Ho Či Minova stezka: Tajná dálnice na jih

Základní zásobování prvních komunistických bojůvek na jihu bylo původně zajištěno z místních zdrojů, ale rozšiřování kontingentu si vyžádalo logistickou podporu přímo z Vietnamské demokratické republiky. K přesunům osob a dopravě materiálu však bylo nutné nejdříve vytvořit skryté infiltrační koridory.

V polovině roku 1959 vznikl v rámci Vietnamské lidové armády speciální útvar, který měl vytyčit vhodnou stezku na jih. Kvůli utajení vybralo velení do této jednotky vojáky pocházející výhradně z jihu, přičemž jejich vybavení tvořil civilní rolnický oděv a starší francouzské zbraně. První úkol praporu spočíval v dopravení 7 000 zbraní a 500 mužů do jižního Vietnamu jako základ k zahájení povstaleckých akcí. Tyto cesty měly zpočátku charakter objevitelských výprav, neboť bylo nutné v náročném terénu najít nejvhodnější trasy, čemuž napomáhalo využití domorodých horalů jako průvodců. 

100 kilometrů za měsíc 

První průnik na území Vietnamské republiky se podařil již v srpnu 1959, kdy bylo do severní provincie Quang Ngai doručeno prvních několik desítek zbraní. Průběh tehdejší trasy obcházel pohraniční demilitarizovanou zónu ze západu přes Laos a jižně od hraničního pásma vstupoval do země. Jihovietnamská armáda však stezku brzy odhalila a přijala ochranná opatření. Sever pak trasu modifikoval a přesunul ji hlouběji na území neutrálního Laosu, kterou bojové jednotky VLA zajistily proti případným protiakcím laoské vlády, a současně byla připravena námořní infiltrace na pobřeží Jihočínského moře.

Do roku 1961 se cestou pozemní infiltrace dostalo na jih téměř 3 000 osob a v dalších letech se počet zvyšoval, což umožnilo další technické zdokonalování stezky (jež se nyní oficiálně nazývala Strategická zásobovací cesta Truong Son) a její prodlužování na jih. Docházelo ke zpevňování a rozšiřování cest, přičemž z původních pěšin širokých maximálně pro dvě jízdní kola se stávala regulérní vozovka. Dále se budovaly takzvané odpočinkové stanice a mezisklady a také probíhalo vytváření nových tras dále k jihu, nově již i na území Kambodže podél západních hranic Vietnamské republiky.

Tempo budování činilo asi 100 km nových cest za měsíc. Jako dopravní prostředek sloužily zpočátku pěší nosiči, posléze se uplatnila jízdní kola upravená k přepravě těžších břemen. Ke konci roku 1961 byla k transportu zásob na úseku mezi VDR a Laosem nasazena nákladní vozidla a díky neustálému budování cest se akční rádius automobilové dopravy dále zvyšoval. V roce 1965 se o udržování rostoucího logistického komplexu staralo asi 10 000 osob a stejný počet pak zajišťoval samotnou přepravu materiálu. Klíčové prvky systému představovaly odpočinkové stanice, které zajišťovaly nejen stravování a zásobování procházejících vojenských transportů, ale i opravu komunikací ve svém úseku, údržbu projíždějících vozidel a také protivzdušnou obranu oblasti.

Kennedyho plán

Přerušení provozu Ho Či Minovy stezky, jak se komunikaci začalo všeobecně přezdívat, se stalo jedním z hlavních cílů válečné strategie vrchního velení spojeneckých sil ve Vietnamu. Již v roce 1961 navrhoval bezpečnostní poradce prezidenta USA Kennedyho uskutečnit ve spolupráci se státy vojenského paktu SEATO (Smluvní organizace jihovýchodní Asie) rychlou intervenci do Laosu a na nejkritičtějších místech trasu přerušit, což ale narazilo na neochotu otevřeně porušit neutralitu země.

