Individuální výkony německých pilotů: Husarské kousky stíhačů Jagdwaffe (2)
Piloti německého stíhacího letectva – Jagdwaffe často převyšovali své protivníky osobní iniciativou. Rozhodností a agresivitou dokázali mnohdy zvrátit ve svůj prospěch výsledky zcela beznadějných akcí
Od začátku února 1942 se část eskadry JG 27 nacházela na severoafrické základně Martuba. Polohu letiště Britové dobře znali, a tak na ně často útočili. K jednomu takovému přepadu došlo i večer 15. února, kdy německá hlásná služba trestuhodně zaspala a k základně se nečekaně přiblížila velká formace dvaceti Curtissů Kittyhawk od 94. a slavné 112. perutě RAF.
Žraloci útočí
Druhá jmenovaná jednotka patřila k nejúspěšnějším v řadách Královského letectva a do širšího povědomí vstoupila především charakteristickými žraločími tlamami na přídích svých strojů. Dvacítka kittyhawků se přehnala nad letištěm Martuba a kropila vzletovou dráhu záplavami střel ráže 12,7 mm. Nálet zastihl na zemi i Obfw. Otto Schulze. Přes nízkou hodnost šlo o velmi zkušeného stíhače, který měl tou dobou na kontě již 39 sestřelů.
Útoku na svou základnu nehodlal nečinně přihlížet a vyrazil ke svému stroji. Mechanici před náletem opravovali jeho motor, který měl proto sejmuté kryty. Když však zpozorovali pádícího Schulze, okamžitě pochopili jeho úmysly a dali se do práce. Kryty bleskově zapadly na místo, další dva muži zatím roztočili kliku startéru a Daimler-Benz se rozeřval na plný výkon. Schulz se mezitím nasoukal do popruhů padáku a usadil se v sedačce Messerschmittu Bf 109 F-4 Trop. Do půl minuty letoun vyrazil po vzletové dráze.
Proti přesile
Britské stíhačky už odlétaly, ale Schulz měl rychlejší stroj a několik kilometrů od Martuby je dohnal. Je velmi pravděpodobné, že piloti 94. perutě osamoceného stíhače vůbec nezpozorovali. V rozmezí tří minut poslal Schulz k zemi tři kittyhawky a po chvíli ještě čtvrtý. Jeho vítězství je o to cennější, že britské záznamy ho potvrzují v plném rozsahu a čtyři kittyhawky 94. perutě se z akce skutečně nevrátily. V jednom z nich nalezl smrt velitel jednotky S/Ldr. Ernest Mason, letecké eso 18 potvrzenými vítězstvími.
Let Otto Schulze ale ještě nekončil. Asi po pěti minutách totiž narazil na vracející se stíhačky od 112. perutě a znovu zaútočil. Svou palbou těžce poznamenal jeden kittyhawk, ale britský pilot tentokrát zvládl dostat letoun na mateřské letiště. Celá akce netrvala ani deset minut a Schulz se již vracel nad Martubu a zakýval křídly na znamení vítězství. Všichni na zemi se radovali ze sestřelu, stroj však začal stoupat a ještě jednou nalétl na letiště. Schulz opět zakýval křídly, otočil se a zakýval potřetí a pak počtvrté a popáté! Na zemi propuklo obrovské nadšení. Ještě ten večer mu mechanici v letištním baru na krk připjali velký, z plechu vystřižený, „Rytířský kříž”. Ten pravý mu za několik dní předal osobně maršál Albert Kesselring.
Bujarý večer
Major Josef Priller měl v červnu 1944 na kontě již 96 sestřelů a velel JG 26 u průlivu La Manche. Krátce před spojeneckým vyloděním ale velení Luftwaffe rozhodlo většinu jednotky přesunout dál do vnitrozemí a na letišti u Lille zůstala pouze štábní letka této eskadry. Z Prillera tak po dlouhé době spadla tíže velení a večer 5. června spolu se svým „číslem“ a přítelem Uff z. Heinzem Wodarczykem se rozhodl ztrestat několik lahví koňaku. Do postelí doklopýtali pozdě po půlnoci a Prillerovi připadalo, že spal jen několik okamžiků, než se rozdrnčel telefon.
Když nahmatal sluchátko, ozval se mu operační důstojník 2. stíhacího sboru a oznámil mu, že právě začala invaze a že má u své JG 26 vyhlásit pohotovost. V Prillerovi vzkypěla zlost a rozeřval se na důstojníka: „Copak vy hlupáci nevíte, že tu mám jen dvě mizerná letadla? Komu si, k čertu, myslíte, že mám vyhlásit pohotovost? Já už jsem v pohotovosti, Wodarczyk je v pohotovosti!“ Pak praštil sluchátkem. Telefon ale později zazvonil znovu a Priller se dozvěděl, že jeho JG 26 dostala rozkaz k přesunu do Poix a že tam má odeslat i zbytek pozemního personálu.
Výlet nad invazní pláž
Dostal informaci, že invaze probíhá v Normandii u Caen a že tam má podniknout průzkumný let. Zařídil tedy vše potřebné a šel pro Wodarczyka, kterému před startem řekl: „Zůstali jsme jen my dva. Nesmíme se proto od sebe oddělit. Hlavně dělej všechno přesně jako já a sleduj každý můj pohyb! Létáme spolu už dlouho, ale nemyslím, že se dnes vrátíme.” Po vzletu se drželi co nejníž nad zemí a snažili se tak uniknout stovkám nepřátelských letounů. Pak vystoupali do mraků, z kterých se vynořili přímo nad invazní pláží Sword u Sienské zátoky.
Naskytl se jim fantastický pohled na flotilu lodí táhnoucí se od obzoru k obzoru. Invazní čluny chrlily pěchotu přímo pod nimi. Priller popřál Wodarczykovi hodně štěstí a sklopil nos svého Fw 190 k útoku. Nebylo potřeba mířit, oba Jagdflieger přelétali nad pláží plnou vojáků, drželi prst na spoušti a pálili ze všech hlavní. I když se také stali terčem intenzivní protiletadlové palby, zůstali nezasaženi, po jednom průletu oba přitáhli a vystoupali zpět do mraků, aby se ukryli před nepřátelskými stíhačkami, jež viděli vysoko nad sebou. Priller i Wodarczyk měli obrovské štěstí, že navzdory mnohonásobné přesile oba unikli a bezpečně přistáli na domovském letišti.
