Idyla krvelačných šelem: Zatracovaná hyena skvrnitá zblízka

Mohutná, slinami zkrápěná tlama hyeny vyzbrojená strašlivými tesáky a silou, která dokáže drtit ty největší stehenní kosti slonů, postupně přechází do masivního a svalnatého krku. Široká hruď na vysokých předních nohách se až groteskně ztenčuje v subtilní zadek na kratších zadních nohách. Podivně zakončené tělo hyeně spíše dodává na důstojnosti. Pohled do očí predátora vytváří iluzi, že toto zvíře má jen obrovskou tlamu. Nic víc.

Nemilosrdný lov hyení smečky

Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta) je nekompromisní a krutý zabiják. Hyení smečka dokáže strhnout i statného buvola, dlouhými rohy vyzbrojenou antilopu kudu nebo mohutnou antilopu losí. Šelma skolenou kořist nezardousí, jako to dělají lvi, ani jí po vzoru levharta neprokousne hrdlo. Ulovenou kořist začnou hyeny trhat zaživa.

Smečka svou váhou drží a na zemi zatěžuje o život bojující zvíře. Nejrychlejší lovci se zatím vrhnou k nejzranitelnější a nejměkčí části zvířecího těla – ke konečníku. Řitním otvorem se silné čelisti vmžiku prokousají ke vnitřnostem, které za bolestivého naříkání oběti vytrhávají z jejího těla a polykají. Krvavé hlavy mizí v útrobách zvířete, jež zoufale buší kopyty do sluncem ztvrdlé země a v posledních křečovitých impulsech se ještě snaží bránit. Marně. Nápor smečky je nepředstavitelný a jediný dospělý člen smečky dokáže silou tlamy držet zvíře dlouhé minuty. Vypadá to drasticky, ale kořist je do deseti minut mrtvá a patrně zakouší méně bolesti než například rdoušené oběti lva.

Srst hyen nasáklá krví přidává těmto nemilosrdným tvorům ještě více na jejich nechvalné pověsti. Už tento krvavý způsob lovu zřejmě v lidech vytváří názory o „bestiích z podsvětí“, které nikdy neměly spatřit světlo světa.

Kluk, nebo holka?

Krutý a na první pohled až příliš krvelačný lov je možná částečně dán stejně nemilosrdným přírodním výběrem, jemuž je každá hyena podrobena. Vše začíná už u rozmnožovacích návyků těchto poutníků savan. Ani zoologové nemusí na první pohled rozeznat samce od samice. Velikostně se totiž pár nijak výrazně neliší a typický šourek, podle nějž i laik na první pohled rozezná zásadní rozdíl mezi samcem a samicí, najdeme u obou zvířat páru. Vaginální pysky se u samic vývojem sevřely a vytvořily falešný šourek. Rozmnožovací orgán samice je jakoby zkroucen do ruličky a výrazně vystupuje z těla ven – přesně v místech, kde se běžně nachází samcův penis. Podivně vyhlížející orgán se odborně nazývá pseudopenis a je ve skupině savců ojedinělým unikátem.

Bolestivě započatá cesta

V důsledku neobvyklé tělesné stavby je pro samičky hyen milostný akt opravdu zásadní životní zkouškou. Samec se musí v roztouženém opojení dostat do téměř stejně velkého orgánu samice, což je pro jeho partnerku velmi bolestivé a velmi často dochází k závažným zraněním. Dychtivý a rozrušený samec v krajních případech samičí pohlavní orgán roztrhne a partnerka na následky takového zranění vykrvácí. Mnoho samic proto po prvním spáření umírá.

Započatá životní cesta matky však pářením nekončí a další děsivou zkušeností je porod. Muka, kterými při porodu prochází i jiná zvířata z čeledi savců, se u mladých samiček hyen stupňují. Mladá nezkušená samice musí porodit své potomky zmiňovaným pseudopenisem a vytlačit je přes tuto zúženou trubici. Bolestivý porod mnohdy smutně vyvrcholí. Samici se buď nepodaří dostat mláďata ven a po čase umírá ve strašných křečích. Další možností je, že dojde ke zranění roztržením rozmnožovacího orgánu a mladá matka příchod potomka na svět opět nepřežije. Dle odhadů umírá při prvním vrhu až deset procent samic.

Logika nevyhnutelné krutosti

Aby toho v krutém životě hyen nebylo málo, sotva narozená mláďata uposlechnou evoluční volání, a velmi brzy si to rozdají v boji na život a na smrt. Samice běžně rodí jednoho až dva potomky a ve většině případů se prvorozený během prvního týdne vrhne na svého mladšího sourozence a sotva prořezanými zoubky jej zakousne. Výběr je dokončen. Nemilosrdný, krutý, který dává právo přežít jen tomu nejsilnějšímu.

Nabízí se otázka, zda je náš pohled na život skvrnitých šelem oprávněný. Odsuzujeme krutost hyen dříve, než pochopíme striktní pravidla přírodního výběru. Přísná selekce mladších jedinců v období dospívání z nich dělá tvory, kteří každý den musí bojovat o právo na život. Mnohdy zdánlivě kruté zabíjení a pojídání zraněného zvířete zaživa má nemilosrdnou logiku. Hyeny prostě chtějí žít.