Nouzovým řešením se stalo nasazení speciálních jednotek místních horalů vycvičených americkými „zelenými barety“ (tedy jednotkami zvláštního určení Special Forces). Účinnějším prostředkem se jevilo letecké bombardování stezky, které v malé míře zahájilo laoské letectvo v roce 1964. Koncem téhož roku se do bombardování zapojili v rámci tajných misí poprvé i Američané a příští rok se pak jejich nasazení výrazně zvýšilo.

Pokusy o likvidaci 

Jen v letech 1965–1967 uskutečnili na logistická zařízení stezky v Laosu přes 100 000 náletů včetně 2 000 úderů strategických bombardérů B-52. Achillovou patu letecké kampaně ale představovala jejich přesnost, protože komunikace i zařízení byly v džungli výtečně maskovány (obvyklou technikou bylo vytvoření ochranného horního příkrovu svazováním vrchů korun stromů po stranách cesty k sobě). Tento problém pak pomáhaly řešit průzkumné týmy tvořené domorodci a veliteli z řad příslušníků amerických speciálních jednotek.

Úkolem jejich misí uprostřed nepřátelského území bylo zjišťovat přesnou polohu cílů, navádět bojová letadla a také rozmisťovat nenápadná seismická čidla, která detekovala provoz ve svém okolí. Enormní úsilí letectva (v letech 1968–1972 si nárokovalo zničení 51 000 vozidel a 3 400 protiletadlových prostředků) sice značně Severovietnamcům ztížilo zásobování, ale provoz se nikdy přerušit nepodařilo. Rozhodným krokem ovšem mohla být pozemní operace, o jejíž povolení několikrát neúspěšně žádal politiky vrchní velitel amerických sil William Westmoreland. Jediným pokusem se stala operace Lam Son 719, kterou v únoru a březnu 1971 provedli Jihovietnamci s americkou leteckou a logistickou podporou (Kongres zakázal nasazení USA v Laosu). Jihovietnamské pozemní síly byly však i přes počáteční moment překvapení přinuceny silnými formacemi VLA se z oblasti stáhnout. 

Neustálý provoz 

Obrovské úsilí týlového zabezpečení VLA dokázalo navzdory ničivým úderům udržet stezku v chodu a vyřazená klíčová místa či úseky se vždy podařilo po několika dnech opravit. Plynulému provozu napomáhal i systém náhradních tras, které byly vybudovány ve vytížených úsecích, kde často docházelo k náletům. V případě vyřazení jednoho úseku tak došlo k přeložení provozu na náhradní větev. Cesta na jih byla velmi nebezpečná a pro pěší jednotky také fyzicky náročná, neboť se pochodovalo 8–10 hodin denně.

Původní pěší stezky navíc vedly přes husté tropické pralesy a vojáky sužovaly nemoci, divoká zvířata, hlad a za monzunů také silné deště a hluboké bláto. To se samozřejmě projevovalo na nebojových ztrátách. Například 52. pluk VLA, jenž pochodoval až do delty Mekongu, dorazil na místo určení pouze s 1 200 bojeschopnými muži z původních 2 800. Žádná překážka však přísun materiálu a vojáků nedokázala zastavit a v roce 1966 se vedle více než 60 000 osob přepravovaly již také těžké zbraně jako děla a obrněná vozidla. Koncem 60. let se začalo stavět i potrubí k dopravě pohonných hmot, což posléze umožnilo přechod na ofenzivní akce větších tankových formací VLA.

TIP: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu 

Rostoucí počet přepravovaného materiálu byl umožněn neustálým navyšováním týlové podpory stezky, která v roce 1970 dosáhla síly rovnající se vojenskému okruhu o síle pěti divizí a téměř 20 samostatných pluků (automobilní vojsko, ženisté, protivzdušná obrana, doprava PHM). Ke konci války se cesta Truong Son, kterou tehdy tvořila na četných místech plnohodnotná dlážděná dvouproudová vozovka, stala doslova cestou k vítězství, protože v letech 1974–1975 umožnila soustředění sil a materiálu k finálnímu zničení Vietnamské republiky. V průběhu války bylo po Ho Či Minově stezce dopraveno na jih přes 1 700 000 tun materiálu, z toho však téměř polovina až v letech 1974–1975.