Hypotetický souboj ocelových gigantů (1): Duel těžkých tanků T28/T95 vs. E-100

Na vývoj tanků lze nahlížet i jako na hledání optimální rovnováhy mezi palebnou silou, odolností a pohyblivostí. Mezi extrémní výsledky tohoto přístupu patří idea supertěžkého tanku, jak byla většinou označována vozidla mimořádně silně vyzbrojená a pancéřovaná, obvykle však velice pomalá. Někteří konstruktéři věřili, že tyto obrněnce dokážou zastávat roli jakýchsi mobilních pevností, nebo naopak prolamovat opevnění nepřítele, zatímco podle jiných mělo jít zejména o efektivní zbraně proti těžkým tankům protivníka. Všechny tyto představy měly jedno společné: ukázaly se jako mylné a překonané.

Co na to strýček Sam?

Snaha podpořit prorážení silných nepřátelských pozic stála mimo jiné u zrodu amerického vozidla, které dostalo oficiální jméno Super Heavy Tank T28, byť označení se pak měnilo, což ostatně souviselo s velmi nezvyklým konstrukčním pojetím. Dlouhodobě platilo, že v americké armádě existoval značný odpor vůči těžkým tankům. To se potvrdilo i opožděným zaváděním typu M26 Pershing, jenž vznikl coby prostředek proti německým těžkým obrněncům. Část amerických velitelů však soudila, že početní převaha středních shermanů postačí i proti obávaným PzKpfw VI Tiger, takže masová výroba těžkých tanků by představovala plýtvání zdroji. Nárůst počtu střetnutí s Hitlerovými těžkými obrněnci ale vedl k částečnému přehodnocení těchto názorů. Program T26 (pozdější M26) dostal zelenou a rozběhly se projekty ještě mnohem těžších vozidel, byť vesměs využívajících některé součásti T26. 

Požadavky armády

Jejich hlavní přínos měly znamenat velmi výkonné kanony, jež by spolehlivě probily pancíře nacistických „šelem“. Zatímco čtyřiašedesátitunový tank T29 nesl 105mm kanon, přes 86 tun vážící T30 se mohl chlubit dokonce 155mm dělem. Kompromis měl nabídnout T34 o hmotnosti 65 tun, jenž obdržel kanon ráže 120 mm, ale všechny zůstaly pouze v prototypech. Koncepčně vzato šlo o klasické tanky, které nesly kanony v otáčivých věžích, ale paralelně s nimi běžel i vývoj typu T28, který vážil zhruba stejně jako T30, ale vyznačoval se kanonem zabudovaným v čele korby. Původně totiž neměl vést bitvy s německými obrněnci, nýbrž spíše ničit objekty pevnostních linií. 

Armáda zformulovala požadavky v září 1943 a v březnu následujícího roku schválila základní konstrukci, která počítala se 105mm dělem T5E1 a čelním pancířem o tloušťce 8 palců (tedy 203 mm). Vojáci žádali, aby na jaře 1945 mohli nasadit 25 sériových kusů, takže práce běžely zpočátku velmi rychle. Kvůli primárnímu určení k ničení pevností a kvůli snaze vytvořit nový obrněnec co nejdříve se tedy sáhlo k onomu řešení s kanonem zabudovaným v čele korby, což znamenalo, že vzniklo spíše samohybné útočné dělo.

Změna zadání

Tuto charakteristiku ostatně odrážela i změna označení z počátku roku 1945, kdy se vozidlo přejmenovalo na Gun Motor Carriage T95. Kromě toho došlo i k významné změně v požadavcích, protože se začalo počítat s použitím T28, respektive T95 také v bojích proti nejsilnějším německým tankům. Přicházely totiž zpravodajské informace o nacistických programech obřích obrněnců, a tak Američané chtěli disponovat nějakou protizbraní. Výsledkem se stalo zejména zesílení pancíře, neboť čerstvé údaje o průbojnosti nejvýkonnějších německých kanonů napovídaly, že původních 8 palců oceli by nemuselo stačit. Vojáci proto požádali, aby pancíř čela korby zesílil na 12 palců neboli 305 mm. Podnik Pacific Car and Foundry, který získal zakázku na stavbu prvních dvou prototypů, tomu vyhověl, ale v té době se již situace okolo tohoto kuriózního projektu rapidně změnila. Německé pevnostní linie se podařilo překonat i bez obrovských obrněnců, Hitlerovy supertěžké tanky se do války vůbec nezapojily a třetí říše stála na prahu porážky.

Zatoulaný kolos

První exemplář T95 byl hotov až v srpnu 1945 a záhy se podrobil zkouškám, které však ihned ukázaly, že jde především o velmi pomalý a neohrabaný stroj. Konstruktéři sice použili na každé straně dvojici pásů, aby váhu vozidla lépe rozložili (a vnější dvojice pásů se dala při přesunu po železnici demontovat), ovšem i tak se T95 v těžkém terénu pohyboval hodně obtížně. K testům se přidal i druhý prototyp a krátce se uvažovalo o tom, že by se T95 dal využít při plánované invazi do Japonska, k níž však nikdy nedošlo. 

Označení se v roce 1947 změnilo zpátky na T28, ale armáda poté objednávku sériové produkce zrušila, protože se jednalo o evidentně zastaralý a nepraktický design. Jeden ze dvou kusů byl poškozen při požáru a následně sešrotován. Druhý se kvůli byrokratické chybě ztratil z evidence a teprve v roce 1974 byl nalezen v areálu základny Fort Belvoir. Nyní patří mezi cenné exponáty v muzeu na základně Fort Benning.