Hledání osamělé velryby: Vědci již několik let pátrají po největší velrybě světa

Tam někde v severním Pacifiku je velryba. Samozřejmě, na světě žije spousta velryb, byť je jich méně než před pár stoletími. Jenže tahle je jiná. Je to samec a během sezony páření vydává zvuky, které umějí pouze jedinci jako on. Jeho druh však neznáme. Možná je to plejtvák myšok, možná plejtvák obrovský, největší velryba ze všech.

Nikdo si není jistý, protože ho nikdy nikdo neviděl. Někteří vědci ho však slyšeli a mnohem víc lidí ví o jeho existenci. Média ho proměnila v celebritu, kulturní ikonu, jež si ovšem svého statusu mezi dvounohými suchozemci naprosto není vědoma. Velrybí samec se stal symbolem osamění a vyjádřením lidské odloučenosti od ostatních. V kolektivní představivosti se jedná o nejopuštěnější velrybu na Zemi. 

Ačkoliv o světě pod hladinou přemýšlíme jako o poklidném vesmíru, ve skutečnosti je plný zvuků – a k těm nejznámějším patří melodická volání kytovců. Po nahrávce z roku 1970 získaly zmíněné „zpěvy“ velkou slávu a také se staly katalyzátorem hnutí „Zachraňte velryby“. Astronom Carl Sagan je považoval za natolik magické, že je zahrnul do nahrávky „Zvuky Země“, která putuje na palubě vesmírných sond Voyager. A přestože žádný jiný velrybí zpěv nepronikl tak daleko, vokalizace některých druhů se přenášejí na obrovské vzdálenosti: Nízké, silné „brumlání“ jednoho z plejtváků zachytily podvodní mikrofony na vzdálenost 1 100 kilometrů. 

Hluboký vzdálený hrom

Poprvé jsem slyšel vokalizace plejtváka obrovského, když je Roger Payne přehrával na vědecké konferenci v kalifornském Monterey někdy na konci 80. let. Obvykle mají tyto zvuky příliš nízkou frekvenci, než aby je lidské ucho zachytilo (v lepším případě se pohybují na hranici slyšitelnosti), jenže Payne celou nahrávku zrychlil tak, aby byla slyšet snadno. Ačkoliv výsledný efekt připomínal spíš pokus operního zpěváka Plácida Dominga o imitaci Mickey Mouse, hluboké zvuky naplnily celou konferenční místnost, roztřásly okna a rezonovaly v kostech každého přítomného – jako by námi prostupoval hluboký vzdálený hrom.  

Za to, že jsme mohli magickým zpěvům naslouchat, jsme z velké části vděčili Pentagonu, který v 50. letech vytvořil napříč světovými oceány rozsáhlý systém nízkofrekvenčních hydrofonů (podmořských mikrofonů). Jejich cílem byly sovětské ponorky, ale ukázalo se, že jako nečekaný bonus dokážou tato zařízení „odposlouchávat“ i velryby, jež vydávaly zvuky na stejné frekvenci jako komunistická podvodní plavidla. S postupným oteplováním studené války pak vojenské úřady zpřístupnily své přístroje vědeckým institucím, které tak náhle mohly sledovat pohyb kytovců po celé planetě. 

Jediná z mnoha

K těm, kteří dokázali z nabízené příležitosti vytěžit nejvíc, patřil i William Watkins z oceánografického institutu Woods Hole v Massachusetts. Jeden z pionýrů na poli bioakustiky podmořských savců zachytil v roce 1989 v severním Pacifiku unikátní a neočekávaný signál. Vydávala jej velryba, jež se zjevně pohybovala ve stejných vodách jako ostatní plejtváci myšoci nebo plejtváci obrovští. Jedna věc se však lišila: Samec vokalizoval na frekvenci 52 Hz (hertzů). Ačkoliv je uvedená hodnota pro lidské ucho stále ještě nesmírně nízká, jedná se o mnohem výš položený „hlas“, než je standardní frekvence ostatních velryb, tedy 15–25 Hz. 

Watkins a jeho tým dokázali zvíře znovu nahrát v letech 1990 a 1991 a poté každý rok v rozmezí celkem dvanácti let. Obvykle jej zachytili okolo srpna nebo září a sledovali ho, dokud neodplulo mimo záběr mikrofonů v lednu či v únoru. Závěry výzkumu vyšly v časopise Deep Sea Research (Hlubokomořský výzkum) v roce 2004, jen krátce poté, co Watkins zemřel. K překvapení odborníků si pak jejich objevu všimla významná média, načež se začaly opakovat stále tytéž otázky: Pokud kytovec komunikuje na jiné frekvenci než ostatní velryby, mohou mu jeho druhové rozumět? Může zvíře plavat napříč severním Pacifikem, volat do prázdna a čekat, že se někdo ozve, ačkoliv nikdy nikdo nevolá zpět? Je možné, že je prostě… osamělé? 

