Hašašíni: Temný příběh sekty, před kterou se třásl i slavný Saladin

V 11. století sjednotili rozdrobený východní islámský svět vyznavači sunnitského islámu, Seldžukové. Říše těchto původně oghuzských Turků svého času zahrnovala rozsáhlá území od Hindúkuše až po východní Anatolii a od Střední Asie k Perskému zálivu. 

Zmíněná velmoc znovu nastolila vládu sunny nad šíiou a začala perzekvovat náboženské odpůrce a jinověrce. Byli mezi nimi i šíitští ismáilovci, kteří již v 10. století ovládali území od Maroka až po Sýrii pod křídly fátimovské říše. Svou víru dále šířili prostřednictvím tzv. emisarů, které vysílali do všech světových stran. Jeden z nich však záhy pochopil, že Fátimovce čeká brzký konec, a začal budovat vlastní panství. Jmenoval se Hasan-e Sabbáh a měl se stát hlavou sekty hašašínů, jednoho z nejobávanějších muslimských řádů všech dob. 

Pod vládou Starce z hory 

Hasan-e Sabbáh patřil nepochybně k velmi charizmatickým mužům. Když tedy v roce 1096 odmítl uznat nového fátimovského vládce, řada věřících ho následovala. Řád, který Hasan svým učením založil, vyznával nizáríju, tedy víru, že tím pravým duchovním vůdcem je princ Nizár.

Hasan-e Sabbáh byl nadšeným emisarem už od svých sedmnácti let. Procestoval celý Blízký východ, kde si získal řadu oddaných stoupenců. Netrvalo dlouho a stal se trnem v oku Seldžukům, kteří se snažili šíitské větve islámu ze svého území vymýtit. V roce 1094 se Hasan před Seldžuky definitivně stáhl do bezpečí pohoří Elborz, kde o několik let dříve objevil pevnost Alamút neboli Orlí hnízdo. Legendární pevnost se zdála být nedobytnou a měla řádu umožnit klidnou prosperitu. Dobýt ji vojensky nebylo v lidských silách, a proto Hasan už v roce 1090 poslal své lidi, aby obyvatele Alamútu získali na jeho stranu. O čtyři roky později pak přešla pevnost do jeho rukou dobrovolně.

Říká se, že Hasan opustil své komnaty v Alamútu jen dvakrát, aby vystoupil na střechu pevnosti. Po zbytek života, až do roku 1124, se zdržoval v jejích útrobách, kde pracoval na svém učení. 

Hierarchie tajemného řádu

Hasan-e Sabbáh nazval své hnutí Nové učení. Není jasné, kdy přesně řád vznikl, ale patrně začátkem 80. let 11. století. Jednalo se o tajnou, vnitřně rozčleněnou společnost. Jednotliví příslušníci, hašašíni, se dělili do několika kruhů podle toho, jak vysoké postavení v řádu zaujímali. Nejvýše stála samozřejmě hlava řádu, Hasan-e Sabbáh, a jeho blízcí, tzv. Nejvyšší agitátoři. Pod nimi se hierarchicky nacházeli prostí Agitátoři, Společníci a Přívrženci. 

I přes nejnižší postavení v řádu se však Přívrženci proslavili nejvíce. Právě oni procházeli výcvikem na obávané nájemné vrahy, jež řád vysílal, aby se zbavil nepohodlných oponentů. Těmto vyslancům se pak říkalo fidáí čili „ti, kteří se obětují“.

S hašišem do ráje 

K učení Hasana-e Sabbáha nezaujímali jeho následovníci stejný přístup. Čím výše se v hierarchii řádu nacházeli, tím více byli zasvěceni do jeho tajů. Podle ismáilíji má Korán dva významy – jeden zřejmý a druhý skrytý –, přičemž ten skrytý se odhaloval pouze nejvýše postaveným, a proto zůstává Nové učení i dnes poměrně neznámé. 

Co o něm tedy víme? Věřící, hlavně ti, kteří vykonávali politické vraždy, měli slíbeno, že se dostanou do ráje – buď po smrti při „výkonu služby“, nebo už za života. Velké oblibě se mezi nimi údajně těšil hašiš, přičemž k hlavním verbovacím technikám patřila právě vidina návštěvy ráje. Mladí čekatelé se prý ve zdrogovaném stavu dostali do zahrady s krásnými pannami, kde je přivítal jakýsi stařec a slíbil jim život v tomto ráji, pokud se stanou stoupenci nizáríji. Oním starým mužem měl být sám Hasan-e Sabbáh, který získal zlověstnou přezdívku Stařec z hory. Někteří kronikáři dokonce tvrdí, že ráj se skrýval za zdmi Alamútu a Hasan tam své věrné pouštěl za odměnu.

Dále víme, že řád věřil v příchod konce světa, jemuž měl předcházet chaos a pád všech vlád a říší. Vraždy politických představitelů a vůdců tehdejších impérií tedy měly příchod konce světa vlastně pouze urychlit. Fakt, že se tak navíc podařilo odstranit zaryté odpůrce hašašínů, bylo možné považovat za shodu okolností.

Zabijáci vybraného chování 

Je vlastně tak trochu paradoxní, že sektu tolik proslavily právě vraždy. Politické krveprolití tehdy totiž představovalo populární nástroj všech vládnoucích vrstev, přičemž jej s oblibou používali jak nepřátelé hašašínů – Seldžukové –, tak křižáci, kteří se na Blízkém východě tou dobou angažovali.

Hašašíni však nebyli pouhými zabijáky. Jejich rozsáhlý trénink zahrnoval mimo jiné vojenské strategie a znalost jazyků. Muži vybraní k výcviku se rekrutovali z nejnižších vrstev řádu, ale těšili se velké vážnosti. Měli být zbraní sekty a jako takoví ji museli i reprezentovat. Požadovalo se od nich, aby zachovávali rytířské ctnosti, kterých si muslimská kultura velmi cenila.

