Hledání mytických zemí (4): Říše mocného kněze Jana

Legenda o knězi Janovi má sice zřejmě mnohem hlubší kořeny, nicméně pevných obrysů nabyla ve 12. století. Tehdy syrský biskup na dvoře papeže Evžena III. vyprávěl o nestoriánském knězi a králi Janovi, jenž dobyl Hamadán na území dnešního Íránu a plánoval další postup na západ, aby osvobodil Svatou zemi. Údajně byl pohádkově bohatý – dokonce měl smaragdové žezlo – a zároveň patřil mezi potomky jednoho ze tří králů, kteří stanuli u Ježíšovy kolébky. 

Okolo roku 1165 se pak starým kontinentem šířil dopis přímo od kněze Jana, v němž líčil svoji mocnou říši a sliboval Evropě pomoc od muslimské hrozby. Psaní bylo přeloženo do mnoha jazyků a budilo v lidech nemalou naději. Ve 13. století se Jan dostal i do cestopisů – podle Marca Pola se mezi ním a jeho vazalem Čingischánem rozhořela válka poté, co orientální král odmítl dát chánovi ruku své dcery. Mongolský vladař se rozzuřil a Janovu říši porazil. V daném případě se stal zřejmě předobrazem legendy Toghrul, křesťanský panovník mongolských Keraitů, jenž rovněž nepřijal rodinný svazek s Čingischánem.

Etiopské tajemství 

Po Janově porážce se legenda začala stáčet jiným směrem: Evropané přestali doufat, že existuje či existoval tam, kde jej hledali, a své naděje okolo roku 1250 namířili do Etiopie, kterou Marco Polo vylíčil jako nádhernou křesťanskou zemi. V roce 1306 údajně etiopští vyslanci v Evropě zmínili Jana coby svého vládce a jejich informace měli o dvě desetiletí později potvrdit misionáři: Samozřejmě se však jednalo o chyby v překladu. 

Během následujících století navazovaly mocnosti jižní Evropy s Etiopií diplomatické styky. „Kněz Jan“ se stal evropským titulem pro etiopského císaře, což právem zmatení Afričané nedokázali svým protějškům na starém kontinentu vymluvit. Nedorozumění se vyjasnilo až v 18. století, kdy se jistý český františkán na zmíněný titul zeptal samotného císaře. Panovník pochopitelně podobnou interpretaci v údivu popřel, nicméně tehdy již byla legenda takřka mrtvá. 

Říše mocných spojenců však zůstala záhadou: V průběhu staletí se věřilo, že leží v Indii, kde prý měli nestoriánští křesťané úspěch. Za danou teorií patrně stály aktivity apoštola Tomáše a jeho misijní cesta, jež dala vzniknout odnoži zvané tomášovské křesťanství. Poté se pozornost stáčela tam, kde existovaly křesťanské komunity.

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Nicméně v Asii nepředstavovala zmíněná víra nic neobvyklého: Panovníci říše Kara Kitaj byli sice buddhisté, ale na jejich dvoře se našlo místo i pro křesťany. A Mongolům zas křesťanští rádci pomáhali s taktikou boje proti muslimům – například vypálení Bagdádu a zničení legendární knihovny se odehrálo na základě jejich rad.