Hippies z Oneida: V 19. století fungovala v USA komunita hlásající volnou lásku

Musel to být prazvláštní člověk. Původně chtěl studovat práva, pak ale 20letý John Humphrey Noyes jednoho dne uslyšel kázání vlivného teologa Charlese Finneyho a raději zvolil kněžský seminář. Nejvíc ze všeho jej oslovilo perfekcionistické učení hlásající, že jedině plným oproštěním od hříchu se z člověka stává pravý křesťan. Noyes byl přesvědčený, že jemu se podařilo kýženého ideálu dosáhnout, a 20. února 1834 sám sebe slavnostně prohlásil za dokonale očištěného. 

Od té chvíle platilo, že se nemusí řídit tradičními morálními standardy či společenským normami, neboť vše, co dělá, vychází z Boží vůle. Na studiích se rovněž zabýval určením data druhého příchodu Spasitele, který podle převládající křesťanské doktríny dosud nenastal. Noyes ovšem dospěl k opačnému závěru: Podle něj se klíčová událost odehrála již roku 70, když byl zničen jeruzalémský chrám.

Sobecká věrnost

Ze svého okolí se nicméně nedočkal příliš příznivých reakcí. Mnozí z jeho blízkých jej dokonce považovali za kacíře a vedení koleje, kde studoval, mu zrušilo čerstvě získanou kněžskou licenci na Yaleově univerzitě. Nenechal se však odradit a se slovy „vzal jsem jim povolení hřešit a oni hřeší dál; vzali mi povolení kázat, ale já budu kázat dál“ se odebral do osady Putney v rodném státě Vermont. Pod jeho vedením se tam záhy začala formovat nová náboženská komunita, první, kterou za svůj život založil. 

Necelá čtyřicítka členů sdílela veškerý majetek a praktikovala otevřená manželství „každý s každým“: Všichni muži se zároveň stali manžely všech žen a naopak. Jestliže se někdo rozhodl pro klasickou svatbu – jako například malířka Almira Edsonová, jež si v komunitě vyhlédla budoucího chotě – musel městečko opustit. Dodržování věrnosti pouze jedné osobě se dokonce považovalo za sobecké, a pokud byl takový pár odhalen, museli se dotyční na čas povinně odloučit.

Tři sta následovníků

Třebaže Noyes hlásal mužskou pohlavní zdrženlivost, neušel pozornosti úřadů a v říjnu 1847 si vyslechl obvinění z cizoložství. Před rozsudkem uprchnul spolu s hrstkou svých stoupenců do nedalekého státu New York, kde levně získal několik hektarů půdy na území městečka Oneida. Původně nevelká náboženská obec se záhy utěšeně rozrostla a počet členů se během dvou let z prvotních 87 takřka zdvojnásobil. 

V roce 1852 už Noyesovo hnutí čítalo 208 příslušníků a do roku 1878 jich přibyla ještě stovka. Menší „pobočky“ pak vznikly i v dalších čtyřech městech v okolních státech Connecticut, New Jersey a Vermont. A přestože komunita Oneida vešla ve známost především díky nestandardním sexuálním pravidlům a praktikování volné lásky, tvořila zároveň komplexní a zcela nezávislou společenskou strukturu, v níž měl každý svou předepsanou roli. Na chod organizace pak dohlíželo 27 stálých výborů a 48 správních komisí.

Kritický zrak výboru

Spektrum jejich kompetencí zahrnovalo drtivou většinu oblastí každodenního života, od stříhání vlasů přes zubařskou péči až po vzdělání a ekonomiku (viz Příbory zůstaly). Všichni členové komunity s výjimkou Noyese navíc pravidelně podléhali hodnocení „kritického výboru“, jehož úkolem bylo upozorňovat na nevhodné jednání či vlastnosti, které mohly ohrožovat soudržnost obce. 

Každý člen musel pracovat podle svých schopností, přičemž většina z nich vystřídala za život hned několik nespecializovaných pozic: Ženy se například věnovaly různorodým činnostem v domácnosti nebo na poli a muži zpravidla zastávali pozice ve výrobních halách. Komunitní život se odehrával v centrálním cihlovém zámečku s knihovnou a velkou dvoupatrovou místností určenou pro pravidelná setkání, diskuse a společenské události. 

Vůdce bez víry

Po tři desetiletí plynul život v komunitě v relativní harmonii, třebaže pro některé příchozí se pobyt v uzavřeném společenství svázaném specifickými pravidly ukázal příliš náročný a museli odejít. Potíž představovaly zejména příležitostné záchvaty žárlivosti kvůli volným vztahům a rovněž tlak okolí. Z uvedeného důvodu se členové komunity rozhodli otevřít její brány pro zájemce ze světa „tam venku“: Za poplatek jim nabízeli nocleh či prohlídku areálu a vydávali zdarma noviny, čímž si dokázali zajistit toleranci sousedů. 

Teprve když se roku 1879 tehdy 68letý Noyes rozhodl předat vedení svému synovi, nastal začátek konce Oneidy. Mladík totiž postrádal jednu ze základních podmínek pro roli duchovního vůdce, a sice víru. Společenství navíc vedl poměrně tvrdou rukou, takže se řada členů začala bouřit. 

Azyl u vodopádů

Jeden z nejvěrnějších stoupenců Myron Kinsley v červnu téhož roku Noyese upozornil, že se chystá jeho zatčení za znásilnění. Vůdce proto v noci uprchnul přes hranice do Kanady, kde komunita provozovala továrnu. O dva měsíce později poslal pod tlakem úřadů do Oneidy vzkaz, že nastal čas opustit praxi otevřeného manželství a začít žít tradičněji. Společenství bylo formálně rozpuštěno a přeměněno na akciovou společnost.

TIP: Neznámé sekty a uzavřené komunity: Ruští naháči na kanadské prérii

Noyes se do Spojených států už nikdy nevrátil a o pár let později zemřel v Niagara Falls. Místem posledního spočinutí se pro něj však stal oneidský hřbitov, kam nechala jeho tělo převézt skupina věrných. Na původních pozemcích komunity dosud stojí někdejší společné obydlí jejích příslušníků: Rozlehlý cihlový zámeček dnes představuje veřejný prostor a slouží jako víceúčelové zařízení – uvnitř se nachází muzeum, byty, hotel i prostory k pronájmu.