Hon na Hitlerovy odvetné zbraně (1): Duel Glosteru Meteor vs. letounové střely V-1

Západní Spojenci získali roku 1944 faktickou leteckou nadvládu, čímž Luftwaffe přišla o možnost podnikat rozsáhlé bombardovací útoky proti Velké Británii. Hitlerovi vědci, inženýři a vojáci ale už horečně připravovali takzvané „odvetné zbraně“, které měly posunout nálety na vyšší úroveň. Na scénu přišla „létající bomba“ Fi 104 neboli V-1 a balistická raketa A-4 známá též jako V-2.

Jestliže proti druhé z nich v podstatě neexistovala efektivní obrana, zbraně V-1 se ukázaly být značně zranitelné, zvláště vůči útokům rychlých stíhaček. Právě rychlost se tak stala klíčovým parametrem, díky němuž se prosadil proudový letoun Gloster Meteor, do té doby spíš experiment, pro který velitelé teprve hledali rozumné uplatnění.

Whittle prosazuje svůj nápad 

Kořeny proudového pohonu ve Velké Británii sahají až do konce 20. let, kdy s touto koncepcí přišel Frank Whittle. V roce 1930 si patentoval motor, který místo standardních pístů používal kompresor a turbínu. Nasávaný a stlačovaný vzduch se ohříval hořením paliva a generoval tah pro pohyb vpřed. V té době šlo o skutečně revoluční nápad, který ale nepřitáhl větší pozornost britského letectva. Whittle ale našel soukromou podporu, takže v roce 1937 mohl otestovat svůj motor s názvem WU (Whittle Unit).

Počáteční výsledky přinesly spíše zklamání, nicméně odhodlaný konstruktér pracoval, upravoval a vylepšoval, takže v říjnu 1938 mohl představit finální podobu agregátu s označením W.1. Tehdy už se změnil i názor letectva, jež zadalo objednávku na motor i příslušný letoun. Ačkoliv měl sloužit zejména pro pokusy, RAF očekávalo, že jej využije i pro vytvoření specifikací na další typ, jenž přebere úlohu obranného přepadového stroje.

Když jeden nestačí

První britské proudové letadlo E.28/39, které dodala firma Gloster a které poprvé vzlétlo 15. května 1941, zůstalo skutečně pouhým experimentem. Tah jednoho motoru nepostačoval, tudíž letectvo sestavilo další zadání F.9/40, tentokrát na dvoumotorový letoun, a realizací opět pověřilo firmu Gloster. Stroj měl mít nejprve jméno Thunderbolt, ale kvůli snaze odvrátit záměnu s americkou stíhačkou P-47 se název změnil na Meteor.

Whittle zatím vyvíjel novou verzi svého motoru označeného W.2, jejíž sériovou výrobu zajišťovala firma Rolls-Royce. Jenže práce běžely pomalu, a když prototyp meteoru dne 5. března 1943 poprvé vzlétl, poháněly jej konkurenční proudové agregáty Halford H.1. Stroj s motory W.2B odstartoval až 16. června téhož roku. V té době již firma Gloster realizovala objednávku sériových letadel Meteor Mk.I s těmito agregáty, zatímco motory značky Halford se měly montovat do verze Meteor Mk.II. Ta ale nakonec zůstala jen v prototypové fázi, protože z hlediska dodávek těchto motorů měl prioritu jiný typ stíhačky, a sice De Havilland Vampire.

Přepadová stíhačka 

První sériové meteory byly dodány v lednu 1944 a víceméně se shodovaly s prototypy, nelze ale opomenout jednu zásadní změnu, a sice instalaci plné výzbroje. Každý meteor dostal do přídě čtyři kanony Hispano Mk.III ráže 20 mm, což byla patrně nejlepší letecká hlavňová zbraň, jež se za války dostala do arzenálu spojeneckých letadel.

TIP: North American F-86 Sabre: Za korejské války F-86 sestřelily 792 strojů MiG-15

Prvním útvarem, jehož piloti přebrali nové stroje, se stala 616. stíhací peruť RAF, do té doby vyzbrojená spitfiry. S těmi, ale i s jinými stíhačkami pak meteory podstoupily srovnávací testy, ale ty nebyly pro fanoušky proudového pohonu úplně potěšující. Ukázalo se, že pístové letouny Spitfire, Tempest či Mustang nabízejí výrazně lepší stoupavost a dolet. Meteor vítězil jen v maximální rychlosti, byť její hodnota nebyla nějak dramaticky vyšší. 

Pokračování v neděli 17. května