Ikony své doby: Sedm legend trhu, kterým na svět pomohla náhoda
Coca-Cola, džíny, stavebnice LEGO, zapalovače Zippo i motorky Harley-Davidson dnes již nepochybně patří mezi světové legendy. Za vznikem většiny z nich přitom stála náhoda, přičemž mnohé se zrodily v Americe – díky šikovným mozkům a rukám emigrantů, kteří tam koncem 19. století přišli hledat lepší svět
Společnost: Harley-Davidson Založena: 1903, USA, Milwaukee Ikony: modely JH „Two-Cam“ (1928), Hydra-Glide (1952), Electra Glide (1965), FX Super Glide (1971)
Motorky Harley-Davidson, které dnes více než co jiného představují synonymum svobodného životního stylu, vznikly vlastně opravdu pro zábavu. Jejich „otcové“ – ve skutečnosti dvacetiletí mladíci a potomci anglických emigrantů Arthur Davidson a William Harley – si prostě chtěli urychlit časté cesty k jezeru. A tak je napadlo přišroubovat k obyčejnému jízdnímu kolu benzinový motor. Svou myšlenku ovšem dále rozpracovávali a již v roce 1903 spatřil světlo světa jejich „stroj číslo jedna“. Dokázal vyvinout rychlost až 60 km/h a jezdil i do kopce. Podnikaví mladíci motorku prodávali za 200 dolarů (asi 112 tisíc korun v dnešních cenách) a zakázky se jen hrnuly. Není divu – ceny automobilů se tehdy pohybovaly v řádech tisíců dolarů. Ocelový orel, symbol jejich nově založené firmy Harley-Davidson (H-D), mohl hrdě vzlétnout.
Bezstarostná jízda
S trochou nadsázky lze říct, že jejich společnost v následujících desetiletích přežila vše: velkou hospodářskou krizi, období špatné kontroly kvality, finanční propad i konkurenci levnějších a zpočátku dynamičtějších japonských výrobců. Stačila si však přitom připsat hned několik legendárních kousků. Jeden takový vznikl roku 1952 pod označením Hydra Glide: na jeho slávě se pak velkou měrou podílel i film Divoch s Marlonem Brandem v hlavní roli, v němž se záporný hrdina proháněl právě na této „těžké mašině“. V 60. letech se harleye staly doslova reklamou na svobodu, poté co se objevily v kultovním snímku Easy Rider (Bezstarostná jízda). Model FLH Electra Glide (1965) dodnes tvoří zlatý standard amerických motorkářů.
Ačkoliv firma prošla mnohými krizemi a její motorky byly svého času spojovány s temným podsvětím, nakonec si dokázala místo na trhu udržet. Stále platí, že pro většinu lidí je jakýkoliv „svalnatý“ motocykl prostě „hárlej“ a stejně tak slavná značka evokuje představu chopperu – v obou kategoriích má přitom H-D na všech kontinentech už dlouho silnou konkurenci. Každoročně pak vyjede na silnice na 300 tisíc nových modelů, jejichž základní pořizovací cena se pohybuje v přepočtu kolem čtvrt milionu korun. (foto: Unsplash, CC0)
Modrý zázrak z plachet
Společnost: Levi Strauss & Company Založena: 1853, San Francisco, USA Ikona: džíny (1873)
Když původně německý obchodník židovského původu Levi Strauss (rozený Löb Strauss) emigroval v roce 1853 do Kalifornie, zlákala jej jako statisíce jiných zlatá horečka. Zlatokopem se však nikdy nestal. Správně si totiž spočítal, že zástupy mužů lačnících po snadno získaném bohatství budou potřebovat patřičné vybavení. Zaměřil se tedy na výrobu stanů a plachet na koňské povozy a brzy se zrodil úspěšný obchodník.
Historie džínů se začala psát v den, kdy Straussovi dovezli novou levnou režnou látku z francouzského města NÎmes (název materiálu denim má původ právě ve spojení „de NÎmes“, tedy „z NÎmes“). Plachty na povozy, které z ní jeho dělníci ušili, však představovaly absolutní propadák. Nešťastný Strauss se chtěl materiálu rychle zbavit, a nechal tedy z hnědého stanového plátna našít pánské montérky pro zlatokopy. Ani ty se však nesetkaly s ohlasem. Obchodník nakonec dostal spásný nápad: pracovní kalhoty prostě namočil do modrého bavlnářského barviva „bleu de Genes“, které tehdy nakupoval z italského Janova. Světlo světa tak spatřily modré montérky, pro něž se po zkomolení názvu „Genes“ postupně vžil název jeans, česky džíny.