Příliš lidské emoce

„Byla mi v patách CNN, BBC a taky BBC Skotsko,“ svěřila se Mary Ann Daherová z institutu Woods Hole, když jsem ji před několika lety poprvé kontaktoval. Po Watkinsově smrti se stala hlavní mediální mluvčí týmu. „Doslova mě lovili.“ Ačkoliv se dnes při té vzpomínce směje, úsměv občas vystřídá i povzdech – je zjevné, že nešlo o příjemnou zkušenost. „Cítím se velmi nesvá, když mám mluvit o výzkumu někoho jiného,“ vysvětluje. „Pracovala jsem ve Watkinsově laboratoři jako výzkumný asistent. Doktor Watkins by nikdy nedával interview ani by nemluvil na kamery nebo něco podobného. Byl to nesmírně opatrný, konzervativní vědec. Teď se nejspíš otáčí v hrobě.“

Když se na Daherovou obrátil Andy Revkin, popularizátor vědy z The New York Times, souhlasila s rozhovorem. „Byla jsem přesvědčená, že to tím celé skončí. Jenže neskončilo. Panebože, New York Times k celé věci jen přitáhly víc pozornosti.“ Osm let poté, co studie vyšla, a šest roků poté, co Daherová svůj post v institutu Woods Hole opustila, měla vědkyně na celou věc jasný názor: „Ta velryba je zjevně schopná jíst, žít a kroužit po oceánech. Je úspěšná reprodukčně? Nemám nejmenší tušení. Nikdo nedokáže odpovědět na tyto otázky. Je osamělá? Můžou být velryby osamělé? Upřímně, nevím. Nesnáším, když zvířatům přisuzujeme lidské emoce. Raději bych tohle téma nechala být.“

Osamělé maily

Přes veškerou vědeckou odtažitost od mediálního cirkusu však Daherová přiznává: „Je zvláštní, jak moc se veřejnost identifikuje s touhle konkrétní velrybou, že?“ Jako by existoval jistý vzorec, podle kterého jí lidé píšou – určití jedinci jako by u ní hledali pomoc. „Je to neuvěřitelné. Dostávám spoustu mailů všech možných druhů, a některé jsou velmi osobní a emotivní. Člověku až láme srdce, když je čte, když se lidé ptají, proč nemůžu vyrazit tam ven a tomu nebohému zvířeti pomoct. Máme v sobě měkkou, emotivní část, chceme se starat o jiné. Píšou mi většinou ženy (ačkoliv se najdou i muži), které se s tou velrybou identifikují, protože se necítí být součástí smečky,“ vysvětluje Daherová. 

Interview, jež mi vědkyně poskytla v roce 2012, bylo na dané téma poslední. Řekla mi, že od té chvíle bude veškeré dotazy směrovat na mediální kancelář institutu Woods Hole. Daherová už má velryby, kterou pomohla objevit, víc než dost. Jediné, po čem teď touží, je klid. 

Náhlá inspirace

„V podstatě nejde fyzicky o tu samotnou velrybu,“ vysvětluje filmař a dokumentarista Joshua Zeman. „Když budete mluvit s vědci, kteří se v tématu orientují, řeknou vám, že v žádném případě není osamělá. Ostatní velryby ji pravděpodobně slyší a zřejmě jí rozumějí. Moje otázka však zní: Proč jí přisuzujeme zmíněnou emoci a jak na nás působí jako na lidské tvory?“ 

V roce 2012 pracoval Zeman v uměleckém komunitním centru na scénáři ke svému novému projektu, když se o velrybě dočetl v knize zvířecího psychologa Vinta Virgy a zajímavý příběh obratem probral se svými kolegy. Zhruba týden po návratu domů mu pak jeden z nich zavolal: „Poslyš, napsal jsem o té velrybě krátkou jednoaktovku.“ Načež mu kamarádka sochařka poslala mail, že velrybu ztvárnila v jednom ze svých děl. 

