Hrůzná přehlídka smrti: Jak vypadaly kruté rituály starých Aztéků?

Španělští conquistadoři se při popisu aztéckého Tenochtitlanu zmiňují o „zdi z lebek“ a také o dvou „věžích z lebek“. Řada vědců o pravdivosti těchto tvrzení pochybovala. Archeologické nálezy z poslední doby ale dokládají, že nešlo o pouhý výplod fantazie

31.08.2020 - Jaroslav Petr



Slavné krvavé rituály, při kterých aztéčtí kněží vyřízli lidským obětem zaživa srdce z těla, sloužily jen jako předehra k mnohem důležitějším obřadům. 

Mrtvé tělo putovalo do zvláštní komory chrámu, kde je položili na břicho. Čepelemi z obsidiánu, které mohly v ostrosti soutěžit s dnešními chirurgickými skalpely, kněží oddělili hlavu od těla. Prokazovali přitom dokonalé znalosti anatomie a řez vedli přesně mezi krčními obratli. Dalšími precizními řezy zbavili hlavu svalů a kůže na obličeji a nakonec drželi v rukou holou lebku, do které po stranách mozkovny vyřízli velké otvory. Takto upravené lebky navlékali jednu za druhou na dřevěnou tyč a tu připevnili mezi dva kůly zaražené do země před hlavní tenochtitlanskou pyramidou Templo Mayor. Řady kůlů s tyčemi a na nich navěšenými lebkami zabíraly plochu 35 × 14 metrů a tyčily se do výšky pěti metrů. Zeď z lebek zvaná tzompantli tak uchovávala lebky snad až 130 tisíc lidí. 

Postupem času podléhaly lebky rozkladu a padaly z tyčí na zem. Aztékové je sebrali a maltou je slepovali do podoby dutého kruhového pilíře o průměru pět metrů a vysokého přinejmenším dva metry. S velkou pravděpodobností však byly tyto „věže z lebek“ podstatně vyšší. Před Templo Mayor se nacházely dva hrůzné pilíře, na každém konci tzompantli jeden. 

Zpět do reality

Když v roce 1519 přišli do Tenochtitlanu Španělé, byla pro ně tzompantli jasným důkazem o barbarství Aztéků a také jedním z důvodů, proč se rozhodli město srovnat se zemí. Na ruinách aztécké metropole vybudovali základy dnešního mexického hlavního města Mexico City. Za své tak vzala nejen zeď z lebek a obě „věže“, ale i samotné Templo Mayor s chrámy boha války Huitzilipochtliho a boha deště a úrody Tlaloka a řada dalších jedinečných památek. 

Dobová svědectví o tzompantli a tisících lebek pomalu upadala do zapomnění nebo ztrácela na přesvědčivosti. Donedávna je mnozí považovali za pouhý mýtus. To se však změnilo v roce 2015, když se v Mexico City připravovala nová výstavba v ulici vedoucí za hlavní městskou katedrálou. Lokalita leží v blízkosti zbytků Templo Mayor, a tak před stavebními dělníky dorazili na místo archeologové. Ti tu našli zbytky tzompantli a spodní část jedné z „věží z lebek“. Druhá, zatím neodhalená věž se zřejmě skrývá o kus dál pod nádvořím katedrály.

Zbytky tisíců lebek jsou nyní předmětem velmi důkladného výzkumu, který může prozradit ledacos nového nejen o aztéckých krvavých rituálech, ale také o lidech, kteří byli obětováni aztéckým božstvům. Tým mexických archeologů pod vedením Raúla Barrery Rodrigueze došel k závěru, že tzompantli vzniklo mezi roky 1486 a 1502. Zdaleka tedy nepřináší kompletní svědectví o lidských obětech, které aztéčtí kněží na tomto místě praktikovali přinejmenším od roku 1325. 

Už staří Mayové 

Lidské oběti a tzompantli nebyly výsadou Aztéků. Například v mayském městě Chichen Itzá vzdáleném tisíc kilometrů od Tenochtitlanu našli archeologové lebky s typickými otvory po stranách mozkovny. I tyto lebky zřejmě skončily navlečené na tyči na některém veřejném místě a byly vystavené na odiv všem, kdo šli kolem.

Mayové svým kultem lebek předběhli Aztéky o plných sedm set let. Otvory v lebkách jsou však neumělé a ti, kdo je do lebek udělali, neměli v podobných aktivitách zjevně velkou praxi. Na rozdíl od mayských kněží v Chichen Itzá upravovali tenochtitlanští Aztékové lebky obětí zcela rutinně. Ani v tak omračujícím množství však neztrácely jednotlivé lebky na významu. Nebyl to jen „další kus“ do gigantické sbírky.