Nýtované montérky
Jejich popularita prudce rostla, a to i přes drobné nedostatky – kalhoty totiž často praskaly na těch nejnevhodnějších místech. I s tím si však Strauss brzy poradil: opatřil kapsy kovovými nýty a roku 1873 si nechal tento vynález patentovat. Udělal však chybu, neboť nezahrnul do patentu své modré montérky jako celek, ale pouze zmíněné cvoky na kapsách. Kvůli právní mezeře jej pak brzy začali napodobovat další výrobci – především Wrangler nebo Lee –, kteří zákazníkům rovněž nabízeli modré denimové montérky, ovšem bez nýtů.
K nýtům se váže i jedna trochu úsměvná historka: Původně byl jeden zpevňující element umístěn také na dolním konci krytu zipu, kovbojové či zlatokopové si však večer rádi sedli k ohni, kde se kovový nýt rychle zahřál. Když se pak majitel kalhot postavil a žhavý kousek kovu přišel do styku s intimními partiemi… Strauss však umístění nýtů rychle upravil a pohromu zažehnal.
Modré a stříbrné plátno
Během následujících desetiletí se původně hornický stejnokroj rozšiřoval nejprve mezi rebelující mladíky a později napříč celou společností. Jakmile jej pak na filmovém plátně oblékly takové hvězdy jako James Dean nebo Marilyn Monroe a výroby se chopili světoví návrháři, bylo definitivně rozhodnuto. Džíny se staly nezbytnou součástí šatníku milionů lidí po celém světě – jen v USA se jich každoročně prodá na 450 milionů. (foto: Levi Strauss)
Sladká náhražka morfia
Společnost: Coca-Cola Založena: 1886, Atlanta, USA Ikona: nápoj Coca-Cola (1886)
Když se válečný veterán z americké občanské války John Stith Pemberton (1831–1888) vracel v roce 1866 do rodné Georgie, mohl si na jednu stranu gratulovat: přežil smrtelné zranění. Zároveň si však ve válečné vřavě „uhnal“ silnou závislost na morfiu. A právě tomu paradoxně vděčíme za vznik Coca-Coly – nápoje, kterého se dnes po celém světě denně zkonzumuje na 1,7 miliardy lahví či plechovek. Původně vystudovaný lékárník Pemberton totiž začal ve snaze zbavit se závislosti na opiátech experimentovat se vším, co mu přišlo pod ruku. Výsledkem se stal „lektvar“ obsahující různé přísady včetně tehdy populárního kokainu a alkoholu. Svoji odvykací medicínu nazval válečný veterán Pembertonovo francouzské víno koky a doporučoval ji zároveň na řadu žaludečních, ledvinových i nervových chorob. Oblíbený preparát měl však jednu zásadní nevýhodu – z vyléčených narkomanů se stávali alkoholici.
Karamelové osvěžení z koky
Už roku 1888 si proto Pemberton (také pod vlivem vlny prohibičních opatření) zaregistroval nealkoholickou verzi svého vynálezu nazvanou Francouzské víno koky. Karamelově zbarvený sirup, který dal po smíchání se sodou osvěžující a povzbuzující nápoj, nabídl poté k prodeji v jedné atlantské lékárně. Vymyslel pro něj název Coca-Cola a podpořil jej i první reklamou v tisku. Právě v ní se poprvé objevilo také legendární logo, jehož autorem se stal Pembertonův společník Frank Robinson. Ten by měl jistě radost z faktu, že jeho stále používaný červeno-bílý výtvor znalo v roce 2013 celkem 94 % světové populace. Na druhou stranu by se o něj zřejmě pokoušely mrákoty, neboť si logo nikdy nezaregistroval, a připravil tak sebe i své dědice o hotové jmění.
Všichni pijeme Colu
V roce 1888 Pemberton zemřel a do vedení firmy se dostal Asa Candler, který v ní o rok dříve koupil třetinový podíl. Roku 1892 tak vznikla obchodní společnost The Coca-Cola Company a zahájila řadu agresivních reklamních kampaní – Cola se objevila na táccích, kalendářích a hodinkách a všudypřítomně se usmívala z billboardů či stránek tisku. Ženy, muži i děti – všichni šťastně popíjeli bublinkový karamelový drink a nikdo si nelámal hlavu s tím, že až do roku 1906 nápoj stále obsahoval extrakt z koky. Od roku 1894 se Cola začala prodávat v lahvích, což otevřelo dveře pro její export do celého světa. Dnes patří společnost k jednomu z nejmocnějších ekonomických impérií a se svými ročními tržbami 35,1 miliardy amerických dolarů (asi 720 miliard korun) zaujímá v tomto ohledu na světovém žebříčku 84. příčku.
Tajemství prozrazeno?