Pokud šlo o realizaci samotné vraždy, hašašín se nejdřív musel dostat ke svému cíli, při čemž mu pomáhalo získané vzdělání. Atentátníci měli k dispozici otrávené dýky a na oběti útočili na veřejných místech. Za žádnou cenu pak nesměli utéct z místa činu. Měli přikázáno zůstat stát a čekat na trest, a to bez jediné emoce v obličeji. Hašašíni ke svým obětem také často přicházeli v přestrojení za křesťanského mnicha či islámského súfího.

Výhrůžky a varování 

Podobný účinek jako samotné vraždy měly i výhružné zprávy přibodnuté otrávenou dýkou na polštář spící oběti. Tímto způsobem se například urovnal spor nizáríji a Seldžuků. Když následník seldžuckého trůnu nalezl u hlavy zbraň s varováním, že příště může být zabodnutá v jeho hrudi, rozhodl se tažení proti sektě zastavit.

Hašašíni byli vycvičeni, aby na slovo poslouchali velmistra řádu a stali se jeho perfektním nástrojem. Traduje se historka, že hrabě Henri z Champagne a velmistr řádu Rašíd ad-Dín Sinan porovnávali své armády: Rašíd sice uznal, že Henriho armáda je desetkrát větší, ale tvrdil, že ta jeho je mocnější. Na důkaz přikázal jednomu z vojáků skočit z hradeb – mladík bez váhání poslechl… 

Saladinův postrach 

Hasan-e Sabbáh představoval nejznámější a nejvýznamnější osobu řádu a stejné slávy po něm dosáhlo jen několik velmistrů. Patřil k nim právě Rašíd ad-Dín Sinan, kterému se podařilo uzavřít mír s muslimským panovníkem Saladinem, a to opět prostřednictvím dýky zabodnuté u vládcovy postele. 

Snad už na sklonku Hasanova života se však řád zčásti rozdělil. Moc hašašínů sahala v době jejich největší slávy za hranice Íránu. V Sýrii se z nich stali zástupci a ochránci vlastní víry poté, co Saladin zničil fátimovskou říši. Jak už bylo řečeno, ani Saladin – legendární válečník obdivovaný svými muži i křesťanskými rytíři – si nedokázal s panstvím řádu poradit. Nakonec se musel s velmistrem dohodnout a hašašínská sféra vlivu se stala jakousi říší v říši. 

Kromě Alamútu vlastnil řád mnoho podobně nedobytných pevností. Část z nich přitom ležela na pobřeží Středozemního moře v dnešní Sýrii a uchovala si nezávislosti i dlouho poté, co Alamút padl. Prostřednictvím těchto pevností a strachu, který vzbuzovali, si hašašíni udrželi politickou nezávislost na okolních zemích. Ačkoliv je mnoho vládců považovalo za trn v oku, nedokázali s nimi nic udělat. Když například jednou nechal jistý zpupný správce několik hašašínů upálit, vládce jej okamžitě potrestal a k velmistrovi poslal omluvnou delegaci s dary. Došlo k tomu kolem roku 1230, tedy v době, kdy byl řád pevně zakořeněn a obyčejní lidé vyznávali nizáríju. O třicet let později se však situace s příchodem Mongolů změnila.

Na konci vlády 

Posledním velmistrem řádu se stal Rokn ad-Dín. Doba jeho vlády byla pohnutá, protože na Blízký východ začali po roce 1227 pronikat zmínění Mongolové, kterým nedokázali vzdorovat ani hašašíni. V roce 1256 tedy vydal Rokn ad-Dín nařízení, aby se všichni jeho poddaní nájezdníkům vzdali. Někteří rozkaz uposlechli, jiní se rozhodli bojovat na život a na smrt – mezi nimi i velitelé největších pevností, Alamútu a Lamassaru. Jejich sídla však padla a všichni obyvatelé zemřeli. Říká se přitom, že Alamút zahubila zrada – někdo z místních otevřel Mongolům bránu a ti vyplenili, co mohli.

TIP: Tajné organizace a utajení světovládci

Alamút se řádu znovu podařilo nakrátko získat v roce 1275, ale nakonec jej opět čekala porážka a jeho moc se zcela rozplynula. Syrská větev sekty pak ve svém boji zaznamenala o něco větší úspěch. V roce 1273 sice syrské hašašíny porazili egyptští vládci, nicméně se jim i přesto podařilo přežít. Čtrnáctým stoletím se prokousali coby opravdoví nájemní vrazi. Řád oficiálně zanikl, ale řada jeho členů našla nové místo v mamlúcké říši. Tito skvěle vycvičení zabijáci pak vykonávali nájemné vraždy politických oponentů až do začátku 15. století.

Ismáilíja dnes 

Ismáilovci neprohráli jen vojensky, ale také ideologicky. Z šíitských větví se pomalu prosazovala tzv. sekta dvanáctníků, jež se v 15. století stala oficiálním náboženstvím v Íránu. Dvanáctníci netrvali na tak extrémní interpretaci Koránu a celkově se zdáli mít blíže k lidem. Ismáilíja naproti tomu nacházela tajné myšlenky takřka v každém slově Svaté knihy a její víra se stala velmi složitou a nepřístupnou běžným věřícím. 

Nizáríja dnes představuje největší větev ismáilíji a reprezentuje ji čtyřicátý devátý imám, princ Aga Chán IV. (narozený jako Shah Karim al-Hussaini), tzv. imám atomového věku. Jeho rodina patří k nejbohatším na světě a značnou část svých nesmírných prostředků investuje do řady kulturních, technických či rozvojových nadací a programů.