Aztékové si k lebkám v tzompantli udržovali „individuální přístup“. Jasně to dokládá fakt, že některé lebky byly před zavěšením na tyče ještě dále upravovány a proměněny v jakési masky. Jedna má například v očních důlcích imitace očí z hlíny a místo nosu jí kněží do nosních otvorů vetkli obsidiánovou čepel, jaká se používala ke zpracování hlav obětí. 

Aztékové se prováděním lidských obětí a kultem lebek nevymykali tomu, co známe z jiných kultur v Americe i jinde ve světě. Rozsah těchto rituálů však u nich nabyl absolutního extrému. 

TIP: Inkové obětovali děti na vrcholcích sopek: Vystavovali je zde úderům blesků

Jak Mayové, tak i Aztékově věřili, že lidskými obětmi nasytí a uspokojí svá božstva. Bez toho by podle nich už nikdy nevyšlo slunce a svět by zanikl. Podobně jako v jiných kulturách se budoucím obětem dostávalo ve finálních fázích života všestranné péče a těšily se velké úctě. Také v posmrtném životě čekalo obětované za jejich „zásluhy“ zcela výjimečné postavení. Být obětí tedy nebylo v řadě kultur vnímáno jako trest, ale naopak jako vysoká pocta. 

Udržení moci

V mnoha společnostech sloužili za oběti otroci nebo váleční zajatci. Tak tomu bylo podle svědectví španělských conquistadorů i v případě Aztéků. Tři čtvrtiny lebek nalezených v tenochtitlanském tzompantli patřilo mužům a většina z nich byla ve věku od dvaceti do pětatřiceti let. Pětina lebek patřila ženám a jen pět procent dětem. Převahu tak měli muži ve válečnickém věku a v dobré fyzické kondici.

Vědci usuzují, že šlo zřejmě o válečné zajatce nebo otroky. Tomu nasvědčují i výsledky analýzy izotopového složení kostí z lebek. Z těch se dá vyčíst, že oběti pocházely z různých oblastí aztécké říše. Přinejmenším měsíce, ale někdy i celé roky před smrtí však oběti prožily v Tenochtitlanu. Nebyli to tedy lidé, které někdo přivlekl do hlavního města aztécké říše, aby je tam neprodleně sprovodil ze světa. Zajatci a otroci se stávali aspoň na čas nedílnou součástí aztécké společnosti. 

Kromě náboženských motivů vedly Aztéky k lidským obětem zřejmě i politické záměry. Jejich říše byla mladá. Za pouhá dvě staletí ovládla rozsáhlá území a to často za cenu velmi tvrdých represí vůči podmaněnému obyvatelstvu. O tom, že Aztékové udržovali svou nadvládu velmi nevybíravými prostředky, svědčí výmluvně fakt, že se řada podrobených kmenů spontánně přidávala na stranu španělských dobyvatelů, v nichž viděla osvoboditele z aztéckého područí.

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Krvelační keltští válečníci

Lidské oběti byly pro Aztéky jedním z účinných prostředků, jak udržovat podrobené kmeny v poslušnosti. Vazalové museli jako projev bezvýhradné podřízenosti posílat do Tenochtitlanu své soukmenovce k obětování. Byl to nesmírně účinný nástroj k upevnění politické moci. Vedle tvrdého psychologického nátlaku měly lidské oběti za úkol odčerpat z podrobených kmenů jedince v produktivním věku. Tím Aztékové snižovali bezprostřední riziko úspěšného povstání. Zároveň omezovali růst podrobené populace a tím i sílu a konkurenceschopnost svých vazalů do budoucna. 

Dětské oběti

Obětovat dítě se nám zdá jako tabu. Naopak třebas Inkové obětovali na vrcholcích andských velehor nezletilce, kteří zřejmě pocházeli z urozených rodin. To dokazuje, že jako oběti nevybírali osoby, na nichž jim nezáleželo nebo které dokonce nenáviděli, například válečné zajatce. Naopak – bohům obětovali to nejcennější, co měli – vlastní děti. Před pěti staletími takhle inčtí kněží obřadně zabili na vrcholku sopky Llullaillaco patnáctileté a sedmileté děvče a šestiletého chlapce. Oběti se v náboženských představách Inků dostaly přímo mezi bohy. Z vrcholku bezmála sedmitisícové velehory to měli na „nebesa“ jen malý kousek.


Další články v sekci