tak nás vítá jedno z nejchladnějších míst v Íránu. Mrazy tu pravidelně jdou dlouho do jara a v zimě není až tak výjimečně až -30 °C, vzácně až -40 °C. Při pohledu na mapu je jasné proč.

TIP: Íránská metropole Teherán se propadá o 25 centimetrů ročně

Přestože jsme na stejné rovnoběžce jako jižní Středomoří, asijský kontinent má zcela jiné podmínky. Mrazivý vzduch ze Sibiře se občas přelije přes pohraniční hory a zasáhne hluboko do vnitrozemí iránského severovýchodu. V létě naopak převažují větry od jihu, až na výjimky nezaprší a přes den běžně panují čtyřicetistupňová vedra.