Nečekaní „stopaři“

Při hodnocení „charakteru“ hyen je navíc potřeba vidět tyto tvory i v jiných životních situacích. Sám jsem k tomu měl skvělou příležitost, když jsem spěchal do nejbližšího místa noclehu u řeky Olifants (v jihoafrickém Krugerově národním parku) a mizící slunce povážlivě krátilo můj čas. Zbývalo mi už jen dvacet kilometrů. Pokud bych dodržoval povolenou čtyřicetikilometrovou rychlost, cesta by mi trvala už jen půl hodiny.

S poslední hodinou dne, kdy se světlo láme v tmu, přichází v afrických parcích noc plná strachu, lovu a zabíjení. Jedni spěšně hledají bezpečný úkryt, druzí slídí po potenciální kořisti. Nastává čas jekotu, kvílení, skučení… Čas ostrých zubů a zaťatých drápů. Právě toto je mé nejoblíbenější období.

Míjím hodně zarostlý úsek a kromě dvou slonů a několika ustrašených impal nevidím žádnou zvěř. Cesta se zužuje a já začínám být trochu zklamaný z okolní krajiny. V hustě rostoucí zeleni nemám šanci spatřit žádnou kočku, kterou vždy na závěr dne toužebně vyhledávám… Najednou se v hluboké příkopě pohne černý stín. Málem jsem jej přehlédl a musím zařadit zpátečku, abych se přesvědčil, zda mne jen neklamal zrak. Možná to byla jen cibetka nebo pár veverek, které se vyděšeně přikrčily před projíždějícím automobilem. Třeba mám z celodenního hledění do neznáma mžitky před očima a za každým pařezem, kamenem a rozpadlým termitištěm vidím predátora. Nakloním se z auta a snažím se něco spatřit v hluboké noře mizící pod cestou. Najednou z ní vystrčí hlavu hyena a po chvilce nejistoty se uloží do špinavého prachu vedle pelechu. Pak dostane odvahu i několikatýdenní štěně, které se s chutí vrhne matce na břicho a začne hltavě sát mléko.

Idyla v široké rodině

Zprvu jsem si říkal, že osamocená matka je velmi odvážná. Jenže pár byl velmi dobře jištěn. Z neprostupného houští a zpoza kmenů se začaly objevovat mordy hyeních hlav a okolo auta se během chvilky shromáždila snad celá rodina. Napočítal jsem šestnáct členů a nejodvážnější samci začali očichávat pneumatiky. Dorostenci a příliš malá mláďata posedávali opodál a s napětím sledovali starší bratry, otce a matky. Ti všichni využívali rozpálené cesty a ještě naposledy sbírali trochu tepla před nadcházející studenou nocí. Měl jsem stažené okno a hřbet mohutné hyeny se otíral o bok mých dveří. Zvedla hlavu a její čenich byl v úrovni oken. Skupina si lehla před auto a vyhřívala se.

Mláďata se pohledem na rozvážné dospěláky uklidnila a taky se odvážila blíž. Miminko se skvrnitou kůží dřeplo vedle auta a udělalo loužičku. Označilo si budoucí teritorium, nebo jen chtělo přerazit pachovou stopu rozpálených pneumatik. Další dvě mláďata se navzájem očichávala a po chvilce přísných a nebezpečných pohledů se do sebe pustila s důrazem starých lovců. Pravděpodobně nešlo o sourozence, ale o mláďata různých matek, která si jen potřeboval upevnit postavení. Možná si kousáním do krku vzdáleného bratrance trénovala způsob lovu, který je jednou bude živit.

Proměna s příchodem noci

Dvacet minut uběhlo jako okamžik a hyeny přijaly vozidlo do svého klanu. Ležely okolo, opíraly se o pneumatiky, drbaly se o nárazník a v zrcátku jsem viděl nohy natažené pod horkým výfukem. Smířil jsem se s tím, že poruším pravidla národního parku, přijedu pozdě a místní hlídači bran budou zuřit.

Noc už tmavým pláštěm překryla usínající savanu a šedohnědě skvrnitá těla hyen začala postupně splývat s temnotou. Žluté oči se proměnily v ďáblovy lampičky. Zvířata se začala postupně zvedat, napínat šíje vysoko k prvním hvězdám, k vycházejícímu měsíci. Čenichy nasávaly vlhký vzduch a chřípí se téměř nepozorovaně vlnilo. Vzorné matky dosud kojící potomky uklidily své ratolesti do nor a přísným pohledem jim uložily zákaz vycházení. Roční sourozenci se bok po boku přidávají ke svým otcům a matkám, aby dostáli povinnosti a pomohli zajistit potravu pro všechny členy smečky. Mírumilovné uskupení láskyplně chránící slabší členy rodiny se chystá proměnit v mnohohlavou saň. Deset nejsilnějších členů smečky naposledy zavětří a čtyřicet nohou neslyšně mizí v hustém porostu. Lovec nasál známý a vzrušující pach kořisti. Smrt se blíží k nic netušícímu, trávu přežvykujícímu pakoni.

TIP: Hyeny a lidské předsudky: Královny matky a jejich klan

Otáčím klíčkem a posunuji řadicí páku k prvnímu stupni. Někde za mnou se brzy odehraje scéna plná brutality a krve. Hyeny, ti nenávidění tvorové, budou trhat, rvát, hltat a pít krev. Zatracovaní predátoři ukážou svoji nejznámější tvář … ale jen do chvíle, kdy se ráno vrátí k potomkům, aby je zahrnuli potravou, teplem a láskou.