Zeman, který nedávno vytvořil pro televizní kanál A&E seriál The Killing Season (Sezona vražd), zapátral a našel řadu básní, písní a dopisů, jež byly „osamělé velrybě“ věnovány. A najednou viděl, co na jejich autory zapůsobilo, a rozeznal zdroj jejich inspirace: „V době, kdy jsme veškerý osobní kontakt vyměnili za krátké stočtyřicetiznakové zprávy, by nás nemělo překvapit, že to není velryba, kdo je osamělý. Jsme to my. Promítáme své odloučení od ostatních do tohoto vodního tvora.“

Jehla v kupce moře

Nyní to budou již čtyři roky, co začal Joshua Zeman pracovat na dokumentu o velrybě a o celém fenoménu. Doufá přitom, že se mu snímek podaří dokončit a pustit do světa už letos v létě – ideálně na nějakém filmovém festivalu. A přestože jádro dokumentu spočívá v reakci lidí na objev velryby a v naší představě o osamělosti, nenechává tvůrce stranou ani zvíře samotné. To je také důvod, proč se v říjnu 2015 vydal s týmem vědců kytovce s hlasem o frekvenci 52 Hz hledat.

„Když jsme se na odborníky poprvé obrátili s myšlenkou, že chceme najít tuto konkrétní velrybu, všichni se jen škrábali na hlavě a odpovídali něco jako: ‚Hm, to by mě zajímalo, jestli je to možné provést‘,“ vysvětluje mi Zeman po telefonu ze své newyorské kanceláře. „Takže jsme sehnali sonarové bóje, které americké námořnictvo vyřadilo, a zkusili jsme zaměřit signál tohoto konkrétního kytovce. Současně jsme měli hlídky v nafukovacích motorových člunech, jež se pokoušely o vizuální kontakt. Je to bláznivý nápad, snažit se v celém širém oceánu najít jedinou velrybu.“ 

Překřičet hluk oceánů

Zeman odmítá potvrdit, zda se jeho týmu podařilo zvíře lokalizovat: Nechce zkazit pointu svého filmu. Trvá však na tom, že nalezení – či nenalezení – svatého grálu bylo vedlejší v porovnání s tím, že na výpravu vůbec vyrazili. „Řeknu vám jednu věc: Když jsme jednali o penězích, byli nám na některých místech ochotní přispět jen v případě, že velrybu skutečně najdeme a natočíme ji. Slyšeli jsme od nich: ‚Perfektní, ta story je skvělá! Ale uvidíme důkaz, že velrybu máte?‘ Jenže co se stane, až ji najdeme? Co uděláme? To ji jako obejmeme? Síla toho příběhu je v metafoře. V motivu. Ve všech těch lidech, které svedla dohromady jedna myšlenka.“

Jak se celý mýtus o osamělé velrybě lavinovitě šíří, musejí ti, kteří se studiu kytovců věnují, zatínat zuby. Christopher Clark z Cornell University – přední světový odborník na vokalizaci velryb, jenž v roce 1999 zmíněného kytovce také natočil – pro BBC uvedl: „To zvíře zpívá stejným způsobem jako typický plejtvák obrovský, myšok nebo keporkak. Ostatní toho chlápka slyší, nejsou přece hluší. Prostě jen vědí, že je divný.“

Nicméně hlasy velryb, stejně jako ty lidské, s věkem klesají – a osamělý kytovec není žádnou výjimkou: Jeho frekvence se dnes ve skutečnosti pohybuje mnohem blíž 46 Hz. A zatímco tomuto konkrétnímu samci možná jeho odlišnost nijak nebrání v komunikaci s ostatními jedinci téhož druhu, velryby celého světa nyní zjišťují, jak těžké je překřičet vzrůstající hluk v oceánech, který vydává lodní doprava, těžba ropy a zemního plynu či intenzivní rybaření a vlečené sítě. 

Magie přírody

Položme si otázku: Byl by popsaný příběh stejně zajímavý a měl by tutéž odezvu, kdyby nebyl právě o velrybě? Možná. Vzpomeňme si na tu neuvěřitelně silnou reakci, když v roce 2015 skolil zubař z Minnesoty lva Cecila, maskota zimbabwské rezervace, nebo když musela být loni zastřelena gorila Harambe v cincinnatské zoo. I k velrybám se váže něco silného a totemického: Povaha jejich existence má v sobě cosi vzdáleného, izolovaného, jakýsi pocit jinakosti. 

Joshua Zeman k tomu dodává: „Nechcete zničit tu magii, která je okolo přírody. Když jsme velrybu hledali, prošli jsme si vrcholy i pády. Jeden rok jsme si mysleli, že víme, kde je, jenže pak jsme ji ztratili – mohla být klidně mrtvá. Potom ovšem někdo ohlásil, že ji zase zachytil, a my jsme se dali opět do práce. Jsem rád, že jsme se o to vůbec pokusili. Nešlo vlastně o výsledek expedice, ale o to, že se nad zmíněným nápadem sešli skvělí lidé. To pro mě znamená úspěch.“