V roce 2011 obletěla svět zpráva, že originální Pembertonův recept, střežený po léta v trezoru v Atlantě, byl prozrazen. Ukázalo se tak prý, že mimo základní suroviny, které tvoří kyselina citronová, kofein, cukr, limetková šťáva, vanilka, karamel a voda, má Coca-Cola obsahovat rovněž ingredience „tajné“. Jedná se o pomerančový a citronový olej, muškátový oříšek, koriandr a neroli (silice z květů pomerančovníku) namíchané v přesně popsaných poměrech. (foto: Unsplash, CC0)
Kdyby roku 1924 v nábytkářské dílně dánského truhláře Oleho Kirka Christiansena nepropukl silný požár, možná bychom se fenoménu barevných kostiček LEGO nikdy nedočkali. V nové dílně se totiž Christiansen začal kromě nábytku věnovat i výrobě dětských dřevěných hraček. V roce 1947 se mu dostal do rukou vzorek tzv. samostojících kostek, jež vyráběla britská společnost Kiddicraft. Christiansenovi se původní didaktická pomůcka britského psychologa Hilaryho Fishera Page zalíbila, něco se mu na ní ovšem nezdálo. Rozhodl se ji proto zdokonalit: na horní straně přidal kostkám několik výstupků a dole naopak hranaté otvory, načež bylo možné dílky snadno spojit a následně zase rozdělit.
Hrajte si dobře
Kostky nové stavebnice opustily jeho dílnu poprvé roku 1949, a to pod názvem LEGO, jenž vznikl spojením dánských slov „leg godt“, v překladu „hraj si dobře“. Novinka ovšem hned zpočátku propadla, neboť zákazníci odmítali vyměnit tradiční dřevěné kostky za náhražky z plastu. Roku 1954 však přišel Christiansen společně se svým synem Godfredem na revoluční myšlenku – vytvořit z kostiček jakýsi nekonečný „hračkový systém“, s jehož pomocí bude možné vytvářet v podstatě neomezené množství modelů. K tomu nicméně ještě museli zdokonalit spojovací prvky.
Finální podoba kostek s výstupky a otvory, jak ji známe dnes, tak spatřila světlo světa v roce 1963. Tehdy už však barevná stavebnice slavila mezinárodní úspěch a těšila se oblibě dětí všech věkových skupin po celé planetě. I dnes představuje LEGO jednu z nejpopulárnějších dětských hraček: celkově se ročně vyrobí neuvěřitelných dvacet miliard kostek, což představuje asi trojnásobek počtu obyvatel Země… (foto: Pixabay, CC0)
Plamenný symbol
Společnost: Zippo Manufacturing Company Založena: 1932, Bradford, USA Ikona: zapalovač Zippo (1933)
Historie zapalovače Zippo se začala psát v 30. letech 20. století v country klubu v pensylvánském Bradfordu. Jistý George G. Blaisdell se tam tehdy stal svědkem „zápasu“ svého přítele s běžně užívaným rakouským zapalovačem. Tzv. rakušák byl nepraktický hned z několika důvodů: jeho použití vyžadovalo obě ruce a navíc stále hrozilo, že se jeho stěny z tenkého materiálu promáčknou. Blaisdell se proto rozhodl zmíněné komplikace odstranit a zapalovač vylepšit. Nechal si na zakázku vyrobit zvláštní obdélníkovou schránku, na kterou připevnil víčko s pantem. Zároveň však svému vynálezu ponechal původní tvar komínku, jenž chránil plamen před větrem. Jeho zapalovač tak nejen dobře vypadal, ale byl také vysoce funkční. První kusy začal Blaisdell prodávat již roku 1933, a to za necelé dva dolary. Název odvodil ze slova „zipper“ (česky zip) a výrobek ověnčil nepříliš kreativním, nicméně funkčním sloganem: „Zippo funguje, nebo je zdarma opravíme.“
Vojenský marketing
Další vývoj výrobku ovlivnila paradoxně v pozitivním slova smyslu druhá světová válka. Jakmile se do ní Američané zapojili, zastavila totiž společnost Zippo veškerou výrobu pro běžné spotřebitele a soustředila se výhradně na dodávky pro vojáky. Bytelné zapalovače ze železa s charakteristickým nátěrem zvaným „black crackle“ se tak staly doslova ikonami symbolizujícími odvahu amerických mužů.
Dnes se legendární zapalovače Zippo vyvážejí do více než 160 zemí světa a jejich design se až na drobné úpravy v podstatě nezměnil. Od roku 1933 se jich vyrobilo přes 500 milionů kusů a firemní továrny jich ročně vyprodukují více než šest milionů; jeden kus se přitom prodává zhruba za 14 dolarů (asi 280 korun). (foto: Pixabay, CC0)
Útočná puška místo sekačky
Výrobce: zbrojovky SSSR Konstruktér: M. T. Kalašnikov (1919–2013) Ikona: útočná puška AK-47 (1947)
Útočná puška Kalašnikov měla původně sloužit k ochraně sovětské vlasti. Řízením osudu ji později s oblibou využívali Američané ve Vietnamu a po rozpadu SSSR se tisíce kusů ilegálně rozprodaly napříč všemi kontinenty. Skončily tak mimo jiné v arzenálu teroristických organizací i vojáků v afrických zemích, kde dokonce v několika případech „zdobí“ státní vlajku.
Legendární zbraň zkonstruoval vyučený zámečník Michail Timofejevič Kalašnikov, rodák z altajské vesnice Kurja. Náhoda tomu chtěla, že v rámci své služby za druhé světové války utrpěl v roce 1941 těžké zranění ramene. Při zotavování se pak šikovný technik dostal v lazaretní knihovně k materiálům o konstrukci zbraní. První verze opakovací pušky tak na sebe nenechala dlouho čekat a testování dopadlo na jedničku. Kalašnikova převeleli do Hlavního dělostřeleckého úřadu (GAU) a v roce 1947 byl pověřen konstrukcí nové automatické pušky. Výroba zbraně, která vstoupila do historie pod označením AK-47 (Avtomat Kalašnikova obrazca 1947, později prostě Kalašnikov), započala roku 1949. V průběhu následujících desetiletí sjelo z výrobních linek sedmdesát milionů kusů.
Výstřely v bahně
Genialita „ákáčka“ přitom spočívá v jeho jednoduchosti a zároveň spolehlivosti. Jelikož Kalašnikov dobře věděl, že technické možnosti sovětských zbrojovek jsou omezené, navrhoval nový typ AK-47 s tím, že se většina komponent prostě nevyrobí zcela přesně. Předpokládal také, že ani případné opravy nebudou dokonalé a pravděpodobně se budou provádět hrubými nástroji, například kladivem. Jeho zadání proto znělo jasně: spolehlivě musejí fungovat pouze dva díly – hlaveň a závorník. Zbraň o hmotnosti 4,3 kg, využívající původně náboje 7,62 × 39 mm, je tudíž natolik odolná, že ji lze nasadit prakticky v jakýchkoliv podmínkách (AK-47 vystřelí dokonce i ponořená do bahna). Kalašnikov však na sklonku života několikrát vyjádřil nad použitím (a zneužitím) svého „dítěte“ značné rozpaky. „Možná by bylo lepší, kdybych přišel s něčím, co mohou lidé používat bezpečně. Třeba se sekačkou na trávu,“ pronesl prý 93letý vynálezce krátce před svou smrtí. (foto: Profimedia)
Pécéčko válcující svět
Společnost: IBM (International Business Machines Corporation) Založena: 1888, USA, New York Ikona: IBM 5150 (1981)
Počítačovou sestavu složenou z procesoru, monitoru, klávesnice a myši netřeba představovat. Osobní počítač, PC (z anglického „personal computer“) neboli pécéčko či písíčko dnes totiž tvoří neodmyslitelnou součást valné většiny našich pracovních stolů. Pojem PC sice zhruba od 70. let 20. století používala společnost Apple, velmi podobné počítače však tou dobou produkovaly i další firmy jako Hewlett-Packard či Texas Instruments.
PC jako značka
V roce 1981 představila společnost IBM světu svůj počítač s celkem nudným označením 5150, který brzy dostal i komerční název – IBM PC. Na tehdejší dobu nízká cena 1 565 dolarů (asi 89 000 Kč v dnešních cenách) a možnost univerzálního použití mu zajistila úspěch i proti tak zavedené konkurenci, jako byly firmy Commodore, Atari nebo Apple.
U názvu PC už IBM zůstalo a následovaly další, vylepšené varianty: IBM PC XT a IBM PC AT. Tyto stroje ovládly trh, a éra PC tak mohla začít – i drtivá většina dnešních stolních počítačů a notebooků stále navazuje na tuto „historickou“ linii a je s ní do jisté míry kompatibilní. Pro samotné IBM jde však o minulost: firma přestala v roce 2004 oblíbená PC vyrábět, a to hlavně kvůli neschopnosti konkurovat ještě lacinějším asijským výrobcům.
Dodejme, že svět informačních technologií se žene kupředu skutečně mílovými kroky, a tak už v roce 2013 hlásili odborníci v oblasti prodeje počítačů další revoluci. V současnosti se již mluví o éře post-PC (tedy „po PC“) a do popředí se derou především tablety a chytré telefony. (foto: